Její návrat nedopadl úplně podle představ.
Do kina jsem se rozhodl vydat jako původní verzí z roku 1964 nepoznamenaný divák, přičemž jsem se navíc úspěšně vyhýbal všem trailerům. Díky tomu mohu popsat jakým způsobem se na Návrat Mary Poppins dívá divák bez znalosti předchozího dějství, které jsem si záměrně nastudoval až po premiéře.
Se svým létajícím deštníkem se tentokrát chůva Mary Poppins (Emily Blunt) přesunula do roku 1930. Postavy z předešlé části, Michael (Ben Whishaw) a Jane (Emily Mortimer), jsou již dospělé, následkem čehož je pochopitelně překvapí, že Mary Poppins od jejich posledního setkání vůbec nezestárla.
Jak jim tuto abnormálnost Mary vysvětlí? No, v podstatě nijak. K tajemstvím a magii, kterou Poppins obklopují, se svérázná chůva nikdy nevyjadřuje. Michael jako otec rodiny po smrti manželky vychovává trojici dětí a vzhledem k tomu, že mu plánuje banka kvůli nesplácení úvěru vzít dům, přichází na pomoc stará známá Mary Poppins.
Zpočátku se sice snaží Michaelovi pouze ulehčit péči o děti, ale postupně se víceméně nenápadným způsobem zapojuje i do problémů s prodlením platby. Ty by mohl vyřešit doklad o vlastnictví cenných akcií, kterými by dokázali zaplatit najednou celý úvěr. Rodina ho ale nikde nemůže najít.
Naneštěstí, v tomto bodě začíná a končí zápletka celého filmu. Té se mimochodem snímek velké množství času vůbec nevěnuje a naopak se snaží odbočit k vedlejším dějovým liniím, které jsou však jen samoúčelným skokem k muzikálovým skladbám, přičemž děj mnohokrát vůbec nijak neposouvají.
To je samozřejmě velkou škodou, protože pokud tě samotné skladby příliš nezaujmou, budeš většinou pouze čekat, až skončí a příběh pokročí o malý kousek dál. Vizuální stránka u písní a v podstatě v rámci celého filmu je však dostatečně přitažlivá a barevná na to, aby dokázala alespoň na určitou dobu upoutat pozornost.
Například takové vtažení do světa s rozbitou vázou, kde se animovaný svět setkává s reálným, patří mezi moje nejoblíbenější scény. Bohužel, i v tomto případě se výlety dětí s kouzelnou chůvou stočí do slepé uličky.
Na jejím konci si může divák snadno uvědomit, že posledních 30 či 40 minut sledoval pouze představení několika skladeb a ústřední zápletka zůstala na bodu mrazu.
Spokojený jsem byl ale například s hereckými výkony všech hlavních či vedlejších herců, přičemž na vrcholu určitě stála samotná představitelka Mary Poppins.
Emily Blunt dokázala slavnou pečovatelku ztvárnit svérázným, místy jemně drzým, ale v každém případě velmi sympatickým způsobem, díky čemuž jsem ji při tanečních kreacích vždy vyhledával v davu a sledoval její pohyby a mimiku obličeje.
Návrat Mary Poppins je v první řadě filmem rodinným, a proto by mě nepřekvapilo, kdyby si z něj nejvíce vzali právě menší diváci. Na děti ve snímku čeká hned několik morálních ponaučení, ale příliš mnoho humorných pomrknutí na dospělého diváka zde nenajdeme.
Samozřejmě, Poppins příběhově navázala na verzi z roku 1964, díky čemuž se nejvíce „jako doma“ mohou cítit právě znalci daného filmu a ideálně jeho věrní fanoušci. Ti si během 130 minut dlouhé stopáže užijí několik odkazů na starou Poppins.
V mém případě jsem však zůstal nostalgií ochuzen, ale věřím, že by novinka od Roba Marshalla měla (a mohla) fungovat i bez jakékoliv znalosti předchozího dění. Problémem je ale to, že většinu času vůbec nefunguje.
Návrat Mary Poppins nepovažuji za propadák či podprůměrný film, ale pravdou je, že pokud do kina přijdeš podobně nepřipravený jako já, může tě čekat nemalé zklamání a při poměrně dlouhé minutáži se budeš zřejmě i mnohdy nudit.
V kinematografii by ale nemělo být nutnou podmínkou kvalitního zážitku jakési naladění se na atmosféru filmu či nutnost znalosti více než 50 let starého filmu. V tomto případě to ale bohužel platilo. I z toho důvodu nemohu snímku udělit více než pět bodů z deseti.
Pokud jsi však milovníkem muzikálů a líbila se ti starší verze, k mému hodnocení si můžeš klidně připočítat jeden či dva body k dobru. I tak ale budeš muset myslet na to, že tě po příběhové stránce zřejmě nic nepřekvapí. Ta je totiž opravdu prostá a navíc plná klišé.
