Řecký žid otročil v Osvětimi a vše podrobně zapisoval.
Už několik desetiletí mátly historiky a archiváře zvláštní poznámky zanechané záhadným vězněm v táboře Osvětim. Zdevastované a zničeny papíry mohly skrývat důležité historické svědectví, ale rozluštit je vůbec nebylo jednoduché. Z úplně zničeného a rozbředlého svitku se totiž nejprve musely odlišit téměř úplně nečitelné znaky a ani to nebyl konec. Některé znaky či dokonce celá slova zkrátka chyběly, často šlo o velké úseky a historici tak museli použít nejen své dovednosti, ale i bystrý důvtip.
Vpravo originál, uprostřed a vlevo pokusy o dešifrování
Nyní však už víme, jaké poselství nám na papírech zanechává řecký žid jménem Marcel Nadjari, jehož dovezli do Osvětimi na jistou smrt, i když jí předcházela netradiční práce. Jeho příběh není popsán podrobně, ale zato srdceryvně. Vše začalo v roce 1944, kdy se stal 26letý žid členem skupiny Sonderkommando. Šlo o židovské otroky a sluhy SS, kteří nacistům v podstatě šetřili práci a námahu. Pod nátlakem se starali o to, aby ostatní židé z jejich rajónů skončili natlačení ve vagónech. Podle Marcela byli ve vlacích jako sardinky a podobným osudem skončila i jeho rodina, i když za jejich odvoz neodpovídal právě on.
„Když jsem zjistil, jak dopadla moje rodina, chtěl jsem je pomstít. Často jsem uvažoval, že půjdu do tábora za nimi, ale touha po pomstě mě donutila zůstat. Vždycky jsem chtěl žít a pomstít smrt matky, otce a mé malé sestry.“ Sonderkommando „nepřizpůsobivé“ židy upalovalo a jejich úkolem bylo mimo jiné i házet těla či popel do moře nebo sbírat peníze, zlato či zdravé ženské vlasy. Sledujíc však, jak bezcitně dokáže SS zabíjet, mu bylo jasné, že podobný osud brzy postihne i jeho.
Marcel v řecké vojenské uniformě
V rámci služby byl nucen přesunout se do Osvětimi a od té doby své poznámky skrýval v termosce. Zakopal je u budovy jednoho z krematorií a pravidelně je chodil vyhrabávat a doplňovat. „Krematorium je velká budova s širokým komínem a s patnácti komorami. Pod zemí jsou navíc dva obrovské sklepy. V jednom se lidé svlékají, v druhém umírají. Vcházejí nazí, a když jich je uvnitř asi tři tisíce, zamkne se a vypustí se jedovatý plyn. Po šesti nebo sedmi minutách zemřou.“ Jedna z posledních Marcelových poznámek hovoří o tom, jak se plyn do Osvětimi dovážel: „Nádrže vozila auta s německým křížem. Vždy doplňovali krematorium, práce trvala asi hodinu a půl. My jsme zatím často vynášeli popel. Z jednoho člověka ho bylo přibližně 640 gramů.“
