Jiří Ignác Laňka z URNA: Pokud se tým dostane do střetu s teroristy, tak nikdo na ženu nebude brát ohledy (Rozhovor)

Jiří Ignác Laňka je bývalý šéfinstruktor Útvaru rychlého nasazení, který se jen před dvěma měsíci přesunul do kanceláře této speciální jednotky. U policie slouží již od roku 1985 a sám se zúčastnil i několika misí v zahraničí. Povídali jsme si s ním o tom, jak náročná je příprava policistů do boje proti terorismu, jakým nejtěžším situacím musí čelit nebo třeba také o tom, proč v útvaru nejsou žádné ženy.

Jste bývalý šéfinstruktor URNY. Jak jste se k této práci dostal?

Ano, od 1. listopadu jsem vedoucím kanceláře ředitele URNY, předtím jsem 26 let působil jako šéfinstruktor. Dostat se do Útvaru rychlého nasazení bylo velmi těžké. K policii jsem nastupoval 1. dubna 1985, takže jsem ještě z té staré školy. Tenkrát byly začátky jiné, byl jsem u náhradní vojenské služby a dva roky jsem sloužil u pohotovostního pluku, který byl ve své podstatě primárně nástupní školou policejní.

To bylo dvouleté denní studium, zakončené praporčickou zkouškou a v té době jsem se již připravoval na službu k Útvaru rychlého nasazení. Bylo, je a bude to především o dobré psychice a dobré fyzičce. Takže jsem hodně cvičil, makal a když jsem končil školu, tak jsem se poprvé zúčastnil testů do URNA. Ty vyšly, ale tenkrát bylo pravidlo, že kdo opustil brány školy, tak minimálně rok musel strávit v hlídkové službě v Praze. Takže jsem potom dva roky strávil na metru, šel jsem znovu na testy, které jsem opět úspěšně absolvoval a tehdejší krajský náčelník se rozhodl mě pustit a mohl jsem tak konečně nastoupit k útvaru.

Je to něco, co jste chtěl vždy dělat? Nebo jste šel k policii s tím, že uvidíte, co vám bude nejbližší?

Mým primárním záměrem tenkrát bylo bojovat proti zločinu, aby to dobro vždy vyhrálo nad zlem a moje první myšlenka byla, že půjdu ke kriminálce, řešit vraždy, to byl takový můj sen. Ale už v průběhu náhradní vojenské služby jsem zjistil, že existuje tato jednotka. Ono se o ní nikdy nějak moc nemluvilo, vše se tak trochu drželo pod pokličkou a když jsem zjistil, že je možnost jít do tohoto oddílu, který bojuje s tím největším zlem, s terorismem, tak ta moje životní lajna byla nakreslená a už jsem podle ní běžel.

Kolik členů v současné chvíli URNA má?

Teď má nějakých 130 členů, plus mínus.

Mnoho lidí vaši práci obdivuje a někteří by se také chtěli stát součástí URNA. Jak výběr uchazečů do vašeho útvaru probíhá?

Hlásit do URNY se mohou pouze policisté, takže nejdřív je nutné nastoupit k policii, to je začátek. U té pak musíte strávit nějakou dobu. Původně v tom požadavku byly tři roky ve služebním poměru, aby si uchazeči zvykli na policejní prostředí, aby se naučili policejní práci, aby si tu práci jako takovou vůbec osahali, a aby si uvědomili, co to vlastně znamená.

Nyní se tato odpracovaná doba zvedla na pět let, protože již není základní vojenská služba a těm lidem, kteří přichází, tyto znalosti hrozně moc chybí. Pořadová příprava, zahlásit se, když přijdou k nadřízenému, práce se zbraní a vůbec to zvyknout si na to, že je nutné nosit uniformu a že je nutné se nějak chovat k veřejnosti, takové ty základní věci. Ty se nyní policie učí až při nástupu do základní policejní přípravy, takže jsme zjistili, že je opravdu potřeba, aby ta praxe u policie byla delší. Protože u nás v URNĚ si pak členové jednotky tolik té klasické policejní práce neužijí, takže je nutné, aby už toto všechno měli v sobě. Po odsloužených pěti letech se zájemci mohou přihlásit do výběrového řízení, úspěšně ho absolvovat, a pak se komis rozhodne, jestli je přijme.

Hlavním úkolem je dostat uchazeče na úplné dno, abychom zjistili, co v nich skutečně je. Člověk, který je v pohodě, se může chovat úplně jinak, než když se dostane do mezních situací, kdy je vyčerpaný a unavený.

Součástí toho výběrového řízení jsou, předpokládám, tělesné testy, psychické a co dalšího?

To výběrové řízení probíhá ve třech fázích, pro mě teda ve čtyřech, ale to je neoficiální (smích). Ta první fáze je najít si kde a jak se může zájemce přihlásit, což na první pohled vypadá banálně, ale není to tak (smích). Musí si na internetu najít, kam má zavolat, kam napsat, což už je takový první brusný kámen.

První oficiální kolo je tvořené z tělesných testů, psychologických testů a zdravotní prohlídky. A samozřejmě je nutné splnit ty zmiňované základní podmínky –policista, sloužící tolik a tolik let, má správné vzdělání a sedí do správné tabulky. Ta prostupnost kariérním systémem už není tak jednoduchá, jako dřív, takže pokud jsou naši bojovníci na šesté platové třídě, tak se mohou hlásit pouze policisté z páté platové třídy, anebo pokud mají vysokou školu... je to prostě složitý proces.
 
Když uchazeč splní základní požadavky, tak se může přesunout do té první fáze výběrového řízení, u doktora mu musí být prokázána klasifikace 1A, takže musí být schopen, být zdráv a být bez vad a potom se může přesunout k náročným tělesným testům, které se skládají z běhu na 5 km, plavání na 400 metrů, shybů, sedlehů, a dalších. Neříkáme, jaké máme limity, protože člověk ze sebe v tuto chvíli musí prostě vydat opravdu všechno. Chceme vidět, jak na tom je fyzicky a jakmile toto splní, může se přesunout na psychotesty, které probíhají jeden celý den a jsou profilované tak, aby nám ukázaly, zda má dotyčný přesně ty vlastnosti, které požadujeme. Mluví s ním také psycholog, který pozoruje jeho postřehy, což je také velmi důležité.
 
Jakmile uchazeč projde touto první fází, tak je pozvaný na druhou fázi, které se říká pekelný týden, což je vlastně týdenní test odolnosti. Těch 7 dní probíhá u nás ve výcvikovém prostoru a hlavním úkolem je dostat uchazeče na úplné dno, abychom zjistili, co v nich skutečně je. Člověk, který je v pohodě, se může chovat úplně jinak, než když se dostane do mezních situací, kdy je vyčerpaný a unavený. Teprve potom základní psychické vlastnosti vyplouvají na povrch. Takže potenciální členové URNY v pekelném týdnu se zátěží nachodí strašně moc kilometrů, málo spí, dostávají opravdu hodně zabrat, plní úkoly, které jsou jak týmové, tak individuální, abychom zjistili, jestli mají týmového ducha, jestli si dokážou pomáhat, jestli mají prosociální cítění vůči svým kolegům atd.
 
Jakmile tímto testem projdou, tak je čeká třetí kolo, což je pohovor před komisí ředitele, kde dojde ke zhodnocení celého období. Velké slovo má psycholog, velitelé, instruktoři a komise rozhodne, zda je tento člověk vhodný pro službu u našeho útvaru nebo ne.

Máte představu, v které fázi vypadne největší procento uchazečů?

Zaznamenali jsme zajímavé zjištění. Ještě před asi 10 lety nejvíce zájemců vypadlo při psychotestech. Ono vlastně každý, kdo přichází k policii, tak projde psychotesty, ale my požadujeme specifické osobnosti, což se ukáže až právě během těchto komplikovanějších psychotestů. V posledních letech se to ale začíná trochu překlápět a zájemci spíše nesplňují testy fyzické, což je až naprosto neuvěřitelné.  Mladí muži, zatím se k nám žádná žena nehlásila, jdou dělat výběrové řízení k protiteroristické jednotce a neuplavou, neuběhnou, ten propad je skutečně očividný.

Po dokončení všech těchto částí je tedy uchazeč připravený a nastupuje do služby, či ho čeká ještě něco dalšího?

Po přijetí policisté nastupují do základního kurzu, který trvá dva a půl měsíce. Tam se vystrojí, vyzbrojí, naučí se oblékat si speciální kombinézu, vestu, absolvují základní střelecký výcvik, práci ve výškách, seznámí se s předpisy, projdou různými školeními a pak stráví asi jeden a půl měsíce ve výcvikovém prostoru. Tam je čeká základní kurz taktických dovedností, naučí se základy naší práce a jakmile toto skončí, tak jsou zařazeni do jednotlivých oddělení a už fungují s nimi.

Zmiňujete, že žádná žena se ve výběrovém řízení neobjevila. Vůbec se k vám nehlásí?

Ne.

Pokud se tým dostane do střetu s teroristy, tak nikdo na ženu nebude brát ohledy a nikoho nebude zajímat, proč ona běží pomaleji, nebo proč s několik desítek kilogramů těžkou výstrojí nereaguje na vystřelenou kulku tak rychle.

Znamená to, že ony samy usoudí, že na to nemají?

Na toto bohužel opravdu nemohu odpovědět. S žádnou ženou, která by chtěla vstoupit k nám do útvaru, jsem se nesetkal. Možná je odrazující to, že u klasické policie jsou testy fyzické zdatnosti přizpůsobeny i ženám, kdežto u URNY musí každý uchazeč splňovat to samé. Pokud se tým dostane do střetu s teroristy, tak nikdo na ženu nebude brát ohledy a nikoho nebude zajímat, proč ona běží pomaleji, nebo proč s několik desítek kilogramů těžkou výstrojí nereaguje na vystřelenou kulku tak rychle. Ale jak říkám, je to pouze moje úvaha, skutečný důvod neznám.

Reakce na kulku… Záleží i na věku uchazečů?

Do doby, než začal platit antidiskriminační zákon, jsme v požadavcích měli, že se může hlásit muž do 35 let. Tyto dva požadavky padly, takže se k nám hlásí i starší uchazeči. Není jich sice moc, ale několik jich výběrovým řízením prošlo a nyní u URNY slouží.

Hodně mluvíte o psychické přípravě policistů. Jakým nejobtížnějším situacím vaši lidé čelí?

Oni vlastně stále bojují o život. Ať už o jejich, tak i o životy ostatních lidí. Protiteroristická jednotka je primárně připravována na boj proti terorismu, organizovanému zločinu, na zadržení těch nejnebezpečnějších lidí, kteří tady jsou a každý ten zákrok, který náš útvar provádí, je vždy s rizikem ozbrojeného střetu. To je jedna věc. Druhá věc je, že působíme také v zahraničí, v zahraničních misích, v prostorech, kde je zvýšené nebezpečí, ať už je to Irák, Sýrie, Mali, celá ta jednotka je vlastně v ohrožení života. To ohrožení života je to nejextrémnější, s čím se potýkáme.

Stalo se již někdy, že to někdo prostě nedal? Že to vzdal přímo v akci?

To se nikdy nestalo. Ani v policejních akcích, které se dělají zde, ani v tom zahraničí, kde jde skutečně každý den o život. Nikdy se nestalo, že by tam někdo zkolaboval nebo že bychom ho museli vystřídat.

To značí, že náročná příprava se opravdu vyplatí.

Je to tak, stojí za tím dobrý výběr. Psychotesty jsou opravdu strašně důležité, tím sítem nám propadají správné povahy. A také samozřejmě tvrdý výcvik, který probíhá každý den a členy jednotky na tyto situace připravuje.

Člověk musí samozřejmě být psychicky stabilní, musí být komunikativní, nesmí být přehnaně agresivní, ale zároveň nemůže být submisivní, musí to být vyvážené.

Na jaké základní rysy osobnosti se soustředíte?

Člověk musí samozřejmě být psychicky stabilní, musí být komunikativní, nesmí být přehnaně agresivní, ale zároveň nemůže být submisivní, musí to být vyvážené. Také musí mít týmového ducha, ta práce v týmu je velmi důležitá, aby jeden druhému kryl záda.

Je nějaká situace, v níž se váš tým ocitl, která byla opravdu nepříjemná a nerad na ni vzpomínáte?

To je velmi těžké říct, protože ono je to především o vnímání té práce. U URNY jsou lidé, kteří mají rádi riziko, kteří si právě kvůli tomu riziku tuto práci vybrali. Ty akce jsou naopak pozitivem pro všechny z nás, přesto je jedna jediná, na kterou fakt nerad vzpomínám. To bylo na výcviku, kdy se nám zabili dva kolegové. Jinak je vše vnímáno v pozitivním smyslu.

Vy jste jáhen v kostele Nanebevzetí Panny Marie a zároveň člen URNA. Nevylučují se tyto dvě věci?

Já si myslím, že naopak, že se to krásně doplňuje. Policejní práce je ve své podstatě službou, službou veřejnosti, službou druhým, slušným lidem, koneckonců i těm neslušným, protože se jednak snažíme je stáhnout z oběhu a druhak jim dát nějakou možnost nápravy, když o to stojí. Služba v církvi je ze samé podstaty službou, ten náš Nejvyšší Velitel nepřišel na zem, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil druhým, a to je ta podstata. Obojí tedy právě propojuje služba, kterou vykonávám v obou případech.

Minulý rok jste se dokonce stal oficiálním kaplanem policie. Je hodně policistů věřících? 

Myslím, že ne, pokud je řeč o oficiálních příslušnících církve. Naopak bych řekl, že průměr věřících, který můžeme zaznamenat u populace, je u policistů ještě nižší. Stejně tak u armády, stejně tak třeba u hasičů, což je způsobeno nastavením těch lidí, kteří svět vidí spíše pragmaticky a málokdy utíkají k nějakému vyššímu principu.
 
Ale určitým způsobem věřící vlastně jsou, rád říkám, že každý dobrý policista musí být věřící, byť ne v tom náboženském slova smyslu, protože minimálně věří ve smysl své práce. To znamená, že věří v to, že spravedlnost by měla vyhrát, že dobro by mělo zvítězit nad zlem, a proto tu práci dělají, proto tomu ze sebe dávají všechno.

Váš útvar se asi často potkává se smrtí, a to i rukou policistů. Jak se s tím pak jedinci vypořádávají?

Tohle zas až tak úplně neplatí, za tu dobu existence útvaru, což bude příští rok už 40 let, těch počet zraněných nebo usmrcených osob vůči kterým URNA zakročovala, je úplně minimální a z řad členů jednotky máme jen dva padlé, k čemuž došlo na výcviku při nehodě.
 
Naši členové se spíše dost potýkají se zraněním, ke kterému nejčastěji dojde již na výcviku, protože je opravdu hodně tvrdý a náročný, ale v reálných akcích toho zas tak tolik není. Příprava našich lidí je opravdu tak dobrá, že naši protivníci ani nedostávají prostor k tomu, aby mohli vymyslet nějakou lumpárnu. Ta rychlost, moment překvapení, a razance, se kterou se tyto zásahy provádějí je provázená úspěchem. Takže nemusíme nikoho zastřelit, nemusíme se s nikým extra prát, většinou ten zákrok proběhne tak rychle, že pachatelé ani nevědí, že jsou zatčeni.

S tím jde ruku v ruce to, že nedochází ani k žádným velkým zraněním. Naše práce není někoho zranit, zabít, ale zadržet ho a předat orgánům činným v trestním řízení, aby s ním prováděli další úkony, a to se nám daří.

Naštěstí naše země žádný velký teroristický útok nepoznala, což je dobře, na západ od našich hranic to vypadá jinak. Když se bavíme s našimi kolegy ze zahraničí, tak tam to není úplně růžové a ke střetům dochází velice často, mají oběti na životech atd.

Jaké všechny situace ve vašem oddílu řešíte? Terorismus, ozbrojené útoky...

Naše hlavní práce je boj proti terorismu, což znamená že pokud někde dojde k teroristickému útoku, tak to je náš hlavní cíl. Naštěstí naše země žádný velký teroristický útok nepoznala, což je dobře, na západ od našich hranic to vypadá jinak. Když se bavíme s našimi kolegy ze zahraničí, tak tam to není úplně růžové a ke střetům dochází velice často, mají oběti na životech atd. U nás zatím taková situace nenastala. Poslední, co by se tomu mohlo přibližovat, je situace, kterou jsme řešili předloni v prosinci, kdy došlo k únosu rukojmí v Příbrami v bance, což bylo naštěstí také vyřešeno bez zranění. To je to gró, ten nejvyšší level.
 
Další část naší služby je součinnostní podpora. My jsme vlastně takovým servisem pro naše kolegy z detektivních útvarů, ať už je to třeba národní protidrogová centrála, národní centrála proti organizovanému zločinu a další. To jsou detektivové, kteří zpracovávají nějaký případ, v němž se objeví nebezpečná osoba, kterou potřebují zadržet. Detektivové zjistí, že osoba je ozbrojená, nebo má na kontě nějakou trestnou činnost, a pak přichází na řadu náš zásah. Naši lidé vyjedou, osobu zadrží a předají ji. To riziko případného střetu tedy vezmou na sebe, protože jsou na to vybavení, vycvičení a připravení a detektivové si zase zpracovávají svoji agendu mimo toto nebezpečí. Oni nejsou připravování na extrémní situace a je zbytečné, aby riskovali své životy, když na to máme vycvičené lidi, kteří to provedou.

Musí vaši pracovníci dodržovat i nějaké bezpečností kroky v jejich osobním životě?

Musí, nemáme sice daný žádný konkrétní systém, ale každý z nich ví, že o práci se nemluví, nikde se navenek neprezentují, aby se nevědělo, z kterého útvaru jsou. Veřejně s odkrytými tvářemi za URNU hovoří pouze dva lidé, což je náš pan ředitel a pak občas já, kdežto když se někde objeví kolegové, tak musí mít vždy zakryté tváře.

Nebojíte se o sebe, když takto veřejně vystupujete?

Úplně v klidu to samozřejmě není, ale že bych to nějak ve svém životě akcentoval, tak to by nešlo, to bych asi nevystrčil nos z baráku.

A vaše rodina? Nebojí se o vás?

Za ty roky si už zvykla. Největší obavy měla, když jsem byl na misích, ale to je asi logické.

Když musí členové útvaru dodržovat tyto kroky, mají šanci na normální život?

Jasně, se vším všudy (smích).

Ono hrdinství je hezké, ale jak se říká, hrdinů jsou plné hřbitovy.

Řekněte mi, pokud se normální občan dostane do situace, kdy dojde například k vloupání či jinému útoku. Jak by se měl správně zachovat?

Záleží na tom, jak je dotyčný disponován. Ale když je indisponován, jako většina společnosti, protože my jsme si za velmi dlouho dobu zvykli, že tu panuje bezpečí, že je tu klid, pohoda a nic se neděje, tak je to komplikovanější. Člověk by si sám v sobě měl nastavit, že to že ráno vstane, neznamená, že si večer ve stejném stavu půjde lehnout. Ten svět není úplně bezpečné místo a je potřeba si uvědomit, že primárně se musíme umět postarat sami o sebe. Policistů je sice dost, ale každý nemá toho svého, aby ho chránil na každém kroku. Žijeme v čase a prostoru, musíme počítat s tím, že když se něco stane, tak od té doby, kdy se policie dozví, že se něco děje, uplyne určitý čas, než se na to místo dostane. A i když se policie snaží lidem pomáhat, tak nějaká prodleva, která se může ukázat jako fatální, tam i přes to je.

Jsou určitá pravidla, která by měl člověk dodržovat. Prevence, rozmyslet si, kam jdu, jestli se skutečně musím jít o půlnoci projít na Václavák nebo naopak na nějaké odlehlé místo, kde se můžu setkat s nějakým darebákem. Pokud už se dostanu do nějakého konfliktu, a neumím se prát, tak se prát nebudu a budu se snažit odtamtud utéct co nejdál a rychle zatelefonovat na policii. Když jsem svědkem nějaké takové situace, tak zase musím zvážit svoje schopnosti, jestli když dojde k nějakému napadení, tak můžu pomoct a nezhorším tu situaci. Ale vždy je důležité zavolat, každý máme telefon při sobě. Číslo 158 je krátké, zapamatovatelné, takže rychle zavolám policii a pokud to půjde, budu tu situaci z bezpečné vzdálenosti sledovat, abych mohl policii poskytnout co možná nejpřesnější informace. Pokud se někde střílí, tak samozřejmě budu zdrhat, až se mi bude za patami prášit, protože tam je to ohrožení života opravdu velké.
 
Pokud už jsem v přímém kontaktu s útočníkem, tak tam je nejlepší submisivita, případně zkouška nějaké komunikace, pokud to bude fungovat. Ale pokud jsem přímo napadený, tak toho už moc nevymyslím. Ono hrdinství je hezké, ale jak se říká, hrdinů jsou plné hřbitovy.

Zbraň je primárně k tomu, aby zabíjela, což umí moc dobře. Její držitel musí být srovnaný s tím, že ji třeba někdy použije, což není vůbec jednoduché.

Když už jsme u té bezpečnosti nás všech. Myslíte si, že by to v Čechách mělo být stejné jako například v USA, kde si zbraň může koupit takřka každý?

U nás to tak vlastně skoro je, každý si může udělat zbrojní pas a tu zbraň si zakoupit. Určitě není vhodné prodávat zbraně volně, ale to právo mít zbraň, pokud mluvíme o slušném a psychicky vyrovnaném člověku, by měl mít každý. Důležité jsou ty zkoušky, které ukáží, jestli zbraň bude ve správných rukou.

Dalším podstatným bodem je umět s ní zacházet, protože pokud budu mít zbraň a nebudu s ní umět pracovat, tak to akorát povede k nějakému průšvihu. Je také důležité nastavit si psychiku na to, že pokud mám zbraň, tak ji třeba někdy budu muset použít. To není jednoduché, protože zbraň je primárně k tomu, aby zabíjela, což umí moc dobře. Její držitel musí být srovnaný s tím, že ji třeba někdy použije, což není vůbec jednoduché. Pokud si toto člověk neuvědomí a nesrovná v hlavě, tak by si ji raději ani neměl pořizovat.

Čemu se věnujete v civilním životě, jaký je váš recept na zbavení se stresu?

Kromě mé druhé služby, té duchovní, se hodně věnuji historii. Jsem vystudovaný církevní historik, rád se věnuji historii vojenské duchovní služby, ale také historii policie a četnictva na našem území, respektive v našich zemích, takže to je taková moje druhá velmi oblíbená aktivita. Zde v sousedním objektu sídlí Muzeum Policie ČR, kde jsem každou chvíli, také přednáším na konferenci policejních historiků, která zde každý rok probíhá a je to úžasná akce. A ještě do nedávna jsem byl také myslivec, myslivost mě velmi baví, les, příroda, to je další takový můj relax.

Jak se v průběhu vašeho života měnila vaše motivace k výkonu této práce?

Moje motivace se spíš upevnila, duchovní služba pro policii slouží tomu samému účelu, jako vykonávání služby přímo v policii. Nyní jen pomáhám kolegům z trochu jiné stránky než psychologové a posttraumatičtí pracovníci. Ta duchovní stránka jim může pomoci s motivací vykonávat službu a udrží je v psychické pohodě. Takže to původní odhodlání se spíše utvrdilo.