Jako jediný Čech i jediný kontinentální Evropan v historii soutěže se právě drží na 12. místě nejvyšší jedlické soutěže – Major League Eating. Právě tento žebříček je v rámci competitive eatingu to, co je pro hokejisty tabulka nejlepších střelců NHL, a pro basketbalisty stejná tabulka v NBA.
Jak vzpomíná na své začátky před více než deseti lety, co jsou jeho nejoblíbenější výzvy a jaké je to dostat se do světové špičky v soutěžním jezení, jsme se ho na dálku zeptali v našem rozhovoru. Spojili jsme se s ním do Ameriky, kde právě začala jeho letošní „competitive eating“ liga.
Myslím, že „soutěžní jedlík“ sedí nejlépe. V Česku se ale v komunitě používá prostě slovo jedlík. Moc nás tu není.
Úplně první výzvu jsem vyhrál v roce 2015 v Ostravě, ale poprvé jsem to zkusil už o dva roky dřív, v roce 2013. Ze začátku mi to vůbec nešlo. Asi třikrát jsem prohrál, když jsem se pokoušel sníst dvoukilový burger. Pak jsem ale na YouTube začal hledat informace o závodním pojídání a narazil na videa jiných kolegů.
Mým hlavním vzorem se stal Američan Randy Santel. Našel jsem jeho webové stránky a videa, kde radil, jak trénovat a co jíst jako první – například že u burgeru musíte začít masem. Začátkem roku 2015 jsem podle něj začal trénovat a v březnu téhož roku jsem poprvé vyhrál. S Randym se mimochodem známe doteď, nedávno jsem u něj v Nashvillu strávil týden. Je to veterán, dělá to o pět let déle než já. Společné natáčení je pro mě skvělá propagace u amerického publika, protože jeho kanály mají miliony sledujících.
Jak probíhá tvůj trénink? Trénuješ přímo s jídlem?
Záleží na typu soutěže. Tady v americké lize jsou limity často jen 10 minut, takže je to hodně o technice a rychlosti. Teď se zrovna připravuji na pojídání křídel, což znamená zkoušet si v praxi, jak maso co nejrychleji obírat z kostí.
Když se ale chystám na klasickou hodinovou výzvu v restauraci, netrénuji s jídlem, ale piju obrovské množství vody, abych si roztáhl žaludek. V Americe také rádi využíváme bufety typu all you can eat, což občas vyjde levněji než si vařit sám. V Česku na domácí akce netrénuji vůbec – uvařit si doma soutěžní hromadu knedlíků je pro mě až moc náročné.
Jsi docela štíhlý. Jak si při takovém množství jídla udržuješ postavu? Mám dlouhé pauzy – přes zimu nebo během jara. V těchto obdobích jsem na přísné dietě a shazuji váhu. Soutěže pro mě fungují jako extrémní cheat days, kdy tělo sice podvedu, ale jakmile jsem doma, hned se vracím k dietnímu režimu. Váha mi sice kolísá, ale dokážu si ji udržet v rozumných mezích a nikdy extrémně nepřiberu.
A když si vaříš sám?
Když jsem doma, vařím si hlavně maso – steaky nebo řízky. A když vaří máma, dám si rád poctivý český guláš, který mi na cestách v zahraničí hrozně chybí.
Dá se soutěžním jezením uživit, nebo máš i „klasickou“ práci?
Víceméně mě živí jen tohle. Když jsem doma v Česku, beru si brigády, ale s klasickým full-time zaměstnáním by nebylo možné odjet na tři měsíce do Ameriky. Příjmy mám z YouTube a z finančních výher (prize money).
Na YouTube uvádíš váhu a objem v amerických jednotkách, cílíš záměrně na zahraničí?
Na YouTube cíleně používám americké jednotky a angličtinu, protože v Americe a anglicky mluvících zemích je tento sport populárnější a tamní reklama je mnohem lépe placená. Od amerického diváka dostanu za zhlédnutí víc než od českého. Češi ode mě sice chtějí češtinu, ale moji sledující jsou z celého světa – od Ameriky přes Asii až po Afriku. Moje video s pojídáním pizzy v Plzni se stalo virálním a má přes 43 milionů zhlédnutí, takže to publikum je opravdu mezinárodní.
V žebříčku organizace Major League Eating se držíš na skvělém 12. místě jako jediný kontinentální Evropan. Jak se ti to povedlo a jak funguje jejich kontrakt?
Když jsem do ligy vstoupil, nasadili mě na 38. místo. Žebříček moc často neaktualizují, takže jsem tam svítil asi tři roky, protože jsem v Americe ze začátku trávil málo času a odjel jen jednu nebo dvě soutěže ročně. Loni jsem tu ale strávil tři měsíce, objel asi 15 soutěží, posbíral několik druhých míst a posunul se na 12. pozici.
Co se týče smlouvy, ta se podepisuje na tři roky (loni jsem ji obnovil). Žádný fixní plat z ní sice neplyne, ale jako člen ligy mám přednostní právo na účast na soutěžích před nečleny. Peníze dostáváme až za konkrétní umístění na akcích.
Momentálně jsi v Americe už od května. Co je tvým hlavním cílem pro letošní sezónu?
Mým hlavním cílem je kvalifikovat se na nejznámější soutěž světa – pojídání hot dogů, která se koná 4. července a přenáší ji živě stanice ESPN. Už jsem tam startoval loni i předloni. Letos ale liga změnila pravidla. Dříve stačilo vyhrát jedno lokální kvalifikační kolo, ale teď musíme sbírat body z různých soutěží v průběhu celého května a června. Liga chce dát přednost jedlíkům, kteří závodí celoročně, a ne jen těm, co se ukážou jednou za rok na hot dogy. Proto jsem tu tak dlouho.
Na samotných hot dozích soutěží asi 15 nejlepších lidí světa. Pokud skončím kolem 10. místa, budu spokojený. Finanční odměny sice bere jen prvních pět, ale pro mě je to obrovská prestiž a skvělá televizní reklama. Na jiných ligových akcích se snažím urvat i nějaké prize money, abych se nevrátil domů s prázdnou.
Když se podíváme na samotné jedlické výzvy – máš nějakou svou nejoblíbenější, nebo naopak takovou, do které by ses kvůli strachu raději nepustil? A co tě čeká v nejbližší době?
Co se týče typu jídla, je mi to víceméně jedno, i když do pojídání pavouků v Asii by se mi zrovna nechtělo. Skutečný respekt mám ale z obřích porcí. Když má nějaká výzva v restauraci třeba šest kilo, vím, že to je nad moje síly, a do takových extrémů raději ani nechodím. Naopak moje nejoblíbenější výzvy jsou ty, kde je hromada sýra. Sýry naprosto miluju, takže mým chuťovým favoritem je obří grilled cheese z Chicaga – zapečený chleba bohatě prokládaný sýrem, to byla skvělá nálož. A co plánuju dál? Většinou cílím na akce, kde za výhru nabízejí slušné peníze, aby se mi vrátily náklady na cestování. Teď mám vyhlédnutou výzvu přímo na Manhattanu v New Yorku, v restauraci Ainsworth. Mají tam burger o váze kolem tří až čtyř kil, a když ho člověk zvládne sníst v časovém limitu, dostane 500 dolarů. To je momentálně můj nejbližší cíl.
Jak vypadá situace v Česku? Máš tu vůbec nějakou konkurenci?
V Česku nás moc není, v podstatě tu nemám konkurenci. Navíc se u nás kultura výzev změnila – dříve to byly tradiční řízky nebo guláše, dnes už jsou to spíš burgery a pizza, podobně jako v Americe. V Česku dělám už jen jedinou akci za rok, a to je pojídání švestkových knedlíků na Trnkobraní ve Vizovicích. Sice knedlíky osobně moc nemusím, radši mám maso, ale je to u nás nejznámější soutěž, takže tam nesmím chybět.
Co je tvým nejvyšším jedlickým cílem?
V rámci Česka je mým největším snem překonat absolutní světový rekord ve Vizovicích na Trnkobraní. Ten aktuálně drží můj kolega z Ameriky, který tam před téměř dvaceti lety snědl 233 knedlíků. Já jsem se mu předloni přiblížil na 228 knedlíků. Svůj vlastní český rekord už jsem překonal několikrát, ale chci ten absolutní světový. Chybí mi pouhých pět knedlíků. To je můj velký cíl pro letošní srpen.
