Komunistický režim v Číně udržely u moci tanky.
Je ráno 5. června 1989. Nad Náměstím nebeského klidu v Číně visí žhnoucí slunce a v jeho paprscích se koupe rozlehlé prostranství. Jindy životem hýřící prostor je liduprázdný. Po jeho okrajích se pohybují malé skupinky lidí, sem tam někdo projede na kole. Všichni se musí proplétat troskami ohořelých tanků, aut a mezi poletujícími kusy oblečení, vlajek a transparentů. Před několika hodinami se zde odehrál masakr civilistů.
Padne řada výstřelů a za náměstí začne odjíždět konvoj tanků. Míří k severnímu cípu náměstí, kde mají v plánu najet na třídu Ťiang-men. Najednou jim mírným vstoupí do cesty muž v černých kalhotách a bílém tričku se dvěma nákupními taškami v rukou. Sám proti dlouhé řadě kovových monster začne gestikulovat. První tank se jej snaží objet, ale muž mu vždy přeběhne do cesty. Po několika pokusech jeho řidič vypne motor.
Muž vylézá na tank a krátce hovoří s členem posádky ve střelecké věži. Poté slézá, čeká až se tank znovu rozjede opět mu vstoupí do cesty. V tu chvíli jej chytnou dva muži a odtáhnou jej do nedalekého davu. Souboj Davida s Goliášem končí, tanky odjíždí a identita anonymního hrdiny už nikdy nebude odhalena. Není jasné, zda jej tehdy odtáhli policisté nebo starostliví přihlížející, a zprávy o jeho dalším osudu se pohybují od popravy po život v exilu.
Incident se podařilo z nedalekého hotelu zachytit novinářům. Jen pěti se však podařilo záběry uchovat před razií čínské policie a ze země propašovat (například v krabičce od čaje). Hrdinný příběh se objevil na obálkách všech západních novin a časopisů a fotografie anonymního muže byla časopisem Time jmenována jedním ze 100 nejdůležitějších záběrů historie.
Přelom 80. a 90. let minulého století znamenal konec pro většinu komunistických režimů na světě. Zhroutil se Sovětský svaz i celý východní blok a sérii tehdejších revolucí do dnešního dne přežily jen čtyři komunistické režimy – v Laosu, Vietnamu, na Kubě a v Číně. A právě Čínská lidová republika dnes prožívá 30 let od krvavého potlačení protirežimních demonstrací, které se odehrálo v noci ze 3. na 4. června 1989 na Náměstí nebeského klidu.
Vojáci a tanky tehdy povraždili stovky až tisíce lidí. Komunistická vláda umlčela opozici a udělala vše pro to, aby se na masakr zapomnělo. Do roku po masakru skončila desetina čínského tisku a nástupem nových médií byly zablokovány všechny internetové stránky, které o událostech roku 1989 informovaly jinak než podle oficiální vládní verze. Během každého výročí jsou mobilizovány policejní složky i paramilitantní jednotky a tajné služby dělají vše pro to, aby se události opět nezvrhly.
Nejinak tomu je i letos. Čínská policie už od března zadržela řadu aktivistů a uvalila domácí vězení na členky skupiny Matky z Tchien-an-men, ženy, jejichž děti před 30 lety nechali čínští komunisté zavraždit. Jejich hlava, 82letá Ding Zilin, byla už 20. března nedobrovolně eskortována tisíc kilometrů od Pekingu do provincie Ťiang-su.
Násilné potlačení protestu, který vláda připsala kontrarevolucionářům, nebude letos opět nijak připomínán. Ve výjimečné zmínce o něm ale promluvil čínský ministr obrany Wej Feng-che. Zásah armády označil za „správné rozhodnutí“, které vedlo k současné „stabilitě“.
Protivládní protesty roku 1989 odstartovalo úmrtí pokrokového lídra Chu Jao-panga. Oblíbený politik se zasazoval o politickou a hospodářskou reformu. A ač byl po studentských protestech z roku 1987 odvolán z nejvyšších funkcí, stále si udržoval mimořádnou popularitu mezi liberálně laděnou občanskou společností.
17. dubna 1989, dva dny po jeho smrti přišlo uctít jeho památku na Náměstí nebeského klidu několik stovek studentů. Mírumilovné setkání se zvrhlo v demonstraci na podporu svobody slova, liberálního hospodářství a proti korupčním živlům komunistické vlády. Protesty se následně přenesly do stovek měst po celé Číně.
Studenti žádali změny po sovětském vzoru. Na Náměstí nebeského klidu se scházeli i přes snahy reformám nakloněného generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Číny Čao C’-janga.
Dne 13. května, pouhé dva dny před očekávaným příjezdem obdivovaného Michaila Gorbačova se stovky studentů rozhodly na náměstí Tchien-an-men držet hladovku. Státní návštěva na Náměstí nebeského klidu byla kvůli tomu zrušena a nepomohlo ani Čaovo vystoupení, v němž studenty prosil, aby protesty ukončili. V Pekingu bylo týden na to vyhlášeno stanné právo. K výpadu bylo připraveno na 250 tisíc vojáků.
Truchlící matka, která se právě dozvěděla o smrti svého syna
Na konci května už na Náměstí nebeského klidu protestovalo na milion lidí, kteří jej neopouštěli, přespávali na něm a dožadovali se změny. Tak početná skupina byla ale bez jasného vedení, studenti se hádali mezi sebou navzájem a neměli žádný plán. Jediné na čem se shodli bylo, že chtějí liberalizující reformy. Zato komunistické politbyro mělo jasno – protesty je třeba potlačit. Pokud možno pokojně, nebude-li to možné – silou.
Na začátku června už demonstranti tušili, že se proti nim něco chystá. Město bylo plné vojenské techniky a armáda okupovala klíčová pekingská prostranství. Studenti na Náměstí nebeského klidu začali stavět barikády. Vláda se mezitím dohodla, že v noci 4. června začne akce a náměstí bude do 6 do rána vyklizeno.
Armádní zásah začal kolem desáté hodiny večer příjezdem části vojenských vozidel (další byly zastaveny po cestě v jiných částech města. Vojáci se nejprve střelbou do vzduchu snažili dav rozehnat. Nepodařilo se. Spustili tedy palbu ostrými náboji do šokovaných demonstrantů.
Ti se ani tak nerozutekli a začali útok opětovat házením kamenů, molotovových koktejlů a skleněných lahví. Následoval masakr, za který zaplatily životem stovky až tisíce lidí. Oficiální čísla nikdy nebyla uveřejněna. Na straně armády bylo údajně 7 obětí. Mezi zastřelenými byli i rodiče mrtvých, kteří přišli ráno po masakru na náměstí hledat své děti.
Autentické záběry z masakru
Náměstí nebeského klidu bylo na další dva týdny uzavřeno, na 10 tisíc lidí bylo zadrženo, řada z nich byla mučena a popravena. Jen sedmi studentským vůdcům se podařilo uprchnout. Hlavy padaly ale i ve vládě. Čao C’-jang byl sesazen a poslán na doživotí do domácího vězení a v čele vlády jej nahradil Ťiang Ce-min.
Demonstranti byli označení za kontrarevolucionáře, kterým nešlo o korupci ale o svržení režimu a ustanovení buržoazní vlády. Československá vláda tehdy vyjádřila komunistickému vedení Číny podporu a vymezila se proti demonstrantům. Situace v Číně se stabilizovala a komunisté se i přes krvavé potlačení demonstrace před 30 let drží u moci.
