Dvaadvacetiletá Natalie Tina Jeleva, studentka AVU, dostala za úkol na jeden kreativní předmět při studiu malby napsat krátký příběh. Dala se do psaní a když skončila, místo krátkého příběhu měla knihu.
Pouhé literární dílo se jí přesto zdálo málo. Rozhodla se tedy, že se přesune k dalšímu typu projevu a z knihy vytvořila divadelně taneční vystoupení. A co je vlastně obsahem její knihy a následně divadelního představení Jsem matkou tvých dětí, mami?
Jedná se v podstatě o životní příběh – od jejího narození, až po situace tak současné, že člověk při každé další repríze získá jiný konec podle toho, jak zrovna probíhají soudní řízení. Formou tance, hudby a nahraných promluv vypráví Tina o svém vyrůstání v drogovém prostředí, vymanění se z této společnosti a následném převzetí zodpovědnosti za své sourozence.
Aby nám o svém představení pověděla víc, pozvali jsme si Natalii Tinu Jelevu k nám do studia.
Jak by ses představila někomu, kdo tě nezná?
Jmenuji se Tina a jsem člověk, co překonává spoustu věcí. Zároveň jsem člověk, co žije úplně naplno a hrozně miluje život.
Momentálně studuju AVU, takže se věnuju umění. Doteď jsem byla malířka, ale letos jsem začala spíš performovat, takže jsem vlastně i performerka a teď hraju i divadlo.
A čemu se věnuju nejvíc? Asi tomu, že jsem matka svých sourozenců. To je můj život.
Na to odkazuje i tvá divadelní inscenace. Proč jsi cítila potřebu vyprávět zrovna tenhle příběh?
Asi kvůli tomu rozuzlení. Protože jsem chtěla strašně moc ukázat, že život bude pořád nahoru a dolů a bude to nějaké zacyklení a bude to vždycky střídavě náročné i jednoduché. Chtěla jsem ale ukázat, že se dá všechno zvládnout.
Prožili jsme si hrozné věci, ale teď s bratrem máme fakt krásný život, jsme hrozně spokojení a milujeme vlastně i tu minulost. Přijali jsme ji s láskou a to jsem chtěla ukázat, že jde. Vždycky to jde.
Dokážeš nějak blíže stručně popsat ten samotný příběh té hry?
Celý příběh té divadelní performance je vlastně audiokniha z knihy, kterou jsem napsala. Vyprávěno je to skrz mé rodiče. Já v podstatě hraju své rodiče, nejdřív svou maminku, potom tatínka a potom už to přechází na sourozence, kdy se to všechno spojí. Ta hra silně pojímá téma vyrůstání v drogovém prostředí a potom srovnání se se smrtí rodičů kvůli drogám, ale zároveň to, jak je my, i přes to všechno, co nám naložili do života, milujeme.
Celá hra je tedy hodně o té lásce, o tom smíření se a přijetí. Na konci už to přesahuje i do přítomnosti a já tam mám vždycky takovou improvizaci, co se právě teď děje v našem životě.
Musela ses tak asi velmi brzy naučit fungovat jako dospělá. Co to pro tebe tehdy znamenalo?
Převzít zodpovědnost naprosto za všechno. Za to, jak se budu chovat, jakou cestu si budu vybírat, co si dovolím a co si nedovolím, jak se budu chovat k lidem okolo, prostě zodpovědnost za všechno. Aniž by za mnou někdy někdo stál. To byla pro mě ta dospělost.
Byl nějaký moment v tvém dětství, kdy se to zlomilo?
Ve třech letech, kdy se narodil brácha. Zároveň můžu říct v patnácti, kdy jsem začala žít sama.
Karel se přestěhoval na Bali. „Když jsem sem přijel, vybuchl mi Tinder“
11. ledna 2026 v 7:00
Kdy sis uvědomila, že chceš tento příběh vyprávět spíš tancem než slovy?
Já skrz tanec dokážu asi nejlépe vyjádřit ty emoce, co chci dát lidem. Vždycky se mi akumuluje ta energie a pak ji vypustím. A to jde nejlíp skrz tohle, protože slova jsou moc popisná. To nejde nikdy dát jenom slovy.
Když jsme vyrůstali, měli jsme hodně co do činění s dospělými feťáky. Objevovali se okolo nás vždycky doma, v tom prostředí, které má být pro dítě nejbezpečnější.
Jaké to vlastně je stát se předmětem díla a zároveň jeho autorkou a sdílet tyto dvě role?
Vlastně úplně v pohodě. Nedokážu si představit, že bych někomu dala scénář a řekla: „Hraj.“ To ani nejde. Já jsem to zažila a vlastně si užívám, že tomu můžu dát tu opravdovost. A můžu to všechno sdílet s tou hromadou lidí, co najednou sedí přede mnou. To by jen herec nezvládl.
Do představení jsi zakomponovala i bratra, který rapuje. Jak se to propsalo do výsledného tvaru? A proč zrovna rap?
On miluje rap. Brácha vlastně nechce být elektrikář, chce být rapper. A já mu hrozně držím palce, tak jsem mu dala dvouminutovou šanci. Pro něj to je hrozně super se do něčeho zapojit, i když se stydí.
Ne rapovat, ale stydí se dělat něco, v čem mu není bezpečně. Navíc mi přišlo fajn tam dát i hudební vložku.
Je tam i segment s postavami lidí se závislostí, které ztvárnili další tanečníci*tanečnice. Bylo pro tebe důležité tento element do hry zakomponovat?
Když jsme vyrůstali, měli jsme hodně co do činění s dospělými feťáky. Objevovali se okolo nás vždycky doma, v tom prostředí, které má být pro dítě nejbezpečnější. Já do teď k těm lidem paradoxně chovám obrovskou lásku, ale zároveň to bylo strašné. Pro nás to byla ale úplná normálka, když se na to zpětně podívám.
Přišlo mi tedy hrozně důležité to tam dát. Zejména v té formě tance. Celkově ten proces jsem si asi užila nejvíc u této části, protože každý tanečník si vytvořil svého vlastního feťáka, jeho jméno, minulost, proč se k tomu dostal a z čeho pochází.
Potom si vytvořili i vlastní taneční improvizaci, v níž interagovali i se mnou, a to přesně popisuje, jak to bylo. Já jsem byla malá holčička a oni byli moji kámoši, ale vlastně nebyli.
Jak jsi tanečníky*tanečnice vybírala?
Pár jsem si jich vybrala, že jsem se jim ozvala a pár z nich se přihlásilo na open call. Pak se to vyselektovalo, kdo vlastně doopravdy mohl a měl na to. Ale hlavně to dělala moje produkční za mě.
Byly momenty, kdy jsi během zkoušení musela zastavit, protože to bylo třeba už příliš osobní?
Spíš, že mě to rozbrečelo. Ale takovým způsobem, když jsem se uzamkla do sebe a musela odejít ze sálu. Ten proces byl náročný, ale nikdy to nebylo tak, že bych se nevrátila. Bylo to na mě možná moc, protože okolo divadla se zařizuje strašně moc jiných věcí, které jsou strašná otrava. A už to nikdy znovu dělat nechci. Ale budu!
Jak na to reagují třeba diváci či divačky? Je pro tebe důležitější porozumění, nebo něco jiného?
Překvapivě na to reagují přesně tak, jak jsem doufala. Odcházejí ze sálu s nadějí. Není to tak, že by bych jim hodila na záda všechny svoje těžkosti, ale že vidí i to rozřešení a pochopí, že právě, jak jsem říkala, že to jde.
Pak jsou všichni hrozně láskyplní. Nejednou se tam všichni objímáme a jsme tam spolu na tom jednom místě a teď ta energie všech je hrozně silná. To je úplně… To je ono.
Co pro tebe osobně znamenalo tenhle příběh veřejně sdílet?
No, svléknout se do naha. Úplně. Crazy.
Ale jsem ráda, že se to děje, protože díky tomu jsme vytvořili takovou malou platformu, díky níž se otvírají dveře pro děti a pro lidi, kteří se bojí. A těch je nás tady strašně moc. A to, že já se nebojím, to je to, co motivuje si požádat o pomoc nebo to sdílet. A čím víckrát to řekneme nahlas všichni, tím víc to bude zpracované.
Plánuješ propojení s nějakými organizacemi? Už jsi v kontaktu?
Já bych moc chtěla. Tím, že jsem jezdila po dětských domovech a pasťácích s nadací Mimo domov, tak plánuju, že bych se ozvala jim.
Nebo bych spíš asi chtěla hrát hlavně pro děcáky a pasťáky. Ale teď momentálně toho je tolik, že to teprve přijde přirozeně podle mě.
Máš pocit, že inscenace spíš něco uzavírá, nebo že ti otevřela další otázky?
Můj původní cíl byl, aby to pro mě tuto kapitolu uzavřelo. Ale vlastně to teprve všechno otevřelo. Hodně věcí to otevřelo. Je to krásné. Nebojím se toho.
Jak tě tato zkušenost proměnila jako malířku na AVU? A jak třeba jako člověka mimo studium?
No, asi se teď cítím méně jako malířka, bych řekla. Už mě to tolik nenaplňuje. Ale snažím se to nějak spojit. Hledám teď kreativní cesty, jak to spojit, abych mohla taky dostudovat tu školu.
A v osobním životě si myslím, že teď je úplně nová vlna toho, co budu dělat. A jsem na 100 procent v tom, jako strašně se těším na tuhle cestu. A myslím si, že mi to sedlo ze všech médií, co jsem zkoušela, nejvíc.
Co ti nejvíc v současnosti pomáhá zůstat v rovnováze a neztratit sama sebe?
Hm. Je otázka, jestli se neztrácím. Ale momentálně mi asi nejvíc pomáhají lidé okolo. Dostávám obrovskou podporu a jsem za to strašně vděčná.
Zároveň největší pročištění všeho je pro mě vždycky, když jsem v lese. Tam se úplně vypouštím, potřebuji hodně túr a tak. Příroda prostě, no.
Kdyby sis mohla vybrat jednu věc, kterou si čtenář*čtenářka Refresheru z tvého příběhu odnese, jaká by to byla?
Třeba: věř, běž, dokážeš.
To je dobré, je to silné.
Ne, na 100 procent bych si přála, aby si člověk odnesl tu bezpodmínečnou lásku, která v tom divadle je zmíněna milionkrát a ji řeknu znova, protože to je strašně důležitá naprosto ke všemu.
Premiéra toho divadla už proběhla a kdy se bude konat repríza, případně další reprízy?
Nejbližší repríza se koná 18. ledna a doporučuji si koupit lístky co nejdřív, protože to začíná být zase vyprodané. Další reprízy jsou teprve v řešení, protože zařizuji jiné věci. Potom bude další divadlo.
