Konečně jsme se dočkali nejnovější filmové adaptace kultovního sci–fi díla Franka Herberta. Jak to dopadlo?
Kanaďan Denis Villeneuve se narodil k tomu, aby točil sci–fi. Opět předvedl absolutně sebevědomou a nekompromisní vysokou školu režie. Opět se mu podařilo diváky na dvě a půl hodiny doslova přikovat k sedačkám v kině, aby si mohli plnými doušky užít filmový zážitek, jaký se rozhodně nevidí často. Jeho Duna je dechberoucí vizuální skvost.
Přesně pro takové filmy je stvořeno velké plátno. A čím je větší, tím lépe. Pokud tedy můžeš, utíkej do Imaxu — ten bezpochyby umocní celkový dojem. Mnohem více si vychutnáš všechny ponuré záběry, zejména ty z ptačí perspektivy, ve spojení s burácející, místy ohlušující úžasnou hudbou, která ve vteřině zvyšuje tep a vyvolává husí kůži.
Čtyřiapadesátiletý režisér tě pomalu, ale přesto precizně vtáhne do tajemného a složitého, ale zároveň geniálně propracovaného vesmírného světa vytvořeného Frankem Herbertem, kde panuje nevraživý boj o moc a postavení. Kde se jeden rod snaží vyhladit ten druhý, kde vyhrává silnější a vychytralejší.
Znepokojivě aktuální film
Středem děje je nebezpečná planeta Arrakis plná množství nástrah, zejména obrovských pouštních červů, ale také vzácného koření — právě to je největším bohatstvím, které chce každý získat. Imperátor planetu svěří rodu Atreidových (v jeho čele je vévoda Leto, kterého ztvárnil Oscar Isaac), aby na ní nastolili mír s divokými Fremeny žijícími v srdci pouště.
Bývalí správci planety v čele s baronem Harkonnenem (Stellan Skarsgård) však pomalu spojují síly s ostatními mocnostmi, aby převzali planetu opět do svých rukou a zaručili, že jim ji už nikdo nikdy nevezme. Zákeřné plány jim ovšem naruší nejmladší z rodu Atreidových, Paul (Timothée Chalamet), se zvláštními schopnostmi, označovaný za mesiáše.
Americký spisovatel Frank Herbert napsal Dunu už v roce 1965 (později vyšlo několik pokračování), přičemž je jasné, proč se jeho román stal jedním z nejzásadnějších vědecko–fantastických děl. Šlo o nadčasové a vrstevnaté dílo s přesahem, které dokázalo mimořádně fascinujícím, originálním a trefným způsobem mluvit o kolonialismu, politice, s ní spjatým zneužíváním moci, vztahu lidstva k přírodě či náboženství. Pokud se podíváme na současný svět a problémy, které ho sužují, můžeme krásně vidět, jak je Duna stále (znepokojivě) aktuální.
Hlubší, temnější a drsnější verze
Pokusy o adaptaci tohoto kultovního díla vznikaly již od sedmdesátých let, avšak prvním, komu se to skutečně podařilo, byl král filmového surrealismu David Lynch. Dunu natočil v roce 1984, ale vylámal si na ní zuby. Kritika ze strany veřejnosti i recenzentů byla oprávněná (on sám přiznal, že jde o jedno z jeho největších selhání). Později, v roce 2000, vznikla i stejnojmenná minisérie v režii Johna Harrisona a její pokračování s názvem Děti Duny (2003), kde si dokonce zahráli Marek Vašut, Martin Dejdar nebo Zuzana Geislerová.
Zatímco Lynchova verze byla jakousi chaoticky vyprávěnou pohádkou bez atmosféry s rozpačitou hudbou i hereckými výkony, navíc natočená bez potřebného citu, nejnovější Duna je mnohem hlubší, temnější a drsnější. Místy vyznívá až hororově. Nejzásadnějším rozdílem ale je, že Villeneuve pochopil rozsah materiálu. A tedy to, že nedokáže vtěsnat do 155 minut celou pořádně tlustou knihu, proto takticky zfilmoval jen její část. Lynch si v roce 1984 ukousl až příliš odvážné sousto, které nedokázal strávit.
Přestože se bezpochyby najdou ti, kteří nejnovější Dunu označí za málo akční, nedynamickou nebo pomalou a zdlouhavou, jde o bravurní a věrné zpracování. Je vidět, že Kanaďan ctí předlohu maximálně. Až překvapivě, s ohledem na jeho předešlé filmové adaptace, kde se mnohem více „odvázal“ a zaexperimentoval.
V Nepříteli (2013) se radikálně posunul od původní knihy a dal jí nový význam. Ve snímku Příchozí (2016) krátkou povídku posunul do úplně jiných sfér a obohatil ji o další témata a v Blade Runner 2049 (2017) vytvořil čistě nový příběh a svět.
Dunu si užiješ, i když jsi nečetl knihu
Do každé adaptace ale vměstnal něco svého a tak to má být. Je totiž nutné dodat, že film je svobodným a samostatným dílem, které se nemusí do puntíku vázat na původní předlohu. Proto si užiješ nejnovější Dunu i v případě, že jsi nečetl knihu. Villeneuve je mistr vypravěč. Ve svém nejnovějším díle vysvětluje vše potřebné pro pochopení filmu a myslí tedy na všechny diváky, nejen na ty „vyvolené“" a více zasvěcené, kteří mají dílo načtené.
I přesto ale zároveň vidíme jeho režisérskou unikátnost a odlišnost. I přesto, že jsou jeho filmy už od thrilleru Zmizení (2013) navštěvovanými a úspěšnými trháky, má blíže k artovým filmům. K poetičtějšímu ztvárnění. Namísto akčních scén a výbuchů se vyžívá v atmosférických, dlouhých, kontemplativních sekvencích a v rámci témat a jejich důležitosti se snaží jít do co největší hloubky. I proto patří mezi ty vůbec nejlepší současné režiséry. Zatím má jako jediný šanci na to, aby byl druhým Stanleym Kubrickem.
Každý záběr (od detailů až po ty největší celky) je dokonale promyšlený, je správně odhadnuta jeho délka, dokonale zapadá k ostatním. Vše krásně klape, funguje, uchvacuje. Postaral se o to do velké míry šestačtyřicetiletý kameraman Greig Fraser (natočil filmy jako 30 minut po půlnoci nebo skvělé Rogue One: Star Wars Story, jeho práci s kamerou také uvidíme příští rok v nejnovějším Batmanovi Matta Reevese).
Brilantní soundtrack a herecká sázka na jistotu
Hans Zimmer zároveň vytvořil jeden ze svých úplně nejlepších soundtracků a výrazně ho přizpůsobil Villeneuvově vizi. Jeho hudba pro Dunu působí mimořádně odlišně od všeho, co dosud zkomponoval. Znepokojivé tóny v elektronickém hávu dotvářejí záhadné dynamické perkuse a epické ženské chorály. Brilantní.
Když se v neposlední řadě podíváme na herecké obsazení, opět poznáme, jaký má v tomto směru Kanaďan cit a odhad. Šel totiž na jistotu. Umí do filmu dostat mladé talenty jako Chalameta nebo Zendayu, aby to celé „táhli", ale také populární tváře, jakými jsou například Jason Momoa či Dave Bautista, přičemž z obou dokáže dostat herecké maximum. Skarsgård, Isaac, Brolin nebo Bardem jsou standardně skvělí. Překvapivě zde ale herecky dominuje Rebecca Ferguson v roli Paulovy matky.
Jediné, co lze Duně vytknout, jsou mírně nezvládnuté, trochu umělé akční scény, ať už jde o boje, kde soupeří dva znepřátelené davy nebo bitvy typu jeden na jednoho. Jelikož jich totiž není ve filmu až tak mnoho, mohly být lépe sestříhané či propracovanější v rámci choreografie. Místy, zejména v závěru, film rovněž mírně ztrácí tempo. Duna je ovšem přesto ze všech stránek mistrovské dílo a je velmi pravděpodobné, že tento rok již na stříbrném plátně nic lepšího neuvidíš. I proto filmu dáváme devět a půl bodu z deseti.
