Druhá Annabelle má viditelně schopnějšího režiséra. Byli jsme ale opět svědky klišé a přílišné porce děsu?
Letošní rok nám zatím nenabídl téměř žádné kvalitní hororové kousky. Pokud jste fanoušci pořádných duchařin, zřejmě jste stejně jako my čekali až na Annabelle: Creation, kterou po původním dílu převzal režisér David F. Sandberg. Annabelle je druhým hororem od tohoto talentovaného mladíka, a přestože teprve před nedávnem točil krátkometrážní snímky u sebe doma, pomalu šplhá po žebříčku k hororové slávě. Po průměrné jedničce se na plátna kin dostal i panenčin prequel a my jsme byli docela nejistí. V době děsu a hloupých scénářů se těžko dá najít snímek způsobující husí kůži i pár hodin po zhlédnutí, ale něco nám říkalo, že Sandberg má skutečný potenciál a přinese nám pořádnou dávku strachu. Dokázala Annabelle skutečně přirazit diváky k sedadlům a ponechat je bez dechu?
V příběhu se dostáváme hlouběji do minulosti a poznáváme se s tvůrcem loutek a jeho manželkou, kteří truchlí po smrti své jediné dcerky. Po čase se oba rozhodnou přijmout mezi sebe jeptišku s mladými dívkami pocházejícími ze zavřeného sirotčince, a tím jim dát naději na lepší život. Manželé však mají kdesi v zákoutích domu ukrytou Annabelle, která je ztělesněním zesnulé dcerky. Brzy se dívky v čele s Lindou (Lulu Wilson) a Janice (Talitha Bateman) stávají terčem toho největšího zla, které si na ně brousí zuby.
Do děje vklouzneme trochu pomalejším tempem a je viditelné, že se tvůrčí záměr zabývá seznámením se s postavami. Režisér už od začátku servíruje nepříjemnou atmosféru, ba co je důležitější, šetří lekačkami víc, než byste předpokládali a dbá na to, aby nebyly předvídatelné, jak to v běžných hororech chodí. Postupně se setkáváme s démonickou Annabelle, která dokáže způsobit husí kůži i bez jediného pohybu a příběh začíná plynout mírným tempem, které je až do finále rovnoměrně vystupňované. Sandberg sice žene postavy do nepěkných situací s dětskou zvědavostí, ale s danými scénami si umí ve spolupráci s výborným kameramanem bravurně vyhrát. O vybudované napětí a strach nebude nouze, to mi věřte.
Kromě přímého propojení s jedničkou či pomrknutí na spin-off The Nun kráčí režisér ve stopách Jamese Wana jednak ve stylu režie, ale i v zobrazení démona podobného jako v mrazivém Insidious. Zároveň se viditelně inspiruje i hudebním motivem, ale vizuálně se orientuje spíše směrem ke Conjuringu, vedle kterého stojí druhá Annabelle jako mladší bratr. Pravdou je, že Sandberg umí točit a přestože je ještě v Hollywoodu nováček, za pár let si ho umím představit přibližně na úrovni mistra Jamese Wana. Navíc si vybral vynikající a zároveň sympatické herecké obsazení a co se týče samotných hororových elementů, nebudete zklamáni. Jemně načrtnuté gore scény se mísí s démonickým strašením, ale jak již bylo řečeno, jako celek to funguje hlavně díky režisérovi a kameramanově práci se světly. Pokud tedy prequelu máme něco vytknout, bude to právě scénář.
Scenárista Gary Dauberman má pár nedostatků a zapracovat by měl především na vážnosti určitých sekvencí. Vybudované scény se umí někdy ve finále přeměnit téměř na komedii, přičemž napětí rázem ztratí význam, například při takovém katapultovacím křesle či komicky staré pistoli s kuličkou. Stejně tak je cítit absence gradace především v závěru, který se od zbytku filmu téměř vůbec neliší. Sandberg zkrátka potřebuje pořádného scenáristu a on sám se toho zřejmě musí ještě hodně naučit. Annabelle a její propojení s vesmírem Conjuringu přesto dává smysl a potěší i obsazení Lotty Losten, tedy Davidovy manželky, která hrála ve většině jeho minulých filmů. Myslím, že by režisér dokázal vytvořit ještě trochu zlověstnější hororové peklo, ale film ve výsledku neurazí a hororové nadšence nezklame. Ubrat pár vysloveně hloupých momentů a měli bychom horor, jakých tu je minimum. Na hororové stupnici však dáváme Annabelle solidních 7/10.
