Sobotní večer na pražském festivalu Lunchmeat ovládne v Barceloně působící kanadská experimentátorka Zora Jones. Ve Veletržním paláci představí své nadcházející album 50 Bullets To The Heart, zachycující cestu ke znovuobjevení sebe samé.
Onehdy jsi říkala, že v posledních několika měsících ses cítila nejšťastnější v životě. Platí to pořád?
Jo, pořád to platí. Mám velké štěstí a jsem opravdu šťastná.
Na začátku roku jsi dropnula úderné EP a chystáš i nové album. Od posledního uplynulo šest let. Jak prožíváš přípravy na vydání takového množství hudby a jaké to je být zase v hektičtějším, dynamičtějším režimu?
Je to osvobozující. Není to tak, že bych chtěla být tak dlouho v ústraní. Život šel dál, staly se určité věci, které mi vydávat hudbu nedovolily, když jsem chtěla. Teď jsem v situaci, kdy můžu hudbu vydávat svobodně, cítím se svobodně a mám pocit, že jsem v toku života bez strachu. Nedělám si starosti o budoucnost, jak tomu bývalo dřív. Takže se bez strachu řítím do budoucnosti.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Budu více osobní, ale když už jsi to téma nadhodila, jak se ti daří nebát se budoucnosti? Z existenciálního hlediska s tím v posledních letech sám docela bojuju.
Je to těžké. Je to neustálá práce. Není to tak, že bych byla pořád úplně beze strachu. Mám i chvíle, kdy mě přepadne úzkost, ale mám v sebe mnohem větší důvěru než dřív. To jsem byla velmi nejistá, ale teď si prostě říkám: „Okej, zvládnu to.“ Vybudování sebedůvěry pro mě bylo velkou součástí toho, jak se mi podařilo zvládnout úzkost z budoucnosti.
Hodně mi pomohl také ayahuasca trip, který jsem zažila před pár lety. Zbavila jsem se strachu z náročných chvil. Co se týče strachu, během toho tripu na ayahuasce jsem rychle rozpoznala – nemůžu to nazvat bytostí, protože to bytost nebyla – ale něco, co mě tím zážitkem provázelo. Dokázala jsem s tím mluvit a identifikovala to jako Matku.
V jednu chvíli jsem jí říkala jednu větu – a vlastně jsem takhle málem pojmenovala i své album – „Dame tu cuerpo, madre“, což znamená „Dej mi své tělo, Matko“. Nevím, proč jsem to řekla. Pak mě vzala do nebe i do pekla. V podstatě jsem proletěla tím, co je zrození, co je krása, co je všechno krásné z hlediska lidstva a přírody, a byl to opravdu euforický zážitek.
A v pekle jsem viděla smrt a zkázu. Smrt na mě doslova vizuálně letěla. Bylo to děsivé, ale já se nebála. Jen jsem si říkala: „Páni, peklo je opravdu krásné.“ Vizuálně to byl nesmírně krásný zážitek, takže jsem si uvědomila, že v temnotě se skrývá šílené množství krásy.
Pomohlo mi to překonat strach z obtíží v mém současném životě, protože vím, že těžké chvíle vždy přinášejí spoustu krásy těmi nejskrytějšími způsoby. To, že jsem svobodná, sama za sebe a mám v sebe důvěru, mi hodně pomáhá vyrovnat se s úzkostí a uvědomit si, že sice nemám tušení, co se stane zítra, ale dneska je mi dobře.
To dává smysl v souvislosti s tvým chystaným albem, na kterém se ti podle mě podařilo zachytit temné okamžiky v krásné formě. I samotný název, „50 Bullets To The Heart“, je temný, ale romantický.
Na albu hodně mluvím o bolesti a myslím si, že bolest je v našich životech nezbytná. Neexistuje žádná lidská zkušenost bez bolesti a bez vyrovnávání se s ní, a není to něco, čemu můžeme utéct. Vždycky tu bude. Otázkou je, co s ní uděláme, když se objeví?
V mém případě byla tou krásou, která vzešla z temnoty kolem mého alba, zlomenina srdce. Stálo mě to spoustu fyzické i psychické bolesti, ale způsob, jakým se to v hudbě projevilo, je pro mě krásný. Nemyslím si, že bych napsala všechny ty písně, kdybych nezažila tolik bolesti a neprošla si těžkými situacemi. Proto je to pro mě pozitivní věc.
Upřímně řečeno, na svém životě bych nic neměnila. Kdybych si mohla vybrat, samozřejmě bych raději netrpěla, jako každý, ale co se stalo, stalo se, a nic bych neměnila.
Pyšná na sebe samu
V posledních několika letech jsi tedy prošla velkými proměnami. Jaký máš vztah ke svým minulým já?
Jsem pyšná na minulou Zoru. Prožila si toho hodně a vyšla z toho silnější a lepší, tím nejelegantnějším možným způsobem. Je jasné, že nikdo z nás není dokonalý, a spoustu věcí jsem mohla udělat lépe. Ale člověk se učí ze svých zkušeností a jsem na sebe hrdá už jen za to, že jsem to překonala.
A také za to, že jsem měla sílu opustit situaci, která pro mě nebyla dobrá, což bylo těžké, protože jsem o hodně přišla a v podstatě jsem si musela život vybudovat znovu od nuly. Před rokem a půl jsem měla před sebou prázdnou stránku, která mi říkala: „Napiš něco.“ Musela jsem se také vypořádávat s traumatem, s nímž se potýkám dodnes; vyžaduje to hodně úsilí, abych znovu objevila sama sebe a znovu si uvědomila, co se mi v posledních letech přihodilo.
Na albu se nacházíš ve velmi zranitelném stavu mysli a vzhledem k tomu, že se zabývá tématy, o kterých jsi mluvila, asi pro tebe nebylo pohodlné ho vytvořit, že?
Naopak, jeho tvorba pro mě byla katarzní. Bylo to pro mě téměř nezbytné, abych se nezbláznila. Prostřednictvím své hudby zpracovávám spoustu pocitů a situací, bylo to nutné. Vůbec to nebylo těžké, cítila jsem z toho velkou sílu, jako by to byla ta správná věc.
Jiná věc je jeho vydání. To není nutně snadné, protože být tak zranitelná vyvolá po vydání hudby jakýsi druh kocoviny. Dva dny si pak říkám: „Fuj, připadá mi to too much“, protože se rozhoduji vydat písničky, které jsem předtím napsala pro sebe, i pro ostatní lidi.
Rozhodla jsem se je dát vám, posluchačstvu, protože hudba se musí sdílet. To, jak hudbu prožívám a jak mi pomáhá, když procházím těžkými věcmi. Ale jsem při tom velmi zranitelná. Jakmile tu hudbu vydám, v podstatě si roztrhám srdce a říkám: „Dobře, můžete se v něm pohrabat, tohle se mi stalo, takhle se cítím.“ A to je těžké, ale zároveň příjemné a přesně to, co hledám.
@misszorajones thank you MTV!! 😘😘
♬ original sound - misszorajones
Hledám tedy zranitelnost, protože bez ní se nedokážeme navzájem spojit. Když nejsme upřímní ke svým pocitům nebo se uzavíráme do sebe, nedokážeme se s ostatními lidmi skutečně spojit, a to je to, co hledám. Hudba je jedním z nejkrásnějších způsobů, jak se s lidmi spojit.
Takže hudba je pro tebe pořád dobrým nástrojem k navázání kontaktu s lidmi?
Rozhodně ano.
Já jsem Zora Jones!
Jednou z velkých změn ve tvé hudbě je, že se ti podařilo hravě a přímočarě odhalit tvou vokální práci. Říká se, že ti s tím pomohla katalánská zpěvačka Marina Herlop, která na Lunchmeatu vystoupila před třemi lety?
Ano, dala mi pár lekcí zpěvu. Zpívám a skládám už pár let, není to tak, že bych s tím začala teprve loni. S Marinou jsem loni dokonce deset měsíců bydlela, moc jsme si to užily. Je to taky moje dobrá kamarádka. Jsem za tu dobu vděčná, protože mi poskytla nejen domov, ale i možnost ji dobře poznat a vybudovat si s ní přátelství, což je pro mě strašně důležité.
Jsem jí velmi vděčná za friendship i za rady ohledně vokálů, protože je to úžasná zpěvačka. Zpívá už velmi dlouho a když jsem přijela do jejího bytu, byla jsem ještě nezkušená. Nebyla jsem tak sebevědomá jako dnes, když jsem vešla do místnosti, nedisponovala jsem "já jsem Zora Jones" energií. Prostě jsem se cítila jako menší verze sama sebe.
Můj hlas byl slabší, zpívala jsem mnohem nižším hlasem, více zadrženým a kompresovaným. Marina mi řekla: „Musíš to ze sebe dostat ven.“ Rozhodla se, že mi dá lekce operního zpěvu, což je samozřejmě nejmohutnější forma, které může tvůj hlas dosáhnout, a to pro mě zpočátku bylo těžké – opravdu přijmout, že jsem hlasitá, přijmout, že jsem velká, že můj hlas může zabírat prostor.
Už se nebojím být tím, kým jsem. Ani síly, kterou jako žena mám.
V jistém smyslu byly ty lekce součástí mé osobní cesty – toho, že jsem schopná zabírat prostor, vejít do místnosti a říct: „Jsem tady.“ Už jen to, jak teď kráčím na pódium, když mám živé vystoupení, ukazuje, že jsem sebevědomá, jaká je moje hudba a co chci sdělit.
Musím přiznat, že teď z tebe vyzařuje energie „velké Zory Jones“ dokonce i přes obrazovku.
No, už se nebojím být tím, kým jsem. Ani síly, kterou jako žena mám.
Když už mluvíme o elektronické hudbě, nová deska má stále kořeny v klubové hudbě. Jsou tam skladby jako „Ultrafreak“, která už vyšla. Ta je prodchnutá latinskoamerickými prvky. Stále žiješ v Barceloně – ovlivňuje tě toto město nějakým způsobem?
Město album rozhodně ovlivnilo, už jen proto, že se pohybuji mezi jinými lidmi než dřív. Mám tu dobré přátele, kteří mi v posledním roce radili, jak album vydat a jak ho co nejlépe prezentovat. Ne nutně co se týče hudby.
Dost mě ovlivnil Ralphie Choo, španělský umělec, kterého opravdu miluju – je prostě kouzelný. Jeho hudba je nádherná a miluju, jak udržuje své texty silně ovlivněné popem, aniž by to bylo příliš okaté, a přitom hodně experimentuje, ale zároveň dokáže oslovit široké publikum.
Co se týče španělské hudby, od té doby, co jsem přijela, ji poslouchám ještě mnohem víc, hlavně salsu. Nemyslím si, že bych psala ve španělštině, kdybych tady nežila, nezažila tady určité věci a znovu se s tím jazykem nespojila. Španělštinu opravdu miluju a mám k ní velký respekt. Je to úplně jiný jazyk než třeba angličtina, která je mnohem více utilitární. Španělština je čistě poetická a křehká. Člověk musí tomu jazyku hluboce porozumět, aby v něm mohl psát. Proto to nedělám tak často, ale rozhodně to dělám čím dál častěji.
Žádné schovávání
V nedávném rozhovoru pro MixMag jsi zmínila, že „pokud ti tvorba hudby nebo umění připadá snadná, děláš to špatně. Musí to být těžké, protože teprve pak se opravdu překonáš a objevuješ nové věci.“ Mohla bys tento přístup přiblížit?
Já osobně nerada tvořím ve své komfortní zóně, protože tam jako umělkyně nerostu. Myslím si, že učení se novým věcem je vždy nepříjemné, a nechci být umělkyní, která pořád opakuje stejný vzorec, jen protože vím, že fungoval. Chci se neustále posouvat dál a zkoumat, o kolik se můj hudební svět může zvětšit. Totéž platí i pro vizuální stránku. Všechny věci, na které jsem opravdu pyšná, se mi netvořily snadno. Ráda zůstávám v třicetiprocentní zóně nepohodlí, abych mohla dělat práci, kterou chci dělat, a dosahovat svých cílů.
To platí i pro vystoupení, které jsi připravila pro publikum Lunchmeatu? Bude obsahovat i vizuální prvky?
Rozhodně, bylo to hodně těžké. Premiéru jsem měla v Montrealu. Dělám spoustu věcí, které jsem nikdy předtím nedělala, jako třeba živé hraní na klávesy. Na klavír hraju teprve rok, a zpívat u toho je ještě těžší. K tomu ještě dělám vokální smyčky, což jsem nikdy předtím nedělala. Zbavila jsem se stolu na pódiu, protože jsem se už nechtěla schovávat. Když je na pódiu velký stůl, je snadné se za ním schovat. Ale to, co jsem pro živé vystoupení chtěla, je opět maximální zranitelnost a spojení s lidmi, kteří tam jsou.
@misszorajones Tony Montana 💔🧚🏻♀️
♬ original sound - misszorajones
Snažila jsem se tedy co nejvíc zmenšit bariéru mezi mnou a publikem. Spolu s mým kamarádem Jaimem jsme pro vystoupení připravili novou světelnou show. Je to 15 světel vyrobených na míru, která reagují na hudbu. V tomhle vystoupení je spousta poprvé, věcí, které jsem nikdy předtím nedělala. Jsem na to hrdá. Měla jsem opravdu skvělý ohlas a všimla si, že spojení, které jsem hledala, jsem minulý týden s lidmi cítila.
Publikum je vždycky před ten stůl... nenapadlo by mě, že by mohl mít pro umělce*kyně, kteří za ním stojí, další funkci.
Ten stůl je prostě obrovská bariéra mezi tebou a lidmi. Je snadné se za ním schovat, ale já se už schovávat nechtěla.
