Jane Demeulemeester studuje na slavné akademii v Antverpách, která vychovala některé z nejvýraznějších návrhářů historie. Letos svou tvorbou zaujala na fashion festivalu WE’RE NEXT, odkud si odnesla cenu REFRESHER Art Prize i sošku od Klimchi studio.
Martin Margiela, Demna nebo Dries Van Noten. To jsou jen někteří z návrhářů, kteří prošli prestižní Královskou akademií výtvarných umění v Antverpách. Jak ale vypadá studium na škole, ze které vzešlo tolik slavných jmen světové módy?
Švýcarsko-belgická studentka Jane Demeulemeester v rozhovoru popisuje netradiční a náročné studium. Mluví také o vlastní tvorbě, plánech do budoucna i o tom, jak na ni zapůsobila česká fashion scéna.
Antverpskou akademií prošla ta největší jména módy. Čím to podle tebe je, že odtud vychází tolik úspěšných návrhářů? Je jejich odkaz ve škole stále znát?
Pořád tady jsou někteří učitelé, kteří učili i tyhle návrháře a občas nám o nich vyprávějí. Myslím ale, že důvodem, proč z akademie vychází tolik vlivných návrhářů, je především pracovní nasazení, které se od studentů očekává. Musíš to opravdu chtít a být připravený tvrdě pracovat.
Zároveň je ale důležité umět si od práce odpočinout, chodit ven a bavit se. Je to taková filozofie „work hard, play hard“.
Myslím, že i módní průmysl ví, jak náročné studium tady je. Když pak přijdeš do branže a máš v životopise Antverpy, lidé vědí, čím sis prošel.
Co se tam vlastně učíte? Je důležitější kvalitní řemeslo, nebo spíš to, jak o módě přemýšlíš a jak k ní přistupuješ?
Řekla bych, že je to především konceptuální myšlení. Řemeslo se samozřejmě učíme také, ale jen minimálně a velkou část práce si musíš osvojit sám.
Je to vlastně hodně individuální studium. Nemáme klasickou výuku, při které učitel stojí před celou třídou a vysvětluje všem totéž. Několikrát týdně probíráme s učiteli vlastní projekty, dostáváme zpětnou vazbu a pak musíme sami přijít na to, jak pokračovat.
Když se někde zasekneš, nikdo problém nevyřeší za tebe. Musíš hledat, zkoušet nové techniky a přijít s vlastním řešením. Je to hodně o samostatnosti.
Můžeš uvést nějaký konkrétní příklad? Kdy ses musela s podobným problémem vypořádat?
Někdy je to skoro až absurdní. Minulý rok jsem například pracovala na techwear bundě. Ukázala jsem ji učitelům dva dny před deadlinem a oni mi řekli: „Je to docela dobré, ale měla bys ji udělat z jiného materiálu – co třeba z pneumatik?“
Říkala jsem si: Jak mám dva dny před odevzdáním sehnat pneumatiky a vyrobit z nich bundu? Jak je vyčistím a jak je vůbec spojím dohromady?
Nakonec jsem je sehnala a začala zkoušet, co funguje. Jestli je můžu sešít, slepit nebo použít latex. Zkoušíš různé postupy, dokud nenajdeš řešení. A pak přijdeš na odevzdání s hotovou bundou.
Myslím, že právě takhle se na té škole učíš. Učitelé tě neustále testují a chtějí vidět, jestli si dokážeš poradit i s něčím, co se na začátku zdá téměř nemožné.
Antverpy patří mezi nejprestižnější módní školy na světě. V čem se ale podle tebe liší od ostatních?
Myslím, že největší rozdíl je v tom, že Antverpská akademie je veřejná škola a školné je pro evropské studenty relativně nízké. Je tady tak možnost potkat se s lidmi z velmi rozdílných prostředí, což mi přijde skvělé. Studují tu lidé z bohatých rodin, ale také ti, kteří mají úplně běžné zázemí. Na některých jiných školách, které jsou mnohem elitářštější, podle mě takový mix tolik nezažiješ.
Lovecká tradice v městském stylu: Podívej se na podzimní kolekci Columbia
12. října 2026 v 13:30
Zároveň jsou tu lidé z celého světa. Máme studenty z Mongolska, Zimbabwe, různých evropských zemí, Koreje, Číny, Ruska i Jižní Ameriky. Díky tomu poznáváš různé kultury přirozeně, každodenním kontaktem s ostatními.
Ve škole máš prostor experimentovat a posouvat hranice, ale jak si představuješ svou vlastní tvorbu po dokončení školy? Myslíš, že zůstane stejně experimentální, nebo se budeš chtít posunout k něčemu nositelnějšímu?
Myslím, že moje tvorba může být stejně experimentální jako teď, ale vím, že pokud chceš mít vlastní značku, není to úplně udržitelné. Takové věci se zkrátka obtížně prodávají.
Na akademii se navíc postupně učíš experimentování redukovat. V prvním ročníku jsou to hlavně velké tvary, neobvyklé materiály a šílené nápady. Ve druhém se to trochu zklidní, ve třetím se začínáš posouvat směrem k ready-to-wear a na magisterském studiu už vytváříš mnohem nositelnější kolekci.
Myslím, že je to dobrý přístup, protože ty nejvýraznější a nejexperimentálnější věci bývají často nejtěžší na realizaci. Nejdřív se naučíš posouvat hranice a potom se učíš věci zjednodušovat a kondenzovat svoji vizi do co nejmenších detailů.
Čeho bys chtěla po škole dosáhnout? Láká tě vlastní značka, práce pro některý z velkých módních domů, nebo třeba soutěže pro začínající návrháře, jako jsou ANDAM nebo LVMH Prize?
Po dokončení školy bych chtěla nějakou dobu pracovat pro velké módní domy, abych lépe poznala fungování módního průmyslu. Během studia jsme od něj přece jen trochu odtržení.
Později bych si ráda založila vlastní značku a věnovala se spíš slow fashion. Zároveň ale vím, že to vyžaduje hodně peněz, lidí a spolupráce, takže se na to snažím dívat realisticky. Nejdřív bych si každopádně chtěla najít stáž v nějakém módním domě.
Máš nějakého konkrétního návrháře nebo značku, pro které bys chtěla pracovat?
Momentálně mám hodně ráda práci Glena Martense, ať už by to bylo pro Diesel, nebo Maison Margiela. Jeho debutová couture kolekce (viz níže) pro Margielu byla naprosto úžasná. Vždycky jsem taky obdivovala Haidera Ackermanna a moc se mi líbí, co teď dělá pro Tom Ford.
Jsem ale otevřená různým možnostem. Zajímavá by pro mě byla i Ann Demeulemeester, už jen kvůli našim jménům. (smích) Zároveň si ale myslím, že značka momentálně není ve své nejzajímavější fázi.
S Ann Demeulemeester máš stejné příjmení a navíc studuješ na stejné škole. Jak tuhle podobnost vnímáš? Přemýšlela jsi někdy, že bys svou vlastní značku pojmenovala jinak?
Myslím, že si své jméno nechám. Ann Demeulemeester se původně také nejmenovala tak, jak ji známe dnes, takže chápu, proč se na to lidé ptají.
Upřímně ale nevím, jak se k té podobnosti postavit. Na jednu stranu je to zajímavé, protože kolem toho vzniká určitý příběh, zvlášť když studuješ v Antverpách. Na druhou stranu se trochu obávám, že by mě lidé mohli v budoucnu srovnávat s její tvorbou. Zatím nevím, jestli je to výhoda, nebo nevýhoda.
Když se podíváš na vlastní tvorbu, co je pro tebe nejdůležitější? Jsou to materiály, střihy a siluety, nebo spíš myšlenka, která za kolekcí stojí?
Myslím, že v mé tvorbě hrají velkou roli textury. Mám je opravdu ráda. Zajímá mě také silueta, výrazné a silné tvary. Nejsem velkou fanynkou výrazných barev nebo divokých vzorů, takže se raději soustředím na tvar a texturu.
Důležitý je pro mě ale také samotný postoj. Často vycházím ze sociologických pozorování a snažím se na jejich základě něco říct – komentovat nebo kritizovat.
Když navrhuješ oblečení, představuješ si konkrétního člověka, který ho bude nosit? Někoho, kdo má určitou identitu nebo postoj?
Ráda bych si myslela, že navrhuju pro rebely. (smích) Ale samozřejmě záleží na tom, komu se moje tvorba líbí. Je to otázka vkusu. Každopádně mě přitahuje vzdor.
Chtěla jsem pro ně vytvořit jakési brnění, které by mohly nosit, když se v noci vracejí domů. Celá kolekce byla o ženské síle, odvaze a schopnosti postavit se na odpor. U další kolekce bych zase chtěla pracovat s určitou rockovou estetikou a vytvořit dojem nenuceného rebelství, jako by člověk vůbec nemusel přemýšlet nad tím, jak působí.
Vytvořit vlastní kolekci je ale také finančně náročné. Jak se ti během studia daří shánět peníze na její realizaci? Zvládáš to sama, nebo máš nějakou podporu?
Kolekce jsou rozhodně drahé. Nejvíc peněz během studia utrácíme za materiály, především látky a další věci potřebné k realizaci návrhů.
Někteří studenti při škole pracují, ale je to náročné, protože na práci vedle studia prakticky nezbývá čas. Možná zvládneš jeden den v týdnu, ale víc už je obtížné.
Hodně lidí proto využívá různé formy finanční podpory, třeba příspěvky na studium. Myslím si, že studovat umění je obecně určitým privilegiem.
Zmínila jsi studium umění. Vnímáš módu jako umění?
Rozhodně ji vnímám v určitém uměleckém kontextu, ale sama bych se jako návrhářka nenazývala umělkyní. To je podle mě velké slovo.
Studujeme na umělecké škole, ne na instituci zaměřené výhradně na módu. Můžeš tu studovat fotografii, sochařství, malbu nebo módní návrhářství. Všechno vychází z umění.
A možná proto se tolik soustředíme na konceptuální myšlení. V teoretických předmětech se zabýváme filozofií a tvorbou umělců, ale nemáme kurzy ekonomie nebo fungování módního průmyslu. Náš přístup je především kreativní a konceptuální.
Co tě tedy přivedlo na WE'RE NEXT do Prahy?
Mám blízkého kamaráda z Prahy, Tomáše Kučeru, který vyhrál Red Bull Prize a studuje se mnou v Antverpách. O Praze mi pořád vyprávěl a já jsem tu nikdy předtím nebyla, takže jsem si řekla, že pojedu. Navíc to byla příležitost udělat si hezký výlet.
Ráda také ukazuju svou tvorbu na přehlídkách. Je příjemné získat zpětnou vazbu, slyšet upřímné názory a zároveň svou práci představit novému publiku. O WE'RE NEXT jsem navíc slyšela dobré věci od dalších studentů z Antverp, kteří tu v minulosti byli.
Jak na tebe zapůsobila česká módní scéna?
Upřímně, moc toho o ní nevím. Nemyslím si, že je česká móda na mezinárodní scéně příliš viditelná, což je trochu škoda. Praha na mě ale působí jako město se silnou subkulturní identitou. Je tu určitá syrovost, která mi připadá zajímavá. Nemyslím to negativně, spíš ve smyslu něčeho méně uhlazeného než v Paříži nebo Miláně.
Také mi přijde, že lidé jsou tu trochu hlasitější, odvážnější a mají blíž k některým britským subkulturám. Samozřejmě vycházím jen z vlastní zkušenosti a z toho, co jsem během návštěvy poznala.
A co čeští studenti módy? Vidíš nějaké rozdíly oproti těm v Antverpách?
Na WE'RE NEXT mě zaujala především jejich řemeslná zručnost. Viděla jsem tam hodně dobře zpracovaných věcí a lidé mají rozhodně schopnosti i talent. Zároveň mi ale připadá, že běžný styl oblékání v Praze je v některých ohledech o dva nebo tři roky pozadu. Třeba streetwearový trend, který už jinde trochu ustupuje, je tu podle mě stále hodně výrazný. To je ale jen můj osobní dojem.
