Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
O tom, že nebinarita není politickým názorem, promluvilo v rozhovoru pro Refresher osmnáctileté Dodo.
Dodo je osmnáct let, studuje na 1. Střední ScioŠkole a používá zájmena ona/ono. Identifikuje se totiž jako nebinární. Kromě osvěty na Instagramu a TikToku o autismu, duševním zdraví a společenských problematikách se zajímá také o biologii a neurovědy, rádo kreslí, píše a hraje Minecraft. Věnuje se také kyborgismu (Cyborg Art) – uměleckému hnutí, kdy si lidé na sebe či do sebe přidávají různá elektronická zařízení za účelem rozšíření smyslového vnímání a většího propojení člověka s přírodou právě pomocí technologií. V těle má tak čip, pomocí kterého může například platit v kryptoměnách, nahrávat různé odkazy nebo odemykat počítač.
„Má vlastní autistická nebinarita mě chrání před typicky ženskými sociálními problémy. Když si čtu třeba nějaké feministické profily, často se tam říká, že jsou věci, které dobře zná každá žena – jako například dostávání nevyžádané fotky pinďourů do zpráv či pokřikování na ulici – a že vlastně to jen muži jsou vyplesknutí z toho, když zjistí, že se to děje v takové míře, v jaké se to děje. Upřímně? Já o tom taky nemělo ani potuchy, takže jsem si dlouho myslelo, že to feministky přehání, protože já mám taky ženské tělo a nic takového se mi neděje. Pak se mi ale pár známých svěřilo, že tomu tak opravdu je, a mně došlo, že sexismus bude možná více spojen s vnímáním ženskosti jako takové než primárně s tělem samotným,“ uvedlo Dodo v rozhovoru pro Refresher.
Preferuješ střední, nebo ženský rod? Nebo ti na tom nezáleží?
Pokud jde o preferenci, tak si spíše jedu ten střední, ale s ženským nemám zas takový problém, abych vyžadovalo po širší veřejnosti zákaz jeho používání pro moji osobu. Beru to tak, že ne každý si na něj zvykne po tom, co vyrůstal celá léta v úplně jiném systému. Jediné, co vyžaduji víceméně všude – kromě rodiny a starých přátel – je používání mého vybraného jména Dodo, nikoli toho úředního. Ale nevadí mi, když jej nějaké organizace v rámci transparentnosti použijí. Jen to Dodo tam musí být alespoň jako přezdívka uvedeno (smích).
Někteří lidé mi říkají, že s mým přístupem se to moc nepohne, ale já prostě momentálně nemám tu potřebu být jaksi radikální a rádo hledám zlaté střední cesty, které budou vyhovovat všem.
Co pro tebe znamená být nebinární?
Vždy jsem nějakým způsobem obdivovalo nedualitu. Ta možnost toho, že je tu „něco mezi“, mne vždycky fascinovala nejen v kontextu genderu, ale je to třeba i důvod, proč jsem se naučilo kreslit a psát svojí levou – nedominantní – rukou.
Být v nedualitě je pro mne uspokojující. Například proto tak moc miluju kyborgické umění – propojování člověka s technologiemi za účelem rozšíření smyslového vnímání a propojení se s přírodou. A i v kontextu genderu jsem se vždy cítilo tak nějak jinak, než tak, co nám říká společnost. Tak nějak… neduálně. Nikdy jsem se necítilo být v pořádku s tím, že jsem společností definované jako žena jen na základě toho, co mám mezi nohama.
Organizace Trans*parent: Nebinární lidé nezapadají vůbec nebo zcela do kategorie muž či žena. Patří sem lidé s fluidním genderem (tzn. genderovou identitou měnící se v průběhu života), lidé s více gendery najednou, lidé s genderem, který není ani mužský, ani ženský, nebo lidé, kteří žádný gender vůbec nemají.
Je v běžném životě jednoduché vyhýbat se normativním kategoriím muž a žena? Lze zkrátka existovat „jen“ jako člověk?
To je v mém případě trochu srandovní otázka, jelikož často zpochybňuji i svoji člověkovost. Nechápejte to špatně, jen to beru zkrátka tak, že moje identita sahá až za tělo.
Z takového spirituálnějšího pohledu se beru jako součást jednoho nekonečného bytí a každodenně si hraji s identitou kyborga. Ale upřímně je mi trochu nepříjemné o tom mluvit takhle na veřejnosti, jelikož vím, že je to velmi kontroverzní vzhledem například k lidským právům a k dehumanizaci určitých skupin obyvatel. Takže ano, ve jménu svého bezpečí i společnosti musím předstírat, že se do kategorie „člověk” vejdu.
Já si upřímně kategorií tolik nevšímám. Už jsem si tak nějak zvyklo na to, že mne lidé vnímají spíše podle těla než podle mysli. Tím neříkám, že je to správné, ale v mé sociální bublině to zas tak těžké není. Ale teď mluvím výhradně za sebe.
Vnímáš, že ve společnosti přetrvávají určité mylné představy o nebinárních lidech?
Vnímám, a to tu, že každý nebinární člověk je radikální woke antikapitalistický ukřičený levičácký aktivista, který absolutně nepřijme jiný názor či konstruktivní kritiku. Nebo že vůbec nebinarita sama je produktem radikálních woke hnutí, což ale není pravda a samo to dokazuji. Bohužel mi přijde, že si za touto reprezentací hodně lidí z queer a nebinární komunity může samo, protože je jasné, že ti nejvíc radikální jsou nejvíce slyšet.
Proto se k tomu snažím veřejně přistupovat tak trochu kriticky. Abych to uvedlo na pravou míru: s jejich cíli, jako je větší rovnost a diverzita, samozřejmě souhlasím, ale vadí mi, jakým radikálním způsobem to někteří aktivisté prezentují. Přijde mi, že takovýto styl naopak společnost dále rozděluje. Ti takzvaní bílí heterosexuální muži mají pocit, že se nemohou na nic zeptat a nemohou mít vlastní názor, a radikální queer aktivisté se schovávají do svých bublin a vlastně nechtějí nikomu nic vysvětlovat. Ale dle mého bychom měli být v komunikaci s veřejností více shovívaví, protože lidé byli celý život zvyklí na něco jiného a je přirozené a snad i zdravé pochybovat a snažit se kriticky smýšlet o všech „novotách“. A uzavřený a arogantní přístup některých hlasitých aktivistů jim v pochopení nepomůže.
A to už ani nemluvím o politizaci tohoto tématu. Nemyslím si, že by se naše queer identita, něco s čím jsme se narodili, něco, co nemůžeme změnit, něco, co je naší nedílnou součástí, měla být politizována. Ale bohužel je.
Naše identita opravdu není nějaký politický názor.
Jak tě vnímá okolí?
To je složitá otázka. Většinou vyvolávám na veřejnosti dvě reakce – buď mne lidé obdivují za to, jaké jsem, berou mne jako nějakého snad až člověka budoucnosti, jakousi avantgardu, předvoj čehosi nového. Berou mne jako velmi energetického člověka, který dokáže přenášet na ostatní své štěstí, radost ze života a potřebu autenticity.
A pak jsou tu samozřejmě lidé, ve kterých to, jak vystupuji a čemu se věnuji, vyvolává strach, vztek, diskomfort, jelikož jim svojí autentickou existencí bourám jejich zažité představy o světě. Což je naprosto přirozené a já to respektuji. Jen by se někteří lidé mohli vyjadřovat přeci jen o trochu slušněji.
Přijímat nové věci a nové náhledy není vždy lehké, proto třeba moc nerozumím takovému tomu narativu o „zlých bílých heterosexuálních kapitalistických mužích, kteří za všechno můžou a které musíme násilnou revolucí svrhnout z moci“.
Preferuji, když už, tak kritizovat systém a nepřenášet veškerou vinu na konkrétní skupinu osob. To, že se někteří lidé z většiny cítí nepříjemně a berou si některé věci až moc osobně ze strany některých feministických reformátorů, je úplně přirozené a spíš bychom jim měli pomáhat s těmito pocity pracovat než na ně za to házet další špínu. Být kritický k novotám je lidské. Tak to prostě je a tlačit na pilu víc a víc dle mého moc nepomůže. Ale třeba se mýlím, já holt moc tu radikalitu nemám v krvi.
To, že jsem nebinární, jsem tak nějak vědělo už od dětství a vždy jsem to tak nějak pokládalo za svoji přednost, že se umím postavit stereotypům, se kterými mne asociují jiní.
Samozřejmě, byly tu i věci, které se mi přijímaly hůře, ale nebinarita mezi ně nepatřila, protože to bylo vlastně moje defaultní nastavení odmalička a nikdo mi nemohl vymluvit, že by tomu mělo být jinak. Samozřejmě jako malé jsem ještě netušilo, co to slovo nebinární znamená, ale pamatuji si z dětství spoustu okamžiků, kdy bylo jasné, že jsem genderově nonkonformní. Upřímně jsem se nikdy neidentifikovalo se sociální rolí, kterou mi můj genitál předurčoval.
Vždy jsem bylo přitahováno vším neduálním a vždy jsem v sobě mělo velkou sebelásku, radost ze života a smysl pro autenticitu.
Jak ses cítilo, když ti bylo v dětství přisuzováno určité pohlaví?
Právě, že dost zvláštně. Snažilo jsem se dost zapadnout mezi kluky, ale na to jsem bylo moc citlivé a málo na sporty, což samozřejmě všichni přisuzovali tomu, že „jsem holka”.
Jako malé jsem bylo občas zlobivé, rádo se pralo a bohužel i týralo hmyz a drobné živočichy typu pavouci a slimáci. Ty mě třeba bavilo s bratrancem solit. Teď už bych neublížilo doslova ani mouše, ale myslím si, že to bylo právě z toho důvodu, že jsem se snažilo ostatním i sobě dokázat, že nejsem o nic méně „klučičí” jen proto, že mám tam dole něco trochu jiného.
Pochopili to tvoji rodiče hned? Podporují tě?
Moje mamka je v tomhle velmi milující, vše přijme rychle a hned a má mne stejně ráda. Sice mi většinou stále říká úředním jménem a ženským rodem, ale já po ní nic jiného ani nechci, protože chápu, že pro ni by to byla velká změna. Ženský rod mi od většiny lidí vůbec nevadí a „staré“ jméno u rodinného kruhu a starých přátel toleruji, ale vadí mi, když mne tak někdo osloví třeba na veřejnosti před někým, kdo mě zná jako Dodo. Ale chápu, že jde o zvyk, takže to toleruji.
Táta byl vychován více konzervativně, ale i přesto udělal obrovský posun v tom, jak chápe můj autismus, nebinarnitu, sexualitu nebo třeba to, že jsem se nechalo očipovat. Zkrátka ví, že jsem takto šťastné, a to je pro něj nejdůležitější. Bráchovi to stále přijde trochu divné, ale nijak to náš vztah nenarušuje a rozumíme si spolu i tak.
Bylo pro tvé okolí těžké začít tě oslovovat ve středním rodě?
Jak říkám, vlastně nikomu nic nenutím. Mám spoustu přátel, pro které je to jednoduché, protože se sami v podobných kruzích pohybují. Jedna kamarádka mě dokonce jen tak oslovuje i v rodě mužském, což beru jako takový experiment zbavení se závislosti na zájmenech.
Ovšem nejvíce potěší, když mne ve středním rodě osloví někdo třeba starší nebo někdo, od koho bych to nečekalo. Dokonce i průvodci ve škole (inovativní školy jako je ta má, 1. Střední ScioŠkola, používají často pro učitele jiné názvy a průvodce je jedním z nich) mě občas oslovují ve středním rodě, nebo alespoň respektují, když v něm mluvím já. Občas mne tak osloví s dobrosrdečnou nadsázkou rodiče, což sice od nich beru spíše jako oslovení „ve srandě“, ale i tak je to moc milé.
Potýkáš se s nějakými každodenními nepříjemnostmi?
Je možná až paradoxní, že v mém případě mi přijde, že mne má vlastní autistická nebinarita chrání před typicky ženskými sociálními problémy. Když si čtu třeba nějaké feministické profily, často se tam říká, že jsou věci, které dobře zná každá žena – jako například dostávání nevyžádané fotky pinďourů do zpráv či pokřikování na ulici – a že vlastně to jen muži jsou vyplesknutí z toho, když zjistí, že se to děje v takové míře, v jaké se to děje. Upřímně? Já o tom taky nemělo ani potuchy, takže jsem si dlouho myslelo, že to feministky přehání, protože já mám taky ženské tělo a nic takového se mi neděje. Pak se mi ale pár známých svěřilo, že tomu tak opravdu je, a mně došlo, že sexismus bude možná více spojen s vnímáním ženskosti jako takové než primárně s tělem samotným.
Takže myslím, že nebinarita mě problémů zatím spíše zbavuje, ale opět, je to jen můj osobní prožitek. Když se mne člověk nějak dotkne ohledně nebinarity, většinou jde jen o chyby z neznalosti či z nepochopení tématu, takže to lidem nemám zas tak za zlé. Samozřejmě, jsou i vyložení hejtři, ale těch není zas tolik.
A co například veřejné toalety, které nejsou genderově neutrální?
Já se asi necítím úplně povolané k tomu, abych o tomhle mluvilo, jelikož částečně chápu oba tábory. Některé ženy by se například bály na toaletách, kam chodí i muži, a to kvůli nějakým předsudkům z dřívějška, ale je pravda, že tento argument by se dal použít na podporu například rasově rozdělených toalet, což teď naštěstí díky bohu už nemáme. Ale ty předsudky v lidech stále jsou, takže si myslím, že genderově neutrální toalety by mohly nějaké předsudky nabourat a ukázat, že to nemusí být tak špatné, jak si to někteří lidé malují.
Na druhou stranu si myslím, že by binární toalety nemusely být takový problém, kdyby se v nich lidé nebáli a nediskriminovali trans* osoby, pro které to může být poměrně traumatizující zážitek, zvláště, když nevypadají jako typický reprezentant dané biologické skupiny. Ale to už teď jen tak filozofuji. Osobně mi binární toalety zas tolik nevadí, protože to opět beru jako něco, co se rozděluje podle těla, a ne podle genderu, ostatně jdu tam jenom vykonat potřebu a nazdar, ale věřím tomu, že kdybych vypadalo například víc jako muž, ale ne dostatečně, mohlo bych zažívat na obou toaletách docela nepříjemné chvíle.
Jak vnímáš své tělo?
Dřív jsem moc nemuselo svá prsa, bralo jsem to jako něco, co je v mém těle navíc, něco v mém případě naprosto nepotřebného, a tak trochu jsem bojovalo s potřebou si koupit binder (stahovák na prsa), ale zároveň jsem vědělo, že by mi mohl kvůli obtížnějšímu dýchání způsobovat více panických atak.
Nicméně teď jsem se v mnoha věcech více uvolnilo a zvyklo jsem si na své tělo takové, jaké je. Pořád jsou třeba věci, které mám na svém těle raději a u kterých více vidím jejich současný význam. Takže momentálně ke svým prsům chovám víceméně neutrální postoj. Ale binder si někdy v budoucnu asi koupit stále plánuji, nicméně teď mám jiné výdaje.
Na Instagramu vystupuješ otevřeně jako nebinární – čelíš kvůli tomu útokům, šikaně?
Samozřejmě se občas nějací hejtři vyskytnou, hlavně když mám třeba nějaký tak trochu víc viditelný výstup. Ale já si spíš všímám lidí, kteří kritizují konstruktivně či sdílí nějaké své obavy týkající se tohoto tématu. S těmi jsem pak připraveno diskutovat a snažit se jim vše vysvětlit. Často se také stává, že tito lidé mne přivedou na nějakou myšlenku, která třeba mohla vyznít úplně jinak, než jsem původně zamýšlelo, a uvědomím si, že si na to příště musím dát pozor.
Myslíš, že jsou nebinární lidé v médiích zobrazováni pravdivě a dostatečně?
Upřímně, myslím, že se z toho dělá až moc velké haló. Média se toho většinou nechytají kvůli reprezentaci, ale kvůli publicitě. Je jasné, že se na queer osoby bude stále koukat jako na něco extravagantního, pokud nám to tak bude podáváno.
Na druhou stranu bych ocenilo větší reprezentaci nebinárních lidí různých politických názorů, protože nyní bych zřejmě, kdybych tuto realitu samo nežilo, dostalo pocit, že všichni nebinární lidé jsou radikální antikapitalističtí woke levičáci, či spíše, že nebinarita sama je produktem právě tohoto diskurzu, což ale není pravda a samo to dokazuji. Samo se snažím ke všem problémům dneška přistupovat co nejvíce apoliticky a kriticky, hledám nesrovnalosti a často s mnoha lidmi z queer komunity nesouhlasím, ale myslím si, že je to tak dobře, že v tom je právě krásně vidět ta diverzita.
Někdo je holt revolucionář, někdo je spíš na pomalejší evoluci. Já vyznávám to, že bychom se neměli tolik uzavírat do své bubliny, ale naopak s okolím komunikovat co nejvíc, odpovídat na jejich otázky i obavy, učit se od nich a nechat je, aby se oni učili od nás.
Mám ve svém okolí nebinární osobu. Jak mohu být oporou? Co naopak nedělat?
Tak určitě bych jí vyjádřilo podporu tím, že jí ukážeme, že jí věříme. Snažme se co nejvíce naslouchat, respektovat zájmena i vybrané jméno, protože to může udělat opravdovou radost! A hlavně se snažme vyhnout blbým kecům a narážkám jak na stereotypy spojené s jejím biologickým pohlavím, tak i kecům na nebinární lidi.
Ale zase, myslím si, že je to člověk od člověka, proto by měla fungovat zdravá obousměrná komunikace a určení hranic. To, co jednomu nevadí, druhému může, ale je důležité si vše předtím vyjasnit.
Co bys poradilo někomu, kdo se neztotožňuje s pohlavím, které mu*ji bylo přiděleno při narození?
Bohužel se obávám, že mé rady nemohou být univerzální, jelikož každý má opravdu jiné zázemí, ale myslím si, že nejraději bych všem řeklo: „Nevzdávej to a buď sám*sama sebou co nejvíc!“ Myslím si, že jsou věci, ve kterých bychom se opravdu měli vykašlat na mínění společnosti, ale zároveň bychom měli být otevření lidem, kteří to s námi myslí dobře.
Pěstujme v sobě lásku k sobě i k ostatním, porozumění, ale snažme se prosím neuzavírat okolnímu světu a občas komunikovat i s ostatními mimo komunitu, protože i mezi nimi se dají najít skvělí lidé. Ale i tak bychom se měli všichni naučit se jaksi vrátit do svého jádra. Mám pocit, že každý člověk se rodí s jakousi bazální radostí ze života, kterou občas ale můžou nějaké toxické vlivy překrýt. A my bychom ji měli v sobě skrze sebelásku dělat.
Obecně si myslím, že bychom se měli spíše snažit hledat krásy v našem autentickém prožívání než se snažit za každou cenu zapadnout.