Klaudia v Ománu 50 dní bojovala o život kvůli závažné infekci srdce: „Dávali mi 50procentní šanci na přežití“

Klaudia mezitím prodělala další kolaps. Lékaři proto pokračovali v pátrání po zdroji infekce. Pomoci mělo specializované vyšetření srdce přes jícen, při kterém se kamera dostane velmi blízko k srdci. To nakonec přineslo zásadní obrat.

„Řekli mi, že mám na srdci, na mitrální chlopni, dvoucentimetrový shluk bakterie Corynebacterium diphtheriae – netoxigenní kmen. V dětství jsme očkovaní proti záškrtu, ale toto očkování nechrání před samotnou bakterií. Já jsem tedy měla netoxigenní kmen, který toxin neprodukuje,“ popisuje.

Protože se útvary nacházely v levé části srdce, mohly podle lékařů putovat do systémového krevního oběhu a následně do mozku či dalších orgánů. „Tyto plovoucí částice vlastně vystřelovaly do mozku,“ říká Klaudia. Právě tím si odborníci vysvětlovali neurologické příznaky a další embolické komplikace.

Zvažovali náročnou operaci srdce

Situace byla vážná a Klaudii museli převézt do další nemocnice. Tam začali rozhodovat o tom, zda bude potřebná otevřená operace srdce. „Ze sekundy na sekundu jsem se dozvěděla, že můj stav je opravdu život ohrožující a že budou muset dělat otevřenou operaci. To 21letá žena opravdu nechce slyšet,“ vzpomíná.

Lékaři jí původně vysvětlovali, že vzhledem k velikosti útvaru a jeho umístění může být operace velmi náročná. Podle Klaudie hrozilo, že nebude možné jednoduše odstranit jen postiženou část mitrální chlopně, ale bude potřebný rozsáhlejší zákrok.

Ve druhé nemocnici však tým odborníků zvolil konzervativnější postup. Vzhledem k jejímu věku a dosavadnímu zdravotnímu stavu se rozhodli pokusit o léčbu intravenózními antibiotiky místo okamžité operace. „Museli jsme se dohodnout na tom, že zariskujeme, že nepodstoupím operaci, ale mohu vlastně dostat embolizaci kdykoliv,“ říká.

Rozhodnutí nebylo jednoduché, nakonec ale Klaudie podstoupila intravenózní antibiotickou léčbu. V nemocnici strávila více než 50 dní a dostávala silná antibiotika, která měla infekci postupně zlikvidovat.

Vyšetření následně ukázala, že infekce měla vážné následky i mimo srdce. Klaudie podle lékařů prodělala několik ischemických embolizací, přičemž více než šest z nich zasáhlo mozek.

„Mám obrovské štěstí, že mě to nezasáhlo tak, že by to bylo viditelné. Aktuálně, když se na mě podíváš, tak to v podstatě ani není vidět, což je trošku zázrak,“ říká. Embolizace však zasáhly oblasti spojené s řečí, motorikou, pohybem, orientací, rovnováhou či koordinací.

Post-stroke syndrom

Ačkoli se Klaudiin fyzický stav postupně stabilizoval, psychicky byla situace stále náročnější. Ze začátku si totiž vážnost svého stavu vůbec neuvědomovala. „Byla jsem v takovém transu, že za pár dní jdu domů,“ popisuje. I během hospitalizace na sociální sítě přidávala příspěvky o svém stavu a stále počítala s tím, že brzy odejde.

Zlom nastal po dalším kolapsu. Lékaři jí otevřeně řekli, že šance na přežití je přibližně padesát na padesát. „Můj mozek se přepnul do takového survivor mode. Jako bych nemyslela na nic. Měla jsem jen na mysli, že do týdne budu v pohodě a do týdne pojedu domů,“ vzpomíná.

Postupně však začala naplno vnímat, co se s ní děje a že výsledek léčby není vůbec jistý. Právě tehdy se začaly výrazně zhoršovat i její psychické problémy. Sama popisuje, že přibližně po dvou týdnech se psychicky úplně zhroutila.

„Dostala jsem, jak to nazývali i lékaři, post-stroke syndrom. Byl to takový traumatický stav, kdy jsem začala vidět sama sebe, jak umírám,“ říká. Strach ze smrti se podle ní začal objevovat i v úplně běžných situacích. „Pila jsem vodu a viděla jsem před očima, že se tou vodou zadusím a umřu. Nebo jsem šla po chodbě a měla jsem pocit, že zakopnu, rozbiju si hlavu a umřu,“ popisuje.

Přidaly se záchvaty paniky, úzkost a silný smutek. „Plakala jsem dvě hodiny nezastavitelně,“ říká Klaudia. Psychické potíže se přitom podle ní postupně stupňovaly a čím víc se blížil konec léčby, tím byly intenzivnější.

Velkou oporou jí v té době byla rodina. Rodiče za ní přicestovali do Ománu a zůstali u ní během hospitalizace. „Myslím si, že by to bylo mnohem horší, kdybych tam byla celou dobu sama. Měla jsem tam opravdu rodinu, která se mnou zůstávala. Maminka se mnou spávala každý jeden den v pokoji a byla tam se mnou 24/7,“ říká.

Pomáhalo jí i vědomí, že na jejím případě pracuje velký tým odborníků. „Věděla jsem, že je tam mnoho lékařů, kteří za mě bojují. Ať bylo ráno nebo půlnoc, vždy přišli do nemocnice a opravdu se o mě starala špička,“ popisuje.

Více než 50 dní antibiotik

Po více než 50 dnech léčby intravenózními antibiotiky se infekce nakonec začala dostávat pod kontrolu. „Aktuálně to vypadá tak, že na mém srdci je stále reziduální masa. Je tam stále vegetace, která však aktuálně není aktivní. Nyní má do půl centimetru, přičemž předtím měla dva centimetry,“ vysvětluje.

Lékaři ji proto nadále sledují a pravidelně kontrolují její krev. Podle Klaudie si však vzhledem k vzácnosti bakterie stále nemohou být úplně jisti, zda je infekce definitivně pryč. „Všechno nasvědčuje tomu, že ta bakterie je zabitá, ale nikdo mi to nemůže říct na sto procent,“ říká.

Další měsíce proto musí být mimořádně opatrná. Vyhýbá se větším davům, při kterých by mohla přijít do kontaktu s infekcí, v případě potřeby nosí roušku a dbá na dezinfekci rukou či případných ran. Lékaři jí zároveň zatím nedoporučují podstupovat operační zákroky, pokud nejsou nezbytné.

„Je to trochu omezující, ale na to, jak celá situace mohla dopadnout, si říkám, že žiju, a to je hlavní.“

Lékaři stále neznají příčinu nákazy

Jednou z největších otázek zůstává, jak se bakterie do jejího těla vůbec dostala. Ani po více než 50 dnech hospitalizace na to lékaři nemají jednoznačnou odpověď. „To je to, co u mě zatím nevědí. Můj případ je velmi specifický tím, že mé tělo napadla bakterie, která se na světě až tak nevyskytuje,“ vysvětluje Klaudia.

Podle ní lékaři zvažují více možností. Bakterie se mohla do organismu dostat například přes dýchací cesty nebo přímo do krve přes porušenou kůži. Při prvních vyšetřeních však u ní nenašli bakterii v nose ani v krku a na těle neměla ani viditelnou ránu, přes kterou by se mohla infekce dostat do krevního oběhu.

Nejpravděpodobněji proto podle lékařů mohlo k nákaze dojít ještě před jejím odletem do Ománu. V té době se pohybovala zejména mezi Prahou a Bratislavou. Přesný zdroj infekce se však už zpětně nemusí podařit vypátrat. „Na začátku je ani nezajímalo, jak se to stalo. Chtěli mě zachránit, takže řešili, jak tu bakterii zlikvidovat. Až teď začínají více zkoumat, jak jsem se k ní vlastně dostala,“ říká Klaudia.

Lékařka MUDr. Melinda Tóthová vysvětluje, že bakterie se do lidského organismu dostává kapénkovou infekcí, tedy kašlem a kýcháním, ale i přímým kontaktem s kontaminovanými sekrety. Při kožní formě onemocnění se může přenést i přímým kontaktem s infikovanými kožními lézemi. „Nejohroženější jsou malé děti a neočkované osoby. Netoxigenní kmen může kolonizovat horní dýchací cesty bez jakýchkoliv projevů infekce. Projev infekce závisí na tom, zda kmen produkuje toxin nebo ne,“ říká odbornice.

„Pokud kmen produkuje difterický toxin, může způsobit klasickou difterii – život ohrožující onemocnění s inkubační dobou přibližně dva až pět dní. Toxin blokuje tvorbu bílkovin v buňkách, což vede k jejich poškození a odumírání. Jeho účinek se nejprve projevuje lokálně na sliznici mandlí a krku, kde dochází k poškození tkáně a tvorbě takzvaných pablán. Jde o pevně uchycené šedožluté povlaky, které se těžko odstraňují a po jejich odstranění může sliznice krvácet. Poškození sliznic, tvorba pablán a otok dýchacích cest mohou vést až k dušení,“ vysvětluje lékařka.

Difterický toxin se následně může dostat do krevního oběhu a poškozovat další tkáně a orgány. Nejčastěji zasahuje srdce, kde může vyvolat toxickou myokarditidu, zánětlivé onemocnění srdečního svalu.

Onemocnění se zpočátku podle slov lékařky může projevovat zvýšenou teplotou, celkovou slabostí, nechutenstvím a diskomfortem v krku. Později se přidává silná bolest krku, obtížné a bolestivé polykání, zápach z úst či zvětšení lymfatických uzlin. V závažných případech vzniká takzvaná „býčí šíje“, tedy masivní oboustranný otok krku, a může dojít k dušení i ke kardiovaskulárním a neurologickým komplikacím.

Pokud kmen toxin neprodukuje, průběh bývá odlišný. „Bakterie může vyvolat mírnější zánět v místě, kde do organismu pronikla, který se může projevit například bolestí krku, obtížným polykáním, zvýšenou teplotou nebo kožními projevy. Ve výjimečných případech však může proniknout hlouběji do organismu a způsobit i závažné invazivní infekce, například sepsi, zánět kloubů nebo kostí,“ říká MUDr. Melinda Tóthová.

Klaudia zdůrazňuje, že samotná přítomnost této bakterie ještě nemusí u každého člověka znamenat takovýto závažný průběh. V jejím případě podle ní šlo o nešťastnou kombinaci okolností, při které se infekce dostala do krevního oběhu a následně zasáhla srdce.

Léčba za miliony korun

Celý případ jí zároveň ukázal, jak důležité je mít při cestování do zahraničí kvalitní zdravotní pojištění. V Ománu strávila v nemocnici téměř dva měsíce, podstoupila množství vyšetření a dostávala dlouhodobou intravenózní antibiotickou léčbu.

„Jsem velký zastánce toho, aby se lidé před cestou do zahraničí pojišťovali. Jinak by mě samotná léčba vyšla na desítky až stovky tisíc eur (statisíce až miliony korun),“ říká. Pojištění podle ní pokrylo nejen samotnou léčbu, ale i náklady spojené s pobytem její mámy, která za ní přicestovala a zůstala s ní během hospitalizace. „Reálně bych na tu léčbu jinak neměla,“ dodává.

Do normálního života se vrací i díky psychoterapii

Následky onemocnění však pro Klaudii nekončí odchodem z nemocnice. Po tom, co zažila, se musí vyrovnávat i s psychickými následky. Zpracovat strach, který se u ní během hospitalizace postupně rozvinul, a znovu najít pocit bezpečí ve vlastním těle jí pomáhá psychoterapie.