Když chceš na víkend do Berlína, Budapeště nebo Říma, stačí ti občanka, pár věcí do batohu a můžeš vyrazit. Podobně díky EU a Shengenu cestují i někteří obyvatelé ZOO. Jejich cesta ale zpravidla není tak komfortní a má jiný důvod než dovolenou.
Slon, želva, tygr nebo třeba panda červená se mohou přestěhovat z jedné evropské zoo do jiné. Ne proto, že by se jim doma nelíbilo, ale proto, že jejich nový domov může být důležitý pro budoucnost celého druhu.
Za podobnými přesuny stojí síť evropských zoologických zahrad a akvárií EAZA. Více než 400 institucí v Evropě, západní Asii a dalších zemích spolupracuje na tom, aby byly populace zvířat v lidské péči zdravé, geneticky rozmanité a v případě potřeby mohly pomoci i zvířatům ve volné přírodě. V rámci evropských chovných programů (EEP) se tak společně starají o více než 500 druhů.
Evropané z evropských zoo
Představ si, že máš v několika evropských zahradách desítky jedinců stejného ohroženého druhu. Každá zoo by mohla řešit jen vlastní zvířata, jenže takový systém by dlouhodobě příliš nefungoval. Mnohem důležitější je dívat se na ně jako na jednu velkou populaci.
Právě to je princip EEP. Odborníci a odbornice sledují, kdo je s kým příbuzný, kolik zvířat se narodilo, která uhynula a jak se populace vyvíjí. Z toho mohou určit, která zvířata by měla mít potomky, která by se naopak množit neměla a kde by jednotliví jedinci měli žít. Součástí toho jsou i doporučení k přesunům mezi zoologickými zahradami.
Takže když se zvíře přesune z Prahy do Berlína nebo třeba z Madridu do Helsinek, nemusí jít jen o změnu adresy. Může jít o důležitou součást dlouhodobého plánu pro celý druh.
Důležité je zmínit, že zoo si tato zvířata mezi sebou neprodávají. EEP jsou nekomerční a cílem je koordinované řízení populací, nikoli obchod se zvířaty: „Jednou ze základních misí moderních zoologických zahrad je boj proti komodifikaci divokých zvířat – živí tvorové zkrátka nejsou primárně zbožím určeným k prodeji či koupi. Zoo sdružené v EAZA si proto zvířata posílají bezplatně. Někdy si je vyměňují tak trochu jako kartičky Pokémonů. Cílem je mít geneticky variabilní a životaschopné populace chovaných druhů,“ říká mluvčí pražské zoo Filip Mašek.
Kdo rozhoduje, kam zvíře pojede?
Každý takový druh zvířete má svého koordinátora nebo koordinátorku a další odborníky nebo odbornice, kteří společně sledují celou populaci. K dispozici mají rozsáhlá data o jednotlivých zvířatech a pomocí populačních a genetických analýz mohou plánovat její další vývoj.
Laicky řečeno: někdo musí vědět, která zvířata se k sobě „hodí“ z hlediska budoucnosti populace: „Aby dával chov třeba goril, lachtanů nebo žiraf smysl, musíme se starat o to, aby se mezi sebou nepářila příbuzná zvířata. Jedině tak můžeme často velmi ohrožený živočišný druh udržet v lidské péči ve zdravé populaci. V některých případech ho pak můžeme dokonce vrátit do volné přírody – do jeho přirozeného prostředí, jako to pražská zoo dělá nejen s koňmi Převalského, ale i se zubry, puštíky bělavými, supy mrchožravými nebo třeba v přírodě vyhubenými bažanty Edwardsovými,“ doplňuje Filip Mašek ze Zoo Praha.
View this post on Instagram
Když například jedna zoo potřebuje vhodného partnera pro své zvíře a jinde se takový jedinec nachází, může být doporučen jeho přesun. Jindy může být potřeba přesunout mládě do jiné zoo proto, aby se zabránilo přílišnému příbuzenskému křížení.
Zvířecí seznamka? Trochu. Jen s mnohem větší porcí genetiky. Celý systém stojí na dlouhodobém plánování. EEP mají mimo jiné pětileté plány, které určují, kam se má populace v následujících letech posouvat.
Zoo Praha není v evropské síti jen „jednou ze zoo“
Pražská zoo se do systému aktivně zapojuje a některé evropské populace dokonce sama koordinuje. Jedním z nejznámějších příkladů je kůň Převalského. Zoo Praha vede jeho mezinárodní plemennou knihu a koordinuje také jeho program. Evropská populace přitom není jen „výstavka“ zvířat v zoo. Má sloužit jako geneticky zdravá záložní populace a v minulosti už pomohla i k návratu koní Převalského do volné přírody.
Zoo Praha zároveň koordinuje či monitoruje evropský chov řady dalších druhů. Podle údajů zoo mezi ně patří například sup mrchožravý, přímorožec beisa, gaviál indický nebo želvy obrovské.
A přesně tady se z evropské spolupráce stává něco hmatatelného. Zvíře v pražské zoo může být součástí populace, kterou společně spravují odborníci a odbornice z desítek institucí napříč Evropou.
View this post on Instagram
Převozy zachraňují budoucnost populace
Přesun zvířete samozřejmě neznamená, že se mu jen zabalí věci a koupí jízdenka na vlak. Za každým transportem jsou veterinární kontroly, plánování, vhodné podmínky pro převoz a především důvod, proč má konkrétní přesun smysl pro danou populaci.
Princip je ale podobně jednoduchý jako u lidí: někdy je potřeba změnit prostředí, poznat nového partnera nebo se přestěhovat tam, kde je pro další život lepší zázemí. Jen u ohrožených druhů nejde pouze o život jednoho jedince. Jde o budoucnost celé populace. A právě proto má evropská spolupráce v zoologických zahradách takový význam.
Evropa nejsou regulace, ale spolupráce
Když se řekne evropská spolupráce, možná si představíš něco dost vzdáleného od výběhů v zoologické zahradě. Nařízení, instituce, jednání, razítka.
Ve skutečnosti to ale může vypadat i tak, že odborník nebo odbornice v Praze řeší populaci zvířat společně s kolegy a kolegyněmi v Německu, Dánsku nebo Francii. Že zvíře narozené v jedné zemi může putovat do jiné. A že informace o jeho původu, genetice a zdraví pomáhají při rozhodování někde úplně jinde.
Jednotlivá zvířata jsou totiž součástí mnohem většího příběhu. Příběhu, který nekončí na hranici jednoho města ani jednoho státu.
