Třetí největší slovenské město Prešov a podstatně menší Krnov v Moravskoslezském kraji spojuje jedno: Obě pomáhají ukrajinským uprchlíkům. Staly se jejich přechodnými stanicemi, útočišti, ale i novými domovy. Refresher ti přináší exkluzivní reportáž.
Na začátku války na Ukrajině do Prešova přicházeli především uprchlíci, kteří tu měli příbuzné nebo známé. Postupně se ovšem šíře přicházejících rozrostla i o ty, kteří ke Slovensku žádné vazby neměli. Dospělým lidem přicházejícím z Ukrajiny město pomáhá nalézt práci, dětem zase místo ve školách. Právě Prešov je specifický tím, že se zde nachází mateřská škola s vyučovaným ukrajinským jazykem. Na místních základních školách je aktuálně zapsáno kolem 130 ukrajinských dětí, v mateřských zhruba 30. Školská zařízení dokonce zaměstnala i několik ukrajinských pedagogů a asistentů pedagogů.
„Lidé chtěli okamžitě pořádat sbírky, tudíž jsme vyčlenili několik nebytových prostor pro uskladnění humanitární pomoci. Následně se posílala na hranice nebo se přímo rozdělovala v Prešově pro uprchlíky,“ uvádí zástupce primátora města Prešov Vladimír Feľbaba s tím, že jen do partnerského města Mukačevo na Ukrajině město poslalo na 10 tun pomoci.
Prešov ale dle jeho slov nemá, na rozdíl třeba od jiných větších slovenských měst, internáty, kde by se mohli uprchlíci ubytovat. Vedení proto vyčlenilo vlastní bytové prostory – například budova hotelu Senátor je městská a připravená i na ubytovací kapacity. „Myslím, že to celkem zvládáme. Naše ubytovací kapacity nebyly nikdy úplně plné,“ vysvětluje Feľbaba. Dodal, že Prešov byl historicky cestou, na které se prolínaly různé kultury. Vždy tu bylo živo. Pokud přijde další masivní uprchlická vlna, město je na ni podle zástupce primátora připraveno.
„Od první chvíle jsme se nespoléhali na stát, snažili jsme se všechno skloubit ‚ve vlastní režii‘. V některých věcech jsme možná více proaktivní. Od státu ale žádáme finanční refundace,“ dodává Feľbaba. Na pomoc prchajícím Ukrajincům zde mají vyčleněno 200 tisíc eur, přičemž stát by měl všechny relevantní náklady spojené s válkou proplatit.
Teplá polévka a andělíčci pro ukrajinské vojáky
Prvotní euforie spojená s pomáháním ale především u nízkopříjmové skupiny obyvatel vyprchala, uvedl Feľbaba: „Říkají, že jsou tady také a potřebují pomoc. My se jim snažíme vysvětlovat, že pouze uplatňujeme takové právní předpisy, jaké byly schválené. Když nám dal stát možnost pomáhat, tak ji využíváme. Chováme se tak, aby nám v případě, že bychom museli utíkat, také někdo pomohl.“
V téměř 90tisícovém Prešově uprchlíci nalezli útočiště například ve středisku charitativní organizace Caritas. Na počátku válečného konfliktu odsud odjíždělo auto s humanitární pomocí až třikrát denně, nyní vozí každý den alespoň patnáct litrů teplé polévky. Pomoc aktuálně směrují spíše do centra než na hranice. Kromě pomoci nalézt práci či místo ve školce zde dobrovolníci uprchlíkům poskytují i psychologickou podporu – jak pro dospělé, tak pro děti. Během terapie například vyrábí andělíčky pro vojáky bojující na Ukrajině.
Organizací prošlo zhruba 800 ukrajinských uprchlíků, na teplou polévku sem dva měsíce po začátku války chodí zhruba dvacet lidí denně. I nás ukrajinské ženy srdečně zvou na pravý ukrajinský boršč a vepřovou kielbasu.
„Maminko, zavolej Putinovi, ať zastaví válku.“
Caritas pomohla i Oleně, která utekla se svou starou matkou a synkem z Charkova týden po vypuknutí války. Organizace ji dokonce už zaměstnala. Začít život „od začátku“ je ale podle ní hrozně těžké. I teď, když slyší letadlo, ji pohltí strach.
„Můj čtyřletý syn mi každý den opakuje: Maminko, prosím, zavolej Putinovi, ať zastaví válku,“ dodává Olena s tím, že právě děti jsou hybným motorem útěků ze země. Přestože by se za svými manželi a otci do vlasti vrátily nejradši hned, musí myslet na děti. Vrátit se mohou až tehdy, kdy to bude bezpečné. Což, jak říkají, v následujících týdnech nejspíš nebude.
Děti prožívají celou situaci snad ještě více než jejich maminky. „Přála bych si, aby děti nevěděly, co se děje, ale ve skutečnosti ví úplně všechno. Když jsme sem dorazili, první, co můj osmiletý syn udělal, bylo hledání úkrytu před bombami. Vysvětlovala jsem mu, že jsme v bezpečí, v zemi, kde je mír. On mi odvětil, že se může stát cokoli. Tak jako u nás,“ říká chvějícím se hlasem Antonina.
Caritas zároveň otevírá „školku“ pro zhruba 30 ukrajinských dětí, což uleví matkám, aby mohly začít pracovat. Otevření školky je nicméně velmi byrokraticky složitý proces. Ukrajinský pedagog by musel splnit speciální psychologické testy ve slovenštině. Organizace tudíž neotevírá mateřskou školu jako takovou, nýbrž „tábor pro děti“.
„Mé srdce i má duše zůstaly s mou zemí.“
Většina z přítomných žen se ale chce vrátit domů. Svou domovinu a své lidi vlastně nikdy úplně neopustily. Jsou s nimi nejen v myšlenkách, ale i v reálném spojení. Psycholožka Maryna je například se svým manželem v kontaktu po Telegramu pořád, volají si i přes videohovor. „Mému synovi tatínek velmi chybí, tak moc, že s ním nedokáže hovořit po telefonu. Je to hrozně těžké. Jsem psycholožka a celému tomu procesu v jeho hlavě rozumím,“ říká. Z Ukrajiny odešla jen proto, aby zachránila své děti. Ukrajinci jsou podle ní na svou domovinu velmi vázaní, snad nejvíce ze všech Evropanů. Až skončí válka, pověsí tu klíče, poděkuje a pojede domů.
„Zvuk sirény je ten nejhorší zvuk, jaký jsem za svůj život slyšela. Odešla jsem jen proto, abych zachránila své děti. Mé srdce i má duše zůstaly s mou zemí. Evropané si možná myslí, že je to pro nás ‚dobrá příležitost‘ k lepšímu životu. Ale my tu nechceme zůstat, alespoň část z nás určitě ne,“ dodává Maryna.
Přestože má řada z nich příbuzné a přátele v Rusku, kontakt s nimi prakticky utichl s počátkem války. Někteří nechápou, co se na Ukrajině děje, jiní to nechtějí pochopit a ti další moc dobře vědí, že se jedná o invazi, takže se buď stydí, nebo bojí. „Moje teta žije v Rusku. Je to velmi chytrá žena, která učí na vysoké škole. Tam všichni ví, že je Ukrajinka a chovají se k ní, jako by byla infikovaná. Bojí se, proto nijak nezasahuje, nijak se nevyjadřuje. Na jednu stranu ji chápu, na stranu druhou se nedokážu ubránit názoru, že je zrádkyně. Nemluvíme spolu,“ říká Jevhenija, která na Slovensku žije už přes čtyři roky.
Podobnou zkušenost mají i další ženy. Ruští příbuzní se na ně obrací s otázkami, proč bombardují svá vlastní města. „Můj strýc je z Ruska. Když jsme mu říkali, že opouštíme Kyjev, popřál nám hezký výlet. Když jsem mu poslala fotky, byl v šoku. Oni si to vůbec nedokážou představit, nechápou to,“ dodává Olena.
Moje ruská přítelkyně, nyní už bývalá, mi 24. února říkala: „Prosím, buďte trpěliví, my vám pomáháme.“ Hm, díky za vaši pomoc.
Zelenskyj? To je superman!
Prakticky všechny ženy popsaly začátek války jako traumatizující. Od vlády žádné varování nepřišlo, všechny probudily až sirény a vypálené náboje. Rány. Možná ohňostroj? Válka? Ale ne, válka určitě ne.
„Vzbudil mě můj muž a říkal mi, ať rychle začnu balit. Rychle, rychle, opakoval. Třásla jsem se, vůbec jsem nedokázala přemýšlet. Nedokážu popsat, co jsem cítila. Co jsme všichni cítili. Nepřála bych to nikomu,“ popisuje Antonina svůj útěk z rozbombardovaného Charkova.
Přestože stát na začátku ruské invaze tak trochu selhal a nikdo nevěděl, kam jít a co dělat, prvotní vztek vystřídala pýcha. Pýcha vztahující se k prezidentu Volodymyru Zelenskému, byť ho některé z žen v Caritas nevolily a ze začátku jeho funkčního období o něm neměly valné mínění.
Nedokážete nás sice plně pochopit, ale nasloucháte. Moje srdce je zlomené, díky slovenskému lidu ale začínám znovu žít. Děkuji.
I přestože se ženy z Caritas plánují vrátit zpět na Ukrajinu, chtějí se naučit slovensky. Říkají, že respektují kulturu země, která jim poskytuje pomoc. „Integrace je důležitá, abychom byly užitečné. Ukrajinci potřebují být užiteční, je to naše kultura,“ míní Antonina.
Integrace probíhá například na Prešovské univerzitě v Prešově. „Je zo SlovenskA, ale prichádza na SlovenskO a učí sa po slovenskY,“ vysvětluje mladá pedagožka rozdíly v koncovkách plné třídě ukrajinských žen všech věkových skupin. K dispozici mají velkou učebnu s dřevěnými lavicemi a tradiční zelenou tabulí na křídy. Všechny ženy i dívky si horlivě zapisují, v zadaném cvičení se střídají po větě. Jsou tu jen několik týdnů, přesto celá výuka probíhá ve slovenštině, stačí mluvit dostatečně pomalu a rozumíme si.
Jedna z ukrajinských žen následně pokládá otázku, co vlastně je to „sa“. Zvratné zájmeno, řekne si Slovák nebo Čech, ale jak to vysvětlit někomu, kdo něco takového slyší poprvé?
Bible na poličce, čivava v posteli
Uprchlíci přijíždějící do Prešova našli útočiště také v bývalé střední škole dopravní. Učebny byly přestavěny na pokoje s palandami, kabinety učitelů na dětské herny. Ve třídě – nyní už ložnici – číslo 5 nám otevírá Irina, která přijela se svými dvěma dětmi z Kyjeva. Na Ukrajině pracovala v call centru, teď tu uklízí. V místnosti je zhruba pět paland, nad stolkem s jídlem je vystavená bible v ukrajinštině, na jedné z postelí se rozvaluje bílá čivava. Bývalá škola má ubytovací kapacitu až 450 lidí, aktuálně jich je tu kolem stovky.
Dcera Iriny Ana za nedlouho odletí studovat fyzioterapii do Anglie. „Těším se, ale zároveň se bojím. Přece jen budu začínat úplně nový život,“ vysvětluje sedmnáctiletá Ana.
V jedné z místností dokonce vede učitelka Natalija z Doněcké oblasti online hodinu tělesné výchovy. Cvičit děti „na dálku“ nemohou – některé žijí se svými rodiči v bunkrech, jiní nemají přístup k internetu nebo jsou „rozestrkané“ po celém světě. Vypráví si proto alespoň o teorii sportu a významných sportovcích. Spojují se online po Zoomu, aby se alespoň na chvilku mohli odpojit od válečné reality.
Pro řadu uprchlíků na Slovensku zanedlouho vyprší ochranná lhůta
Bývalá škola sice nenabízí žádný luxus, i tak tu uprchlíci mají důstojné podmínky k životu. Sprchovat se ale musí chodit mimo areál do provizorních buněk. V místnosti je vždy hned několik lidí, to nicméně podle autorit vychází z požadavků uprchlíků, kteří chtějí být pohromadě se svými příbuznými. A to i navzdory ponorkové nemoci, která mnohdy při pobytu více osob na malém prostoru nastává.
Ukrajinské ženy a děti, které tvoří většinu všech ubytovaných, i přes všechny okolnosti působí spokojeně. Chodbami je slyšet i smích. Problém ovšem nastává při pomyšlení na 90denní lhůtu, která se pro mnohé neodkladně blíží. Po jejím vypršení totiž vyprší i status uprchlíka a město Prešov bude stát před další výzvou, co dál. „Musíme to vykomunikovat se státem, jelikož nyní opravdu stojíme před jednou velkou neznámou,“ říká předseda Prešovského samosprávného kraje Milan Majerský.
Slovenské prezidentské volby jsou za rohem. Kdo nahradí Zuzanu Čaputovou?
22. března 2024 14:00
Jedním z řešení je podle něj financování přestaveb podobných prostor na malometrážní byty. V případě, že to stát kraji proplatí, je vedení schopno uhradit ubytování uprchlíkům i přes léto v internátních prostorech. „Problém s financováním není teď, problém by mohl nastat za rok, kdy přijde Nejvyšší kontrolní úřad a zeptá se nás, proč jsme financovali něco, na co jsme neměli kompetence. Musíme to mít ‚posychrované‘,“ dodal Majerský.
Problém podle něj představují i hoteliéři, kteří na počátku války nabídli své kapacity uprchlíkům, nyní je ovšem chtějí uvolnit na letní sezónu. Ukrajinští uprchlíci jsou ve městě ale ubytovaní také ve školních internátech a u rodin. „V Levoči, odkud pocházím, dali místní dohromady komunitní centrum, kde sice uprchlíci nežijí, ale jsou tam pro ně zřízené nejrůznější aktivity,“ popisuje Majerský.
Podle něj je bohužel jen otázkou času, kdy dojde k únavě. Lidé, kteří nyní organizují pomoc a angažují se, mohou být během pár týdnů frustrovaní, že válka stále není u konce. Dojdou jim peníze i síly. Na podobné aktivity se proto kraj snaží sehnat sponzory. Pro případné další migrační vlny je přichystáno tisíc volných lůžek. Snad nebudou potřeba.
Krnov: Město, kde integraci zvládají na jedničku
Podobnou situaci řeší i v hornoslezském Krnově, které leží asi osmnáct kilometrů od Bruntálu. S imigrací i následnou integrací tu však mají několikanásobně širší zkušenost. Před sedmdesáti lety totiž přišli do Československa první Řekové, kteří utíkali před občanskou válkou. Mnozí z nich našli nový domov právě na Krnovsku, kde jich v padesátých letech žilo asi dva a půl tisíce. Krnovu se následně začalo přezdívat Malé Athény. Celkově Československo přijalo přes dvanáct tisíc řeckých imigrantů.
Aktuálně se tu starají zhruba o 80 uprchlíků z Ukrajiny, převážně žen a dětí, přijmout ale můžou další stovky. „Uprchlíci z těch západnějších částí Ukrajiny už mnohdy jezdí i zpátky, byli tam třeba dvakrát, třikrát. Děti ale nikdy s sebou neberou, bojí se o ně více než o sebe,“ dodává starosta Tomáš Hradil.
Město na válku zareagovalo promptně – zřídilo databázi nabídek ubytování, pomoci, práce. „Máme ale třeba i skupinku ve Viberu, kam jsme přidali ukrajinské maminky. Napíšeme, že se koná kino a ať dá ‚palec nahoru‘ ta, která chce s dětmi přijít. Takhle my tu fungujeme,“ uvádí Hradil. Nejedná se přitom jen o jednostrannou komunikaci, ale i „síťování“ mezi jednotlivými maminkami.
„Pozorujeme, že ten prvotní šok z války trochu opadl a ony samy už chtějí být užitečné, chtějí se integrovat, začlenit. Zároveň řada z nich nepotřebuje vodit za ruku. Stačí popsat cestu a ony si na vlak dojdou, stačí říct, jaký lístek koupit a ony si ho koupí,“ popisuje zkušenosti se sociální prací vedoucí odboru František Fojtík.
Vyhlášené krnovské vzdělávání jako vzor pro ostatní
Integraci tu praktikují i ve vzdělávání, pro které je Krnov známý. Před čtrnácti lety tu totiž došlo ke zrušení segregované romské školy a následnému „přerozdělení“ žáků do místních škol, přičemž do každé třídy šly vždy maximálně tři romské děti, aby se zamezilo vytváření segregovaných skupinek.
Nyní na Základní škole Janáčkovo náměstí nabývá vědomostí 15 ukrajinských žáků z celkového počtu asi 600. K dispozici mají kromě asistentů pedagoga také tablety, pomocí kterých si mohou překládat slovíčka. „Je to docela vtipné, protože ukrajinský žák nebo žákyně si stihne přeložit test, vyplnit jej a odevzdat rychleji než naši čeští žáci,“ směje se třídní učitel 3.C Zdeněk Škůrek. Pomáhají si také navzájem, ve třídě jsou vždy dvě až tři ukrajinské děti, když jedno neví, ostatní mu pomohou.
Využít ale mohou ukrajinské děti také pomoc školní psycholožky z Ukrajiny. Díky absenci jazykové bariéry se jí děti lépe otevřou než „kmenovému“ školnímu psychologu Petru Studničkovi. Právě „otevření se“ je podle něj klíčové, dva měsíce po válce totiž už začínají vyplouvat na povrch traumatizující zkušenosti, kterými si ukrajinské děti mnohdy prošly.
Ostatní školy by si mohly z krnovské základky vzít příklad, byť stát ruku k dílu úplně nepřiložil. „Situace mi připomněla pandemii. Zařiďte to, my si to pak opíšeme a budeme to dělat podle vás, vzkázal nám stát,“ říká zástupkyně ředitele pro 1. stupeň Eva Nevídalová.
Historie s Ruském se opakuje, míní Ukrajinky
I v Krnově jsou ukrajinští běženci ubytováni u rodin nebo v penzionech, mezi nimiž je i Larischova vila. Zde nás přijmuly zhruba dvě desítky ukrajinských žen. V místě pobíhají děti, ukazují maminkám svá nově rozbitá kolena, sotva chodící miminko se mi snaží „ukrást“ diktafon. Obalamutit jej prázdným obalem se mi nedaří.
„Historie se opakuje, říkali všichni po začátku ruské invaze. Kvůli dětem jsme na ni nečekali, sbalili jsme se a vyrazili na hranice,“ popisuje jedna z přítomných žen, Světlana. Na hranicích ale panoval chaos. Lidé se mačkali několik hodin ve frontách na malém prostoru, v chladu, dešti, bez jídla a pití. Ukrajinské ženy jako příklad panické situace na hranicích po začátku války popisují tragédii, kdy stará žena zemřela se svou vnučkou. V natěsnaném prostoru se udusily.
Zkušenosti z Krnova i Prešova ukázaly, že v první linii stály na počátku války především charity, dobrovolnické organizace a samosprávy. Státu kvůli byrokracii „všechno moc dlouho trvalo“. Vládní garnitury obou zemí ale musí jednat rychle, síly dobrovolníkům totiž ubývají. Tisíceré díky, které při pomáhání ukrajinským uprchlíkům slýchají, je možná potěší na duši, břímě z jejich zad ale nesundá.
Reportáž vznikla s podporou Evropské unie a Mezinárodního visegrádského fondu.
