Legendární kapela přichází na velká plátna.
Životopis Freddieho Mercuryho provázely během natáčení nemalé problémy. Rami Malek údajně nevycházel s režisérem Bryanem Singerem, který musel být nakonec kvůli rodinným problémům nahrazen Dexterem Fletcherem (Orel Eddie).
Odrazily se tyto události na samotném výsledku? Slaboučké zámořské recenze mnoho naznačují. Tentokrát mi však přijdou verdikty zpoza velké louže příliš tvrdé a přísné. Bohemian Rhapsody totiž není (i navzdory svým nedostatkům) žádnou katastrofou. Prostě jen nejde o úžasnou záležitost, ve kterou jsme doufali.
Film má tradiční žánrovou skladbu „From Zero to Hero“. Jsme tedy svědky založení kapely, cesty na vrchol, úpadku a následného comebacku. Mezitím hlavní hrdina bojuje se svou sexualitou a řeší se i vztahové konflikty mezi slavnou čtveřicí. Prostě stokrát omletá struktura, při které není co zkazit. Alespoň zdánlivě.
Problémem Bohemian Rhapsody je, že jednotlivé korálky jsou věšeny na nit příliš horkou jehlou. Namísto strhujícího životního příběhu tak dostáváme pouze jednotlivé kapitoly z Wikipedie. Tvůrci se až příliš spoléhají na diváckou obeznámenost s tématem a nevěnují dostatečný prostor charakterům a gradaci děje.
Výsledkem je, že emocionálně se vezeme na vlně svých zkušeností s kapelou a ne práci filmařů. Vadí to však až tak moc, že je třeba nad tímto projektem lámat hůl? Alespoň já tvrdím, že rozhodně ne.
Parta kolem Singera má totiž jednu obrovskou výhodu. A tou je právě jejich téma. Queeni jsou legendou, stejně jako události z Mercuryho života. Dramaturgické díry si tak dokáže divák bez problémů zalepit.
Popularita kapely tak poskytuje potřebnou berličku, aby toto dílo nespadlo do nepříjemné nudy a ve svých vrcholech dokonce dokázalo stát se vztyčenou hlavou. Jednotlivé pasáže jsou totiž parádní.
Každá scéna je ukázkou absolutní profesionality tvůrců. Vynalézavá práce se střihem, výborná kamera a zvuk pokukující po oscarové (minimálně) nominaci dokáží vaše smysly omámit se suverenitou toho nejlepšího, s čím jsme se v tomto žánru setkali. A tam, kde nestíhají, nastupuje nesmrtelná hudba.
Jednotlivé skladby jsou neodmyslitelnou součástí vyprávění. Buď efektně doplňují dění na plátně (a zasloužily by si mít titulky), nebo se věnujeme přímo jejich vzniku. Zrod slavných tónů přináší fanouškovskou slast. Například celá kapitola kolem vzniku titulní písně je ve stejné míře nadupaná a strhující i zábavná.
Originální postupy kapely při tvorbě klasik jednoznačně ukazují, proč se dosud hrají v rádiích a v čem spočívala genialita tohoto kvarteta. Vrcholem je pak závěrečný koncert Live Aid, kterým je film rámcovaný.
Při tomto vystoupení se konečně naplno ukáže síla tohoto projektu. Jednu husí kůži střídá další, efektní audiovizuální stránka pumpuje energii ostošest a náročný nácvik typických Mercuryho pohybů a gest nechává zapomenout, že se díváme na Ramiho Maleka.
Právě jeho výkon je totiž (kromě hudby) tím nejzajímavějším, co tento projekt nabízí. Logicky mu sice chybí charisma jeho předobrazu, ale jeho práce a odevzdanost roli je obdivuhodná. Ačkoliv se maskéři při jeho vzhledu možná vyřádili o trochu víc, než by se patřilo.
Zbytek obsazení zůstává tak trochu v jeho stínu. Což však neznamená, že neodvedli prvotřídní práci. Zejména cameo na k nepoznání zamaskovaného Mikea Myerse a výkon Lucy Boynton stojí za to.
Ben Hardy (Roger Taylor), Gwilym Lee (Brian May) i Joseph Mazzello (John Deacon) pak tvoří sehranou partu se vzájemným respektem i odpovědností vůči Mercuryho sebedestruktivnímu stylu života.
S jeho zobrazením však bude mít mnoho diváků problém. Pohybuje se totiž v až příliš bezpečných vodách korektnosti. Chybí zde taková kontroverze, drzost i divokost, která byla velmi známou součástí života hvězdy.
Tvůrci se ani nesnažili o agresivitu Vlka z Wall Street, která by se sem tak velmi hodila. Základem je nepošlapat památku výjimečného umělce. Bylo by zajímavé sledovat, jak by projekt dopadl, kdyby se ho ujal Sacha Baron Cohen.
Možná bychom namísto řemeslně fantasticky zvládnutého PR dostali skutečné mistrovské dílo. To však můžeme jen hádat. Jak jste již pochopili z předchozích řádků, jde o počin zejména pro fanoušky. Těm se odvděčí výborným zážitkem a věřím, že mnoho diváků v něm uvidí nezapomenutelné dílo.
Lidí, kteří Queeny neznají (snad zde takoví nejsou), nebo je neobdivují, je však tak málo, že nevidím důvod, proč film nehodnotit v kontextu cílové skupiny.
Bohemian Rhapsody je projektem, který by bylo klidně možné za jeho přešlapy shodit. Na druhé straně, dá se také velmi pochválit. Záleží na úhlu pohledu. Pro mě je Queen nejoblíbenější kapela vůbec a projekci jsem si neuvěřitelně užil.
Ne zcela zvládnutá dramaturgie se ztrácí v nánosu nesmrtelné hudby, silného filmařského řemesla a poctě jednomu z géniů, kteří tento svět opustili příliš předčasně. Osm a půl z deseti. Pokud nejste až takoví fanoušci kapely a filmu neodpustíte některé chyby, budete intenzivně odpočítávat.
