Příběh velvyslance Jana Masaryka si odnesl 12 Českých lvů.
Jistě jste zaznamenali vyhlášení Českých lvů, které proběhlo v předešlých dnech a jež za sebou zanechalo jednoznačného vítěze. Životopisný film o Janu Masarykovi se do historie zapsal jako výherce největšího počtu Českých lvů, tedy dvanácti a okamžitě poté se rozproudila debata, zda to bylo zasloužené. Nicméně, naším úkolem není hodnotit udílení českých filmových cen, ale přiblížit vám, proč si Masaryk odnesl tolik cen, zda si je zasloužil a jestli se vyplatí vyrazit do kina.
Snímek zrežíroval Julius Ševčík, který tak představil svůj první projekt po pauze, která trvala od roku 2009, kdy natočil thriller Normal. Podílel se i na scénáři, a to spolu s Petrem Kolečkem (Padesátka) a Alexem Koenigsmarkem, jehož památce je film věnován. Děj je vyprávěn od počátků Hitlerových snah zabrat Sudety až po samotný začátek druhé světové války, a to z pohledu diplomata Jana Masaryka (Karel Roden), syna T. G. Masaryka. Ten byl jako velvyslanec v Londýně pověřen úkolem přesvědčit největší mocnosti, aby Československu přišly na pomoc a zabránily vypuknutí války. Divák tedy sleduje jeho marný diplomatický boj, přičemž se tvůrci zaměřili i na jeho intimní stránku bohéma, milovníka žen a drog, který nebyl duševně zcela v pořádku.
A právě odsud můžeme přejít rovnou k největšímu problému filmu Masaryk. Tváří se jako historický příběh převyprávěný intimnějším způsobem. To mu sice dodává kýženou osobitost, avšak úvodní titulky hlásající „podle skutečných událostí“ by bylo velmi záhodno pozměnit na „inspirováno skutečností“. S divákem je tak od začátku hrána nečistá hra, jelikož velká část filmu je pouhou fabulací, nikoli však historií. Jan Masaryk se mezi lety 38-39 v žádném sanatoriu prokazatelně neléčil, o tom, že by bral kokain neexistují důkazy ani svědectví a jeho vztah s prezidentem Edvardem Benešem byl vždy vřelý. Události kolem vyžádaného ultimáta, které ve filmu hraje velkou roli, se také odehrály zcela jinak, a tak si asi kdejaký člověk znalý historie musel v kinosále skládat hlavu do dlaní.
Nechme ale historická fakta a pojďme si přiblížit kvality filmu. V první řadě musím pochválit řemeslnou složku, která je opravdu na úrovni a divák může i chvilkami zapomenout, že se dívá na film z tuzemské produkce. Zapomenout na to může i díky faktu, že podstatná část snímku se odehrává v Londýně či v USA. Postavy zde nejsou dabované kvůli zachování autentičnosti, a tak si počtete titulky a poslechnete lehce lámanou angličtinu Karla Rodena, která se však k postavě českého velvyslance v zahraničí hodí. Samotný Roden pak podal klasický výkon, který asi nikdo do nebes vyzdvihovat nebude, ale svoji roli zvládl velmi dobře. Stejně tak Oldřich Kaiser, Eva Herzigová nebo Hanns Zichler, o nichž mohu mluvit jen v pozitivech. Hudba perfektně seděla, na kostýmy se dobře dívalo a vlastně celkově jde o divácky velmi vděčný film.
Mírně zmatečně pak mohl působit způsob vyprávění, který využíval skoků v čase a retrospektivy, což může na diváka působit rušivě, protože je občas obtížné se zorientovat. Další výtku bych pak směřoval na scény v blázinci, kterých mohlo být méně, ale i tak jejich přemíra plynulosti filmu příliš neuškodila. I přes tyto nedostatky je Masaryk na naše poměry velmi vyzrálým filmem, který vytváří hutnou atmosféru dramatického thrilleru. Pokud se tedy divák zaměří výhradně na jeho umělecký, filmový, přínos, dostane velmi dobrý film, který za návštěvu kina jednoznačně stojí. Zda si svá ocenění zaslouží, necháme na vás. Nám se Masaryk líbil, působí vyspěle, je plynulý a dobová výprava, především pak maskování herců, je na vysoké úrovni. Do kina zajděte, ale mějte na paměti, že Masaryk je spíše lehce bulvární fikcí, než historickým filmem. A to je jeho největší problém. 7,5/10
