Má před sebou svou první olympiádu. Dovedla ji k ní ale kromě tvrdé práce i souhra náhod. Třeba že šla studovat něco úplně jiného, nebo že jí kamarádi u piva trochu vyhecovali. A že potkala kanoistu Josefa Dostála, kterého si mimochodem bude za rok brát.
Na střední škole musela překonat mononukleózu a těžkou boreliózu a na rok se s vodou úplně rozloučila. Na univerzitě pak těžce kombinovala náročné studium architektury a začátky v profesionálním sportu. Při covidu zase dennodenně dojížděla na Lipno. Sama si odvázala z auta loďku, přelezla rybářské pramičky a začala s tréninkem, zatímco teploty byly kolem nuly a všechno pokrýval sníh.
„Myslím, že v tomhle ohledu jsem docela cílevědomá. Když si umanu, že něco dokončím, jsem schopná to dotáhnout,“ vysvětluje mi s úsměvem. Seznam se s Anežkou Paloudovou, která si ve středu prožije svou olympijskou premiéru. I když při své cestě za nominací do Paříže překonala spoustu překážek, potkalo ji také několik hezkých náhod.
Divokou vodu odmala sjížděla jako slalomářka. Že se přesune k rychlostní kanoistice, kde na čas závodíte na tratích 200, 500 nebo 1000 metrů, se rozhodlo s kamarády u piva. A taky při této cestě „potkala“ svého snoubence. Čtyřnásobný olympijský medailista a rovněž rychlostní kanoista Josef Dostál je momentálně její sportovní vzor a zároveň opora.
Co musí ovládat rychlostní kanoistka, aby byla co nejúspěšnější?
Je to sport, který je rozhodně o síle, ale zároveň i o určité vytrvalosti. Věc, která se nesmí opomíjet, je cit pro vodu. Špatně se vysvětluje, co to vlastně je, a obtížně se tato schopnost získává. Ale rozhoduje o tom, že někdo dokáže pádlo vodou protáhnout mnohem lépe a jaksi ladněji. Pohyb je pak mnohem efektivnější. Tento cit je zčásti nejspíš vrozený, ale zároveň se dá tříbit časem stráveným na vodě a ve vodě, nejenom pádlováním, ale jakýmkoliv kontaktem s vodou.
Strašně důležitá je i zmíněná síla. Proto je i většina holek, které v kanoistice závodí, hodně svalnatých a zvedají neskutečné činky. Naše závody ani nejsou úplně krátké, závodí se na 500 metrů a kluci jezdí kilometr. Takže kromě síly a nějaké výbušnosti musíte mít natrénováno i hodně ve vytrvalosti.
Jde tak o docela komplexní sport. Naše příprava spočívá vedle ježdění na vodě a chození do posilovny v tom, že se hodně běhá, někdo se věnuje cyklistice, v zimě hodně běžkujeme. Chodí se taky plavat, což kromě vytrvalosti rozvíjí i právě cit pro vodu.
Josef tou dobou samozřejmě jezdil výborně a měl už několik medailí z olympiády. Všiml si mě a začal mi radit ohledně techniky. A mně to hrozně pomohlo. Začal mi s pádlováním částečně pomáhat a říkal mi, co bych mohla zlepšit.
Anežko, jak jste se vůbec dostala k vodním sportům?
Jako dítě jsem zkoušela hodně sportů a kroužků, od florbalu přes badminton a plavání po keramiku. K pádlování jsem se dostala přes kamaráda rodičů – s rodiči jsme vyráželi na vodu čistě turisticky, rekreačně. Ale od první druhé třídy jsem měla vlastní nafukovací kajáček. Jeden taťkův známý vedl oddíl a pozval nás se sestrou, ať si s nimi zkusíme sjet jednu řeku v Rakousku. Zalíbilo se mi to a začala jsem s vodním slalomem. Věnovala jsem se mu do dvanácti, kdy tento trenér náš krumlovský oddíl opustil. Potom jsem volně přešla ke sjezdu na divoké vodě, protože to byla jediná vodácká skupina, která v Krumlově fungovala dál.
V patnácti jsem se poprvé dostala do reprezentace a začala jsem sbírat nějaké mezinárodní úspěchy. Sjezd není olympijský sport, takže konkurence je tam o něco menší. Dá se relativně rychle dostat na světovou špičku. Ale když jsem byla ve třeťáku na gymplu, trochu mě zbrzdilo onemocnění mononukleózou a boreliózou. Rok jsem pak nemohla pádlovat. Ani nebylo jisté, jestli se k tomu někdy vrátím.
Jak se vám povedlo pokračovat?
Během toho roku s nemocí jsem si uvědomila, že sport není všechno. Za prvé jsem dělala neolympijský sport, takže jsem vždycky trochu věděla, že sport není všechno. Že se budu muset živit jinak. Ale onemocnění přispělo k tomu, že jsem se rozhodla pro studium architektury.
Od váhání, jestli vůbec pokračovat, jste se posunula k profesionální dráze. Jak?
Když jsem šla do Prahy studovat, hledala jsem, kde bych mohla pádlovat. Nechtěla jsem ale opustit svůj mateřský krumlovský oddíl. Slovo dalo slovo s kamarády u piva – domluvili jsme se, že nebudu muset odcházet z oddílu v Krumlově, když půjdu v Praze na rychlostní loděnici. Kanoistika a divoká voda jsou v Čechách dva odlišné sporty, takže člověk může fungovat v obou dvou oddílech.
Ti stejní kamarádi mě taky vyhecovali – u toho piva, abych v rychlosti rovnou zkusila mistrovství republiky, potom, co společně trochu zatrénujeme. Nejdřív jsem vzdorovala, přece nepojedu mistrovství ve sportu, kde působím úplně čerstvě. Ale říkali mi: „Byli jsme s tebou na vodě, ty jsi schopná se nás držet i v docela vysokém tempu, zvládneš to.“
Nakonec jsem na mistrovství odjela. A na všech tratích – na 200, 500 i 1000 metrů – jsem jela finále. Na kilometru jsem získala stříbrnou medaili. Tam už za mnou přišel vedoucí Vysokoškolského sportovního centra, jestli bych nechtěla jezdit za ně.
Z mého plánu jenom si někde trénovat po škole tak okamžitě sešlo. Najednou jsem se ocitla v prostředí profesionálního sportu, což pro mě byl trochu šok.
Architektura nepatří mezi nejjednodušší obory, spíš naopak. Jak se vám dařilo kombinovat ji s tréninky?
Ukousla jsem si tím docela velké sousto – učit se vedle školy novému sportu, kterému jsem v začátcích musela obětovat opravdu hodně času. O to víc, že jsem se učila i základní technické věci, které mi chyběly. Třeba stabilitu, protože ta loď je neskutečně vratká.
Osobně po mě bylo taky náročné, že jsem právě přišla do Prahy, kde jsem sice znala nějaké lidi, ale neznala jsem nikoho ve škole, ani na své nové loděnici. Neměla jsem moc možnost, že bych si po škole nebo po tréninku s někým sedla, popovídala si. Byla jsem z toho trošku špatná, protože jsem měla pocit, že nikam nepatřím.
V letním semestru jsem se začala výsledkově prosazovat, i když jsem ještě musela pracovat na hodně věcech. Tou dobou mě napadlo, jestli školu nevzdat. Najednou jsem před sebou měla vidinu, že bych mohla uspět ve sportu. A připadalo mi skoro neskutečné, dál to zvládat skloubit se školou. Jenže už jsem za sebou měla jedno zkouškové. Řekla jsem si řekla, že když už jsem tomu dala tolik času, už to prostě dodělám. Myslím, že v tomhle ohledu jsem docela cílevědomá. Když si umanu, že něco dokončím, jsem schopná to dotáhnout.
Na závodech většinou bydlíme společně. Někdo se tomu diví, jestli se nechceme radši soustředit a nenechat se rozrušovat. Ale my jsme na sebe zvyklí, takže být pohromadě je pak hrozně uklidňující.
Co vám tedy pomohlo?
Byl to covid, i když to mělo zádrhel. Škola se přesunula do distanční formy a já se vrátila do Krumlova. Nemusela jsem řešit docházku do školy ani dojíždění. Ale zase v Krumlově se mezi těmi jezy na rychlost moc trénovat nedá. Dopadlo to tak, že jsem denně dojížděla na Lipno. Přijela jsem s lodí na střeše, odvázala jsem loď a šla si zatrénovat. Pamatuju si, že byl sníh a hrozná zima a já musela lézt přes nějaké rybářské pramičky. Asi jsem vypadala trochu jako blázen (smích).
Měla jsem však dost času všechno skloubit. Ten rok jsem se výsledkově dost zvedla a bylo to poprvé, kdy se mi podařilo v Čechách vyhrát. A školu jsem k tomu najednou zvládala mnohem jednodušeji.
Jaké výhody to má, mít partnera – a nyní už snoubence – který závodí ve stejném sportu jako vy?
Shledávám v tom hrozně moc výhod. Začali jsme se spolu bavit, když jsem v rychlostní kanoistice začínala. Josef tou dobou samozřejmě jezdil výborně, měl už několik medailí z olympiády. Všiml si mě a začal mi radit ohledně techniky. Mně to hrozně pomohlo. Že se o mě zajímal i jak vnímal, že o jeho rady zájem mám. Začal mi s pádlováním částečně pomáhat a říkal mi, co bych mohla zlepšit.
Byť jsme každý z jiného oddílu, potom, co jsme spolu začali chodit, jsme se propracovali možnosti jezdit spolu třeba na soustředění. Závody na národní i mezinárodní úrovni máme ve stejných termínech. Takže máme plno času, který můžeme trávit společně. Naše
sezóna končí stejnou dobou, máme tedy společně i volno, kdy můžeme někam odjet.
Myslím, že si takhle vlastně plně rozumíme v tom, co oba děláme. Rozumíme, proč je ten druhý unavený, chápeme, že když se třeba blíží velký mezinárodní závod a člověk kvůli sportu nemůže dělat úplně cokoliv. Na mezinárodních závodech většinou bydlíme společně. Pár lidí se tomu diví, jestli se nechceme radši soustředit před závodem a nenechat se rozrušovat přítelem nebo přítelkyní. Ale my jsme na sebe zvyklí i v běžném životě, i ve sportovním. Takže být pohromadě je pak hrozně uklidňující.
Po tom, co jsem začala chodit s Josefem, jsem si navíc vůbec poprvé uvědomila, že bych mohla doopravdy dosáhnout na vyšší mezinárodní úroveň. Do té doby mi to připadalo nedosažitelné – přišla jsem z opravdu malého sportu. Olympioniky jsem vnímala trochu jako nadlidi. Ale najednou jsem viděla, že olympionik je taky úplně normální člověk, a že i k olympijskému úspěchu se dá dopracovat.
Teď máte olympiádu přímo před sebou. Jak se před Paříží cítíte?
Je to moje první olympiáda a možná taky jediná olympiáda. Chci samozřejmě předvést co nejlepší výkon a doufám, že se mi tam bude dařit. V tréninku jsem tomu obětovala všechno, co jsem mohla. Poslední test, kterým bylo mistrovství republiky, dopadl výborně (Anežka získala zlato na všech třech tratích a odvezla si tak zlatý hattrick, pozn. red.). Takže bych měla být v dobré formě a nasvědčují tomu i tréninkové časy. Do Paříže ale vlastně jedu sama pro sebe zjistit, jaké to vlastně je být na olympiádě. Ani moc nevím, co očekávat, ale hrozně se těším.
Tím, že na mě není vyvíjený až takový tlak a nejedu v pozici vyloženě favoritky, jsem daleko víc natěšená, než nervózní. I když ten tlak stejně nejspíš ucítím, jakmile tam přijedu a až uvidím, kolik tam je diváků. Ale dopředu si ho zatím nepřipouštím.
Máte před závodem nějaké rituály, něco, co vám proti tomu tlaku pomáhá?
Mám sadu rozjížděcích a rozcvičovacích cviků, které potřebuju před závodem splnit. Hodinu a půl před závodem se jdeme rozjet – to zabere třeba půl hodiny. Pak mám ještě třeba hodinu do startu, přičemž posledních 20 minut před startem už jdu na vodu. A tento čas se vždy odvíjí docela podobně – je tam chvíle nějakého klidu a převlékání, a pak následuje plno cviků, nádechů, výdechů, tahání gumy a podobně. V hlavě si je odškrtávám, soustředím se na cvičení a neupínám se jenom na závod.
Budete i v Paříži bydlet s Josefem společně?
Budeme bydlet společně, ale ne v olympijské vesnici. Ta je hodně daleko od sportoviště, kde se jedí kanoistika. Takže si pronajmeme apartmán nedaleko konání závodů, abychom nemuseli dojíždět tak dlouho.
Co všechno – a případně i koho, si s sebou do Paříže ještě berete?
Už tam cestuje moje rodina (Paloudovi dojeli na místo v neděli 4. srpna, pár dnů po konání rozhovoru, pozn. red). Ještě než jsem se nominovala, se můj otec doslechl o cestě Emmericha Ratha, to byl český sportovec, který se pokusil kvalifikovat na olympiádu v Paříži před sto lety. Nepovedlo se mu se nominovat, tak se aspoň rozhodl, že do Paříže připluje po Seině. Stala se z toho událost pod záštitou olympijského výboru a na místě mu pak gratuloval prezident olympiády.
Můj otec se rozhodl, že by bylo hezké si cestu připomenout. Sbalil se s mými sourozenci a ještě jedním známým na 400 kilometrovou cestu po Seině, aby se připlavili na olympijské hry. Nápad vznikl ještě před tím, než jsem se na hry kvalifikovala já. Takže to není plavba vyloženě na moji podporu. Ale to, že na olympiádu taky jedou, pro mě bylo další nakopnutí, zkusit se tam dostat.
Pak si beru svůj talisman, což je takový malý červený plyšový pejsek vyrobený po domácku. Hračku jsem vyhrála na svém prvním závodě, co se jel v bazénu a vlastně to byla jen taková vánoční akce mého oddílu, nic oficiálního. Ale od té doby ho s sebou vozím na všechny závody.
Tak my budeme ve středu vám i Josefovi moc fandit!
