Moje identita není produktem woke levice. Takhle jsem se narodilo, říká nebinární Dodo (Rozhovor)

Jak a kdy jsi přijmulo, že jsi nebinární? 

To, že jsem nebinární, jsem tak nějak vědělo už od dětství a vždy jsem to tak nějak pokládalo za svoji přednost, že se umím postavit stereotypům, se kterými mne asociují jiní. 

Samozřejmě, byly tu i věci, které se mi přijímaly hůře, ale nebinarita mezi ně nepatřila, protože to bylo vlastně moje defaultní nastavení odmalička a nikdo mi nemohl vymluvit, že by tomu mělo být jinak. Samozřejmě jako malé jsem ještě netušilo, co to slovo nebinární znamená, ale pamatuji si z dětství spoustu okamžiků, kdy bylo jasné, že jsem genderově nonkonformní. Upřímně jsem se nikdy neidentifikovalo se sociální rolí, kterou mi můj genitál předurčoval. 

Vždy jsem bylo přitahováno vším neduálním a vždy jsem v sobě mělo velkou sebelásku, radost ze života a smysl pro autenticitu.

Jak ses cítilo, když ti bylo v dětství přisuzováno určité pohlaví?

Právě, že dost zvláštně. Snažilo jsem se dost zapadnout mezi kluky, ale na to jsem bylo moc citlivé a málo na sporty, což samozřejmě všichni přisuzovali tomu, že „jsem holka”. 

Jako malé jsem bylo občas zlobivé, rádo se pralo a bohužel i týralo hmyz a drobné živočichy typu pavouci a slimáci. Ty mě třeba bavilo s bratrancem solit. Teď už bych neublížilo doslova ani mouše, ale myslím si, že to bylo právě z toho důvodu, že jsem se snažilo ostatním i sobě dokázat, že nejsem o nic méně „klučičí” jen proto, že mám tam dole něco trochu jiného.

Pochopili to tvoji rodiče hned? Podporují tě?

Moje mamka je v tomhle velmi milující, vše přijme rychle a hned a má mne stejně ráda. Sice mi většinou stále říká úředním jménem a ženským rodem, ale já po ní nic jiného ani nechci, protože chápu, že pro ni by to byla velká změna. Ženský rod mi od většiny lidí vůbec nevadí a „staré“ jméno u rodinného kruhu a starých přátel toleruji, ale vadí mi, když mne tak někdo osloví třeba na veřejnosti před někým, kdo mě zná jako Dodo. Ale chápu, že jde o zvyk, takže to toleruji.

Táta byl vychován více konzervativně, ale i přesto udělal obrovský posun v tom, jak chápe můj autismus, nebinarnitu, sexualitu nebo třeba to, že jsem se nechalo očipovat. Zkrátka ví, že jsem takto šťastné, a to je pro něj nejdůležitější. Bráchovi to stále přijde trochu divné, ale nijak to náš vztah nenarušuje a rozumíme si spolu i tak. 

Bylo pro tvé okolí těžké začít tě oslovovat ve středním rodě?

Jak říkám, vlastně nikomu nic nenutím. Mám spoustu přátel, pro které je to jednoduché, protože se sami v podobných kruzích pohybují. Jedna kamarádka mě dokonce jen tak oslovuje i v rodě mužském, což beru jako takový experiment zbavení se závislosti na zájmenech. 

Ovšem nejvíce potěší, když mne ve středním rodě osloví někdo třeba starší nebo někdo, od koho bych to nečekalo. Dokonce i průvodci ve škole (inovativní školy jako je ta má, 1. Střední ScioŠkola, používají často pro učitele jiné názvy a průvodce je jedním z nich) mě občas oslovují ve středním rodě, nebo alespoň respektují, když v něm mluvím já. Občas mne tak osloví s dobrosrdečnou nadsázkou rodiče, což sice od nich beru spíše jako oslovení „ve srandě“, ale i tak je to moc milé. 

Potýkáš se s nějakými každodenními nepříjemnostmi? 

Je možná až paradoxní, že v mém případě mi přijde, že mne má vlastní autistická nebinarita chrání před typicky ženskými sociálními problémy. Když si čtu třeba nějaké feministické profily, často se tam říká, že jsou věci, které dobře zná každá žena –⁠ jako například dostávání nevyžádané fotky pinďourů do zpráv či pokřikování na ulici –⁠ a že vlastně to jen muži jsou vyplesknutí z toho, když zjistí, že se to děje v takové míře, v jaké se to děje. Upřímně? Já o tom taky nemělo ani potuchy, takže jsem si dlouho myslelo, že to feministky přehání, protože já mám taky ženské tělo a nic takového se mi neděje. Pak se mi ale pár známých svěřilo, že tomu tak opravdu je, a mně došlo, že sexismus bude možná více spojen s vnímáním ženskosti jako takové než primárně s tělem samotným.

Takže myslím, že nebinarita mě problémů zatím spíše zbavuje, ale opět, je to jen můj osobní prožitek. Když se mne člověk nějak dotkne ohledně nebinarity, většinou jde jen o chyby z neznalosti či z nepochopení tématu, takže to lidem nemám zas tak za zlé. Samozřejmě, jsou i vyložení hejtři, ale těch není zas tolik. 

A co například veřejné toalety, které nejsou genderově neutrální?

Já se asi necítím úplně povolané k tomu, abych o tomhle mluvilo, jelikož částečně chápu oba tábory. Některé ženy by se například bály na toaletách, kam chodí i muži, a to kvůli nějakým předsudkům z dřívějška, ale je pravda, že tento argument by se dal použít na podporu například rasově rozdělených toalet, což teď naštěstí díky bohu už nemáme. Ale ty předsudky v lidech stále jsou, takže si myslím, že genderově neutrální toalety by mohly nějaké předsudky nabourat a ukázat, že to nemusí být tak špatné, jak si to někteří lidé malují.

Na druhou stranu si myslím, že by binární toalety nemusely být takový problém, kdyby se v nich lidé nebáli a nediskriminovali trans* osoby, pro které to může být poměrně traumatizující zážitek, zvláště, když nevypadají jako typický reprezentant dané biologické skupiny. Ale to už teď jen tak filozofuji. Osobně mi binární toalety zas tolik nevadí, protože to opět beru jako něco, co se rozděluje podle těla, a ne podle genderu, ostatně jdu tam jenom vykonat potřebu a nazdar, ale věřím tomu, že kdybych vypadalo například víc jako muž, ale ne dostatečně, mohlo bych zažívat na obou toaletách docela nepříjemné chvíle.

Jak vnímáš své tělo?

Dřív jsem moc nemuselo svá prsa, bralo jsem to jako něco, co je v mém těle navíc, něco v mém případě naprosto nepotřebného, a tak trochu jsem bojovalo s potřebou si koupit binder (stahovák na prsa), ale zároveň jsem vědělo, že by mi mohl kvůli obtížnějšímu dýchání způsobovat více panických atak. 

Nicméně teď jsem se v mnoha věcech více uvolnilo a zvyklo jsem si na své tělo takové, jaké je. Pořád jsou třeba věci, které mám na svém těle raději a u kterých více vidím jejich současný význam. Takže momentálně ke svým prsům chovám víceméně neutrální postoj. Ale binder si někdy v budoucnu asi koupit stále plánuji, nicméně teď mám jiné výdaje. 

Na Instagramu vystupuješ otevřeně jako nebinární – čelíš kvůli tomu útokům, šikaně?

Samozřejmě se občas nějací hejtři vyskytnou, hlavně když mám třeba nějaký tak trochu víc viditelný výstup. Ale já si spíš všímám lidí, kteří kritizují konstruktivně či sdílí nějaké své obavy týkající se tohoto tématu. S těmi jsem pak připraveno diskutovat a snažit se jim vše vysvětlit. Často se také stává, že tito lidé mne přivedou na nějakou myšlenku, která třeba mohla vyznít úplně jinak, než jsem původně zamýšlelo, a uvědomím si, že si na to příště musím dát pozor.

Myslíš, že jsou nebinární lidé v médiích zobrazováni pravdivě a dostatečně? 

Upřímně, myslím, že se z toho dělá až moc velké haló. Média se toho většinou nechytají kvůli reprezentaci, ale kvůli publicitě. Je jasné, že se na queer osoby bude stále koukat jako na něco extravagantního, pokud nám to tak bude podáváno. 

Na druhou stranu bych ocenilo větší reprezentaci nebinárních lidí různých politických názorů, protože nyní bych zřejmě, kdybych tuto realitu samo nežilo, dostalo pocit, že všichni nebinární lidé jsou radikální antikapitalističtí woke levičáci, či spíše, že nebinarita sama je produktem právě tohoto diskurzu, což ale není pravda a samo to dokazuji. Samo se snažím ke všem problémům dneška přistupovat co nejvíce apoliticky a kriticky, hledám nesrovnalosti a často s mnoha lidmi z queer komunity nesouhlasím, ale myslím si, že je to tak dobře, že v tom je právě krásně vidět ta diverzita.

Někdo je holt revolucionář, někdo je spíš na pomalejší evoluci. Já vyznávám to, že bychom se neměli tolik uzavírat do své bubliny, ale naopak s okolím komunikovat co nejvíc, odpovídat na jejich otázky i obavy, učit se od nich a nechat je, aby se oni učili od nás.

Mám ve svém okolí nebinární osobu. Jak mohu být oporou? Co naopak nedělat?

Tak určitě bych jí vyjádřilo podporu tím, že jí ukážeme, že jí věříme. Snažme se co nejvíce naslouchat, respektovat zájmena i vybrané jméno, protože to může udělat opravdovou radost! A hlavně se snažme vyhnout blbým kecům a narážkám jak na stereotypy spojené s jejím biologickým pohlavím, tak i kecům na nebinární lidi. 

Ale zase, myslím si, že je to člověk od člověka, proto by měla fungovat zdravá obousměrná komunikace a určení hranic. To, co jednomu nevadí, druhému může, ale je důležité si vše předtím vyjasnit.

Co bys poradilo někomu, kdo se neztotožňuje s pohlavím, které mu*ji bylo přiděleno při narození?

Bohužel se obávám, že mé rady nemohou být univerzální, jelikož každý má opravdu jiné zázemí, ale myslím si, že nejraději bych všem řeklo: „Nevzdávej to a buď sám*sama sebou co nejvíc!“ Myslím si, že jsou věci, ve kterých bychom se opravdu měli vykašlat na mínění společnosti, ale zároveň bychom měli být otevření lidem, kteří to s námi myslí dobře.

Pěstujme v sobě lásku k sobě i k ostatním, porozumění, ale snažme se prosím neuzavírat okolnímu světu a občas komunikovat i s ostatními mimo komunitu, protože i mezi nimi se dají najít skvělí lidé. Ale i tak bychom se měli všichni naučit se jaksi vrátit do svého jádra. Mám pocit, že každý člověk se rodí s jakousi bazální radostí ze života, kterou občas ale můžou nějaké toxické vlivy překrýt. A my bychom ji měli v sobě skrze sebelásku dělat.

Obecně si myslím, že bychom se měli spíše snažit hledat krásy v našem autentickém prožívání než se snažit za každou cenu zapadnout.