Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
David Žbirka si ve Velké Británii vyšlapal vlastní cestu od studia filmu až po vyprodané kluby. Teď má doma Anděly a venku novou desku, na které tátův odkaz mění v syrový industriál.
David Žbirka v 18 letech sbalil kytaru a odjel do Londýna studovat film a televizi na Middlesex University, aby se v anonymitě britské metropole našel jako svébytný umělec. Pod pseudonymem sunnbrella vybudoval mezinárodní projekt, který se suverénně pohybuje na hraně shoegaze, dream-popu a industriálu. Zatímco jeho debutové album Heartworn (2023) bylo ještě plné snové atmosféry a hledání, aktuální novinka gutter angel (2025) už bez kompromisů tne do živého špinavým a syrovým zvukem.
Paralelně s přípravou vlastního debutu strávil David měsíce prací na posmrtném albu svého otce, zpěváka Mekyho Žbirky. Že u desky Posledné veci nešlo jen o rodinnou pietu, ale o suverénní producentský výkon, potvrdilo i několik Cen Anděl.
Do Londýna jsi odešel v osmnácti letech studovat na Middlesex University film a televizi. Jaké to bylo, odstěhovat se takhle brzy tak daleko od domova?Já jsem vždycky chtěl vycestovat. Jen jsem váhal mezi Amerikou a Anglií. Amerika na mě už ale byla moc daleko. A s tím, co se tam teď děje, jsem i rád, že jsem tam neskončil. Táta byl napůl Angličan, takže jsem měl k Anglii zase vždycky blízko. Lítali jsme sem často, tak jsem na život tady byl i docela připravený. Nebyl to žádný velký šok. Delší dobu jsem se do Prahy vracel často, to jsem měl ještě víc času, ale čím víc mám projektů, tím míň času mám lítat zpátky.
Byla to tehdy pro tebe i forma úniku před tím, být v Česku „synem toho Žbirky“?Určitě to v mém rozhodnutí hrálo roli. Rozhodně mi bylo vždycky sympatičtější pohybovat se v kruzích, kde na lidi neměl vliv tátův odkaz. Vyhovuje mi pracovat s lidmi, kteří o mě nemají ideu založenou na mé rodině. Nemyslím si ale, že to byl hlavní důvod, proč jsem šel studovat do Anglie.
Pomáhá ti tohle vzdělání dneska při režii vlastních klipů, nebo ti to spíš v něčem svazuje ruce, protože nad tím přemýšlíš až moc technicky?Podle mě mi to pomáhá v tom, že mám většinou dost jasnou vizi. Ne všechny klipy jsem režíroval sám, ale vždycky jsem věděl, s kým by ta spolupráce dávala největší smysl. Můžu jim pomoct a kreativně se zapojit. Rozhodně to víc pomáhá než svazuje.
Problém je spíš to, že jsem dost tvrdohlavej, takže mám tendenci si na sebe vzít víc práce, než dokážu zvládnout. Chci si totiž udělat všechno sám, aby to vypadalo tak, jak chci já. To se ale člověk musí časem odnaučit, protože by jinak nemohl s nikým spolupracovat.
A tahle tvrdohlavost tě provází i v hudbě nebo jen klipech?V obojím. Je to taková celková predispozice.
Že si děláš všechno sám zmiňuješ v rozhovorech často. Je to něco, čeho si i trochu považuješ?Nechtěl bych tvrdit, že se na mých věcech nepodílelo spoustu jiných lidí. Na poslední desce jsem dělal s Oliverem Torrem a před tím jsem spolupracoval s Patrickem Fizroyem. Jsem schopný spolupracovat s lidmi. Často ale při té práci pak může vzniknout situace nějaké přetahovačky, kdy si já chci něco vydupat. Na druhou stranu ale rozpoznám, když něčí rada obohacuje můj nápad. Je pro mě těžké nechat si do věcí kecat, ale umím si dát taky odstup a objektivně posoudit cizí názory. Nemyslím si proto, že bych vytvářel toxické situace, jsem otevřený i novým nápadům.
Jak to teda funguje v projektu sunnbrella? Vedeš to ty?sunnbrella je technicky sólo projekt. S lidma pak spolupracuji na produkci a do menší míry i na songwritingu. Valnou většinu nástrojů si taky hraju sám. Finální rozhodnutí je vždycky moje.
Třeba práce na poslední desce vypadala tak, že jsme si s Oliverem posílali projekty tam a zpátky. Já jsem měl načrtnutý song, Ollie ho vzal, úplně ho roztrhal a já jsem ho potom znovu poskládal zpátky v nový formě, která by bez něj nikdy nevznikla. A to byla podle mě docela dobrá dynamika.
Naživo vás ale hraje na pódiu víc, ne?Naživo se to mění podle situace. Úplně na začátku jsme hráli i v šesti, postupně se ten počet zmenšoval. Teď je to nejčastěji ve čtyřech. Občas ale hraju i sám s laptopem. Záleží na akci, komu děláme support, kdo má čas a jaký je budget. Točí se kolem toho ale přibližně čtyři až pět lidí.
A při živém hraní máš taky hlavní slovo? Říkám si, že je něco jiného tvořit ve studiu a hrát s dalšími muzikanty.Naživo je ta spolupráce větší. Náš bubeník Benedict McDowell je musical director. Vpodstatě producent živé verze kapely. On nám dělá všechny playbacky, click a cokoliv, co je spojené s kompem. Pomáhá vymýšlet, jak bude znít basa nebo kytara, pořadí songů, taky se podílí na tvorbě živého intra nebo outra. Cíl je ale hrát to co nejvěrněji nahrávkám.
V čem se podle tebe liší přístup k mladým talentům na škole v Anglii oproti tomu, co slyšíš od kamarádů z českých uměleckých škol?Myslím, že v Anglii je rozhodně těžší získat finanční podporu pro umělce. Je tu větší konkurence, snaží se o to víc lidí. Vláda tady není tolik ochotná dávat peníze do kultury. Mezi umělci je tady velká tlačenice. Je nás tu víc, než je hudební industry schopné udržet.
Byl pro tebe teda vstup do londýnské scény těžký? Když je to takto přesycené a ty vlastně nejsi ani domácí?Rozhodně trvalo dlouho, než jsem vůbec našel tu správnou scénu, kde bych mohl tvořit. Aktivně, tak jak bych chtěl, jsem se zapojil třeba až po dvou nebo třech letech. Do té doby jsem měl jen takovou dysfunkční kapelu s kamarády. Trvalo dlouho, než jsem potkal lidi, se kterými bych chtěl opravdu hrát. Pochopil jsem, kde jsou jaké kluby a jak ta scéna celkově vypadá.
Angličani nejsou úplně otevření. Může trvat se mezi ně dostat. Jsou slušní, ale taky opatrní. Dlouho trvá než vznikne opravdové přátelství - obzvlášť, když tu člověk nevyrůstal.
Máš pocit, že to zapojení do scény bylo tedy o potkávání těch správných lidí?O tom, koho znáš, je velká část nejen hudební scény. Určitě ale musíš i dokazovat, jak jsi dobrý, co jsi schopný nabídnout. I teď mi připadá, že se musím víc a víc snažit a zlepšovat, co dělám. Přemýšlet nad tím, jak to může být lepší. To jsme zpátky u té konkurence.
Hudební branže v Anglii má tendenci podporovat spíš lokální umělce. Vycházejí články TOP 5 anglických kapel nebo Nejlepší kapely v Anglii pod dvacet pět. Podle toho se dělají programy koncertů, taky se podle toho udělují různé granty. Lidi, co tu nevyrůstali, v tomhle mají nevýhodu. Smrsknou se jim potom možnosti. Lidi nevědí, kam je zapasovat, a jak je označit.
Pohybuješ se teď převážně v Británii a sám říkáš, že hudební scéna je hlavně o tom, kdo se s kým zná. Nemáš pocit, že ti ty vztahy utíkají v Česku?Trochu to tak může být. Když jsem se sem přestěhoval, na několik let jsem ztratil úplně přehled o české scéně. Až kolem covidu jsem se zase začal snažit vnímat českou a slovenskou scénu. Víc jsem se poznal s muzikanty odtud. Všechno je teď ale online, takže se snažím followovat ty správný lidi a sledovat, co postují kámoši. Být na dálku relativně v obraze.
V posledních letech se ve světě i u nás hodně řeší termín „nepo baby“. Vnímáš se tak?Bylo by ode mě neupřímný tvrdit, že nemám nějakou formu nepo baby syndromu. Snažím se tak nechovat, ale narodil jsem se do rodiny, která, už když jsem se narodil, dlouho fungovala v hudební branži. Měl jsem hodně hudební výchovu, viděl jsem, jak to na hudební scéně funguje, a to určitě pomáhá. Ze strany rodičů jsem cítil velkou podporu - a to i finanční, nikdo mě při objevování hudební tvorby nezastavoval.
Rozhodně jsem ale nikdy nechtěl využívat toho známého příjmení. Už s prvními kapelami jsem si vymýšlel všelijaké pseudonymy, aby při představování projektu nefigurovalo moje jméno. Aby nás bookovali na základě naší hudby a ne proto, že je zajímal Žbirka. Tomu jsem se snažil vyhnout a doufám, že v tomhle ohledu nepo baby nejsem. Doufám, že v lidech nevzbuzuji pocit, že si něčeho nevážím nebo s něčím počítám.
Bylo pro mě vlastně zvláštní vystupovat na tátově desce pod jménem David Žbirka. Odmítl jsem i spoustu podivných nabídek, kdy po mně chtěli, abych někde zpíval tátovy songy. Jednak mám úplně jiný hlas, nejsem schopný dát ty výšky, a zároveň ani nevím, kdo by z toho co měl, abych si někde hrál na tátu, když všichni víme, že jím nejsem.
Mluvíš o tom, že ti to nějaké dveře otevřelo, mohlo ti to i nějaké dveře kvůli představám o „protěžování“ zavřít?Nikdy jsem nezaregistroval situaci, kdy by se mnou lidi nechtěli pracovat na základě jména. Může to ale být rozhodnutí v pozadí, o kterém jsem neslyšel, právě protože se mnou nechtěli nic mít.
Otravné ale může být, když mě lidi potkají a chtějí se se mnou bavit jen o tom, že jsem syn Mekyho Žbirky. Já to chápu, ale zároveň by jim často mohlo dojít, že první věc, kterou chce člověk začít konverzaci, není bavit se o svých rodičích. A být vnímaný skrz tenhle filtr. To jsou ale jen minimální společenské nepříjemnosti, které mě v kariéře nijak neovlivňují.
Když se s někým seznamuješ, necháváš si tedy jméno svého táty pro sebe?Já nemám důvod, když se s někým seznamuji, říkat lidem: „Hele, můj táta je v Česku a Slovensku velká superstar.“ Občas se mi stane, že mě tak představuje nějaký kámoš, a to mě upřímně trochu štve. Já bych to tak nikdy neudělal. Ani v Česku. Většinou lidem řeknu jen to, že byl táta muzikant.
Může být i tohle důvod, proč tvoříš něco tak alternativního a okrajového, co hudbu tvého táty vůbec nepřipomíná?Já jsem měl už odmalička svůj vlastní vkus. Odjakživa jsem rád objevoval. I když je třeba říct, že všechno, co mi táta ukázal, mě baví taky. On mi ukázal i mnohem alternativnější věci, než by asi lidi čekali. Když mi bylo jedenáct, doporučoval mi My Chemical Romance. Tím pak odstartovala celá moje emo fáze. Táta má ve své diskografii i mnohem alternativnější kousky, než si spoustu lidí uvědomuje - synth-popový, post-punkový. Obzvlášť z osmdesátých let. Kdyby je lidi znali, moje tvorba by je asi tolik nepřekvapila. U nás doma hrálo spoustu různorodé hudby.
Určitě jsem spoustu tátových fanoušků zarazil. Takových těch, co čekali, že budu tvořit druhý Biely kvet. Ale tam je to skoro lepší, když je to pohorší.
Asi si neumím představit tvořit jinak. Nikdy jsem nepřemýšlel, jestli bych chtěl dělat alternativní hudbu nebo ne. Na základě mého vkusu mě to k ní prostě táhlo. Poslouchám ale i popovou hudbu, takže mám rád refrény, co si člověk zapamatuje. Snažím se, aby takové refrény byly i ty moje, když to jde.
Říkáš, že máš rád zapamatovatelné refrény, co pro tebe dělá dobrou hudbu dobrou hudbou?Pro mě je důležitá nějaká chytlavost - ať už je to kytarový riff, zpěv nebo jakýkoliv motiv, který si člověk zapamatuje a chce si ho poslechnout znovu. Já ale nejsem prezident dobré hudby.
Jak moc tě ovlivnilo, že jsi musel dodělávat tátovu desku Posledné veci ve chvíli, kdy jsi vrcholil s vlastním debutem? Bylo to zvláštní. Měl jsem rozdělanou svoji desku a pořád jsem ji musel zastavovat, abych mohl pracovat na tátově desce. Když potom můj debut vyšel, hodně těch songů a textů už pro mě bylo vzdálených. Ve chvíli, kdy jsem ji nakonec dodělal, už jsem měl rozdělanou svoji druhou desku, která šla docela jiným směrem. Možná to pak navenek mohlo působit jako rychlý skok z jednoho stylu do druhého. Pro mě to ale šlo postupně, akorát trvalo, než jsme to první album dodělali a vydali. Ta druhá deska pro mě proto byla mnohem víc aktuální.
Sám se orientuješ spíše na alternativní scénu, co pro tebe znamená spíše „mainstreamové“ ocenění v podobě Andělů za desku Posledné veci, na které jsi pracoval společně s tátou?Dostat nějaké ocenění za svou práci je vždycky super. Pro mě byla tahle deska dost náročná. Do té doby jsem nic jiného, kromě vlastních věcí, neprodukoval. Musel jsem se dostat do úplně jiné nálady a hodně se toho naučit - jak technicky, tak filozoficky. Zjistit, jak vůbec pracovat na písničkách někoho jiného. Záměr mé práce byl vzít tátovy songy a zasadit je do nějakého alternativnější kontextu, ve kterém jeho songy ještě nebyly. Když to potom vypadalo, že se to povedlo a lidi to baví, tak jsem měl radost. Zároveň je to hrozně zvláštní ocenění. Přeci jen se jedná o posmrtnou desku, což to dělá takové hořkosladké.
Jsem rád, že to fungovalo. Kolikrát posmrtné desky nejsou dobré. Jsou to sesbírané nějaké demo nahrávky dané dohromady jenom proto, aby se na tom vydělaly nějaké peníze. Naštěstí táta všechny songy víceméně dodělal a nazpíval, než umřel. Nebyla to tradiční posmrtná deska, na kterou se sesbírají zbytky.
Tvůj debut Heartworn byl hodně o hledání a snovosti, ale novinka gutter angel působí mnohem sebevědoměji a syrověji. Je tohle směr, kterým se teď chceš vydat?Já jsem v tomhle hrozně ADHD. V tvorbě to mám často tak, že něco dodělám a chci pracovat zase na něčem úplně jiném. Rozhodně ta druhá deska víc reprezentuje styl, jakým se to vydá dál. Víc se mi na ní povedl vystihnout můj záměr. Je osobnější a měl jsem při ní větší možnost zkoušet všechny nápady, co jsem měl. Hlavně díky tomu, že už jsem byl v produkci zkušenější. Čímž nechci shazovat ten debut. Mnoho lidí ho má radši.
Rozhodně cokoliv přijde dál, pro mě bude mít logický vývoj z gutter angel. Tohle album změnilo způsob, jak na své tvorbě pracuju. S první deskou jsem udělal demo nahrávky, které jsem přenesl k Patrickovi na jeho komp a pak už jsem na tom pracoval skrz něj. S gutter angel jsem to měl v rukou sám. Nic mě nezastavovalo ve zkoušení jakékoliv kraviny, co mě napadla. I když jsem na druhém albu spolupracoval s Oliem, projekt skončil vždycky jen u mě. Mohl jsem si to dotáhnout, jak jsem chtěl. A tak to půjde i dál, abych měl co největší kontrolu nad výsledkem.
Říkáš, že se některým lidem líbí víc tvůj debut, záleží ti na tom, co si o tvé tvorbě lidi myslí?Určitě se nestane, že bych teď vydal desku, která bude víc znít jako ta první. Od toho zvuku už se cítím dost daleko. Ale zároveň nejsem z těch umělců, co si to dělají jen pro sebe. Zpětnou vazbu vnímám a zamýšlím se nad ní. Často to ale funguje tak, že mám ještě větší chuť dělat to, co chci. Už když jsem pracoval na gutter angel, setkával jsem se s názory, že ten směr nemá smysl, což mě jen utvrdilo v tom, že to takhle udělám. Možná je v tom nějaká moje tvrdohlavost.
Na albu jsi spolupracoval s Oliverem Torrem a nahrávali jste i v tunelu pod Aténami. Jak jste se k tomu dostali?To byla úplná náhoda. Byl jsem v Athénách zrovna v době, kdy Oliverovi kámoši začali organizovat Athens Tunnel Dwellers. Jeden z nich objevil tunel a přišlo mu dobrý nápad zorganizovat tam sešlost umělců. Pár nahrávek z téhle akce se objevilo i na té desce. Hlavně v písničce Parasomnia, ta si odtamtud odnesla melodii zpěvu. Byla to úplná náhoda.
Hodně lidí na indie scéně upřednostňuje staré kazeťáky a analog. Ty ale ne. V čem je pro tebe digitální proces a práce s pluginy svobodnější?
Já mám rád i ty analogové přístroje, jeden kazeťák ve studiu mám. Nejsem úplně proti analogu, ale začalo mi docházet, že už jsem slyšel hodně nahrávek, co vznikly skrz analogový gear a zněly špatně. Slyšel jsem ale taky spoustu songů, co vznikly jen na laptopu, a byly super. V kombinaci s tím, že jsem k analogovým přístrojům neměl úplně přístup a nechtělo se mi platit za studia, rozhodl jsem se použít pluginy, které mi daly mnohem větší svobodu. S nimi jsem na tom mohl pracovat sám a kdekoliv. Takový přístup mi hodně pomohl v kreativním procesu. Nemusel jsem se zastavovat, protože mi něco chybělo. Rozhodl jsem se proto album gutter angel udělat s tím, co mám k dispozici, a najít způsob, jak to provést, aby to znělo dobře.
Někteří lidé naopak vnímají svobodu v tom, že mají tape machine, která má jen čtyři stopy a nemusí je paralyzovat velký výběr možností digitálního světa. Já to chápu - sám jsem asi vyzkoušel víc zvuků a možností, než bych měl. Ale pro tu druhou desku by to prostě jenom analogově nefungovalo.
Jak konkrétně tedy tvůj tvůrčí proces vypadá?Je hodně fragmentovaný. Už se mi málokdy stává, že bych celý song napsal na kytaře, a pak až kolem něj produkoval. Spíš mám malé útržky nápadů, které postupně lepím dohromady, až něco vznikne. Udělám nesmyslnej bordel a potom trávím spoustu času tím, že ho uklízím. Potřebuju udělat kus nápadu, odejít, vrátit se druhý den a mít větší nadhled. Ona pak i ta deska zní tak roztrhaně. Ale moc jinak to neumím.
Často se říká, že hudba je produktem místa, kde vzniká. gutter angel má v sobě špínu Londýna, tunely pod Aténami i pražskou elektronickou stopu. Kdybys měl tohle album popsat jako konkrétní fyzický prostor, kde se člověk ocitne, jak by to tam vypadalo a jak by se tam lidé měli cítit?Nejvíc času jsem nakonec na gutter angel strávil ve svém starém studiu v Londýně. Čtyři hnusný bílý stěny s příšernou akustikou a hnusným kobercem. Padesát dalších metalových kapel, který dělaly rámus. Bylo to mnohem víc industriální. Špinavej prostor. Mnohem víc neprofesionální místo. Takže by to asi mohl bejt takovej potemnělej sklep.
Cítit by měli asi katarzi. Pro mě je na druhé desce hodně negativních emocí a agresivních zvuků, ale doufám, že to vede spíš k tomu, že to ze sebe člověk dostane ven. Doufám, že závěrečná emoce po poslechu není úplná beznaděj. Posluchač se propadá, ale věřím, že se z toho na závěr vyhrabe.
Rozumí tvojí temnější poloze české publikum stejně jako to britské?Přijde mi, že v reakcích nebyl velký rozdíl. Pokud tam bylo nějaké zmatení, bylo to na obou stranách vyrovnané. Nemám pocit, že by to čeští posluchači nechápali. Nejsem to ale schopný posoudit. Snažím se to moc nevnímat, aby mě to, co si myslí jiní lidé, moc nepohltilo.
Kdyby ses měl teď podívat na toho osmnáctiletého kluka, co odjížděl s kytarou do Londýna – splnil se mu ten sen, nebo je realita hudebního průmyslu v roce 2026 mnohem drsnější, než si maloval?
Určitě drsnější. V osmnácti letech je člověk rozhodně naivnější. Ale jsem tady, dělám hudbu a věci, co mě baví, tak si nemůžu stěžovat. Nevím, jestli můžu říct, že se mi splnil sen. Já nikdy nejsem spokojenej, vždycky mám novou laťku. Rozhodně ale trávím spoustu času tím, co chci dělat.
Jaké máš plány do budoucna?Děje se toho hodně. Pracuju na spoustě nových věcí. Řeknu jen to, že poslední dobou jsem spadl zpátky do své emo fáze a některé ty nové nápady tomu odpovídají. Uvidíme, jestli je dodělám a co z toho vznikne.
