Konečně jsme se dočkali nejnovější filmové adaptace kultovního sci–fi díla Franka Herberta. Jak to dopadlo?
Kanaďan Denis Villeneuve se narodil k tomu, aby točil sci–fi. Opět předvedl absolutně sebevědomou a nekompromisní vysokou školu režie. Opět se mu podařilo diváky na dvě a půl hodiny doslova přikovat k sedačkám v kině, aby si mohli plnými doušky užít filmový zážitek, jaký se rozhodně nevidí často. Jeho Duna je dechberoucí vizuální skvost.
Přesně pro takové filmy je stvořeno velké plátno. A čím je větší, tím lépe. Pokud tedy můžeš, utíkej do Imaxu — ten bezpochyby umocní celkový dojem. Mnohem více si vychutnáš všechny ponuré záběry, zejména ty z ptačí perspektivy, ve spojení s burácející, místy ohlušující úžasnou hudbou, která ve vteřině zvyšuje tep a vyvolává husí kůži.
Čtyřiapadesátiletý režisér tě pomalu, ale přesto precizně vtáhne do tajemného a složitého, ale zároveň geniálně propracovaného vesmírného světa vytvořeného Frankem Herbertem, kde panuje nevraživý boj o moc a postavení. Kde se jeden rod snaží vyhladit ten druhý, kde vyhrává silnější a vychytralejší.
