Nemocniční směny vyměnil za pódia a teď si se svým chraplákem razí cestu českou rockovou scénou. Mladý zpěvák Simon Opp má za sebou úspěšný rok, během něhož si vysloužil i nominaci na Objev roku v Českém slavíkovi.
Začínal ve studentských kapelách, se kterými hrál po pražských hospodách. Právě tam si Šimonova nezaměnitelného chrapláku a výrazné stage presence všiml producent Honza Gajdoš. Jako sólový interpret vstoupil Simon Opp na scénu v květnu roku 2022 debutovým britpopem inspirovaným singlem Lookin' Out, Lookin' In. Na něj pak o dva roky později navázalo první EP Dance With Somebody, na kterém spolupracoval s britským producentem Stevem Lyonem.
V poslední době se však Šimonova tvorba výrazně proměňuje. Začíná psát v češtině, sází na živé nástroje a se svou kapelou Strippers loni odehrál úspěšnou sezónu, která mu vynesla i nominaci na Objev roku v anketě Český slavík.
Kromě muziky se Šimon věnuje taky herectví. Vidět jsme ho mohli například v seriálech ZOO Nové začátky, Adikts nebo třeba Kamarádi. Letos se představí taky ve filmu Poslední mejdan.
Cítíš se být spíš hercem, co dělá hudbu, nebo zpěvákem, co hraje? Je ti jedna z těchto pozic bližší?
Cítím se jako muzikant a zpěvák. Abych nemusel pracovat někde v kavárně nebo v nemocnici, protože jsem vystudovaná sestřička, dělám herectví. Takže si aspoň vydělám nějaký prachy.
Po celém internetu tě připodobňují k českému Jamesi Deanovi. Zasadil ses sám o tuhle přezdívku?
Vůbec. Vzniklo to zřejmě v prvním rozhovoru, co jsem měl pro Blesk. Reportér mi tenkrát řekl: „Ty vypadáš jako James Dean, už ti to někdo řekl?“ Odpověděl jsem, že jsem to už slyšel. Měl jsem takovou koženou starou bundu a když si dám vlasy na patku, tak jako James Dean asi trochu vypadám. Nějak se to chytlo a teď se mě na to ptají skoro v každém rozhovoru. Ale mně je to upřímně jako úplně u p*dele . Byl to fajn týpek, měl dobrej vkus na módu, na auta a tím to asi končí. Vždyť on ani nebyl muzikant. Myslím, že máme fakt společnou jenom tu bundu.
Co pro tebe bývá prvotním impulsem a inspirací v hudbě? Píšeš nejdřív text nebo hudbu? Prvotní impuls jsou z 99 procent ženy, které mě provázejí mým životem. Někdy mám psací múzu a dokážu na jeden zátah napsat text ke dvěma písničkám. Jindy mě naopak inspiruje nějaká kytarová melodie. Loni jsem byl taky na songwriting campu, kde je vás na jeden song třeba tři až pět. A to je taky zajímavý tvůrčí proces. Musím se přiznat, že jsem toho donedávna nebyl vůbec fanoušek – byl jsem zvyklý si věci dělat sám nebo třeba nanejvýše ve dvou – ale nakonec to byla fakt obohacující zkušenost. Líbilo se mi sledovat, jak se písnička při spolupráci několika muzikantů postupně vyvíjela.
Svým fans jsi slíbil čistě české EP. Když mluvíš o tvůrčím procesu, vnímáš rozdíl mezi psaním songů v angličtině a v češtině? Určitě. Představ si, že se jdeš vykoupat na Mácháč. Angličtinu bych přirovnal k tomu, když máš plavky a neoprenové tričko. Čeština je jako bys tam šel úplně nahatý a ještě sis nezarovnal pubický chlupy... Já jsem se s češtinou strašně pral a nemohl jsem si k ní najít žádný vztah. Dlouho jsem se jí bránil. Teď už je to lepší, ale pořád mi přijde trochu nezpěvná, nem elodická, častokrát krkolomná. Angličtinu můžeš pěkně ohýbat, každé písmenko jde lehce zazpívat, dlouho mi přišlo, že je pro můj žánr rocku a blues roku hezčí.
Co se změnilo?
Tahle první plnohodnotná letní koncertní sezóna mi ukázala, že u nás v Česku si lidé mnohem snadněji najdou cestu k umělci, kterého neznají, pokud jim zazpívá česky. Protože tomu prostě líp rozumí. Můžu tak oslovit mnohem více lidí, i když třeba můj žánr není zrovna jejich šálek čaje. Čeština funguje mnohem líp a lidi na ni víc reagují. Chci tvořit muziku pro lidi, chci koncertovat na hezkých stagích, čehož v Česku zatím nejde úplně dosáhnout anglickou muzikou, pokud nejsi celosvětově uznávaný umělec. Angličtinu ale rozhodně nadobro neopouštím. Stále mám na svém bucket listu vystupování v zahraničí. A dokonce se teď i nějaká ta Anglie plánuje.
Je to tedy tak, že česká tvorba teď bude tvůj hlavní směr? Je to můj směr. Předsevzal jsem si, že chci dělat mladý fresh český rock. Třeba něco jako je teď Yungblud. Zjistil jsem totiž, že to teď na naší scéně nikdo moc nedělá, což je škoda. Přijde mi, že jediné, co teď hraje v éteru, je klasický pop nebo rap. Není tu instrumentální muzika, upadá nám tu i muzikantské řemeslo, všechno je teď strašně počítačové. A to já nechci.
Na mém nadcházejícím EP bude většina nástrojů nahraná živě. Kytary budou všechny live, bicí alespoň z poloviny. Oni už ani producenti nepočítají s tím, že by měly být bicí nahrávané živě. Je i docela složité najít studio, které je k tomu uzpůsobené. Proto teď spolupracuji s Borisem Carloffem, který nahrává třeba Davida Kollera a má ve svém studiu z většiny analogové vybavení.
Tvé klipy i hudba se hodně inspirují stylem 60. a 70. let. Co tě na této analogové době a estetice přitahuje? Já jsem z toho nikdy nevystoupil. Kdyby mi to práce umožňovala a nemusel bych, vůbec bych neměl sociální sítě. Používal bych jen tlačítkový telefon, který mám doma a beru si ho na výlety a čundry. Mám pocit, že analog zachovává lidskost, a to i v hudbě. Je mi to bližší.
Jsem samozřejmě rád, že žiju v době, v jaké žiju. Přináší s sebou spoustu možností. Přijde mi ale taky fajn, když se člověk dokáže oprostit od této šíleně rychlé doby a vrátit se k analogovým věcem. Udržuje tě to v přítomném momentu. Samotný se občas přistihnu - a štve mě to na sobě – že dvě hodiny scrolluju na internetu a nic mi to nedá. Nestylizuji se do toho záměrně, nevytvářím si tak nějaký styl nebo personu, měl jsem to tak vždycky. S tou novodobou technikou ani nejsem moc kámoš. Svůj první noťas jsem si koupil, až když jsem šel na vysokou.
Nevnímáš to trochu jako paradox? Jako novodobý tvůrce musíš na sociálních sítích postovat, aby se o tobě lidi dozvěděli, sám je ale nemáš rád. Já sociální sítě využívám jen pro sdělování určitých zpráv nebo informací. Kdyby to ale šlo tak, jako před padesáti lety, žes o sobě dával vědět skrze rádio nebo plakáty na sloupech, bylo by mi to milejší. Trochu mě štve, že interpret ve 21. století musí být taky content creator, kameraman, musí zvládat mnohem více věcí. Přijde mi, že to pak odvádí pozornost od tvorby té muziky, která má být hlavní záměr.
Takže si s tlačítkovým telefonem prostě rád dáváš digitální odpočinek od sociálních sítí?
Snažím se. Když se jedu projet na motorce, jdu na čundr nebo vyrazím na chatu, vypínám svůj libovej iPhone a zapínám Nokii C210. Číslo na ni má moje maminka, táta, bráchové a můj manažer pro případ, že by něco opravdu hořelo. Ale to už by muselo být... Třeba kdyby Lady Gaga neměla předskokana, moc by se jí líbil můj nový singl Toxic AF a trvala by na tom, že musím přijet do Letňan a zahrát to tam.
Je pro tebe charakteristický chraplák, který na tobě zaujal třeba i producenta Honzu Gajdoše. Měl jsi i ty sám vždycky rád svou barvu hlasu?
Většina mých pěveckých idolů má chraplák. V pubertě jsem se proto rozhodl, že jestli nebudu umět zpívat chraplákem, tak ani zpívat nebudu. Pak jsem zjistil, že mám nedomykavost hlasivek, se kterou přichází i chraplák. Byl to důvod, proč jsem začal zpívat. Samotnýmu mi totiž chraplavý hlas přijde u mužských zpěváků nejsympatičtější a nejzajímavější.
Vlastně jsem rád, že nemám úplný chrapl jako Pepa Vojtek z Kabátů, ale jsem schopný zazpívat baladu se zastřeným hlasem a jsem taky schopný zazpívat rockovej nářez, co zní jako motorová pila. Nemám žádnou uměleckou školu, myslím, že barva hlasu je to jediné, čím disponuju. Nemám ani velký rozsah nebo zvládnutou techniku zpěvu.
Když teď zpíváš často, snažíš se techniku zpěvu dohnat nebo chceš právě zachovat tu syrovost? Chci zachovat syrovost, ale po letošní sezóně, kdy jsem jezdil i dvojáky, jsem zjistil, že kdyby to takhle pokračovalo, nemuselo by to dopadnout úplně dobře. Buď bych se vyřval nebo se ukřiknul. Od začátku roku proto nabíhám k vocal coachovi. Nebudu se snažit měnit mou barvu hlavu nebo můj projev, ale spíš pracovat na dechu a způsobech, jak hlasu ulevit.
Už tvůj debutový singl Lookin' Out, Lookin' In měl poměrně velký úspěch. Očekával jsi to? Abych byl úplně upřímný, když mě lákali do showbyznysu, hodně mi toho naslibovali. Když to přeženu, čekal jsem vlastně o dost větší boom... Ale jsem moc rád, že mě to vrátilo zpátky na zadek. Zaměřil jsem se díky tomuto překvapení intenzivněji na tvorbu, řemeslo psaní písniček a makání na sobě.
Fakt to takový úspěch nebyl. Lidi byli spíš zvědaví na nováčka, co se objevil a zpíval anglicky. Neměl jsem žádnou strategii a dlouho jsem po svém debutu ani nic nevydal, takže se to úplně nerozjelo. Většina úspěchů a fajn věcí přišla až začátkem roku 2025. Uplynulý rok pro mě byl zatím nejzlomovější. Vlastně ho vnímám jako takový opravdový začátek mé hudební kariéry – nominace na Slavíka, předskakování Bryanu Adamsovi, tour s Mirai.
Na dvou singlech z EP Dance With Somebody se podílel anglický producent Steve Lyon, jehož jméno je spojeno třeba s Depeche Mode a The Cure. Jak se ti s ním spolupracovalo? Super. V krásném malém studiu na ostrově u Temže kousek za Londýnem. Steve má takové to studio, co vypadá jako z dokumentu o kapele ze sedmdesátých let. Jako kdyby se tam zastavil čas, velká část studia je analogová. Přesně na tyhle dokumenty jsem koukal jako malý, takže to pro mě byl splněný sen a tak trochu uzavření kruhu.
Do té doby jsem takové nahrávání nezažil. Steve pozval lidi, jimž se říká session players nebo studio players. To jsou extrémně pilní a talentovaní muzikanti, které si producenti najímají, aby jim naživo nahráli nástroje. Očekáváš od nich, že to zahrají skvěle a přesně, což se v našem případě taky stalo. Steve měl čuch na to, co jsem tam přijel nahrávat za žánr, takže to s těmi session players i pěkně sedlo. Sfoukli jsme to za čtyři dny. Nástroje během dvou dnů, pak moje vokály a bylo hotovo. Moc rád na to vzpomínám.
Jak ses vlastně k takové příležitosti dostal? Můj label Young Republic spolupracuje s člověkem jménem Laco. A ten zná úplně každýho. Ale ne jen úplně každýho v Česku, ale mám pocit, že úplně každýho na světě. Jednou za půl roku se s ním setkám, a když se zeptám, jak se má, začne mi ukazovat fotky, jak je s Miley Cyrus na večeři, jak je s Lennym Kravitzem na výletě. Spolupracuje třeba taky s manažerem Yungbluda. Zrovna nedávno mi ukazoval e-mail, že mu už před čtyřmi roky radil, aby vydal singl Zombie, že to bude hit. Vydali to až teď a měl pravdu – ten song má obrovský úspěch. Já mu rád přezdívám prostředníček. On sám muziku nevytváří, ale spojuje lidi, kteří by si mohli po hudební stránce rozumět. Právě Laco mi nahrávání u Steva domluvil.
Tento rok jsi byl nominován na Objev roku v anketě Český slavík. Co to pro tebe znamená? Určitě z toho mám radost, i když mi trochu přijde, že popularita Slavíka poslední roky trochu upadá. Mám pocit, že pro naši generaci už to nic neznamená. Což je škoda. Přece jen je to hudební ohodnocení, které má u nás hudební tradici. Doneslo se ke mně, že mě nominovalo všech sedm porotců, co o kategorii rozhodují. To mi udělalo radost. Ocenil jsem, že vyhrál Renne Dang a líbilo se mi jeho gesto, kdy věnoval výhru na charitu.
IAM Oskar: „Mám talent na hospodský spory. Zpívám o románkách s holkama“
2. listopadu 2025 v 17:10
Jsem realista. Vždyť Renne i Jamaroni vyprodají Forum Karlín. Já jsem teď udělal Rock Café, takže mi ještě pár met chybí. Třeba to jako Objev roku zkusím zase za deset let, až budu mít vyprodané Forum Karlín a několik desek venku. Cítil jsem se dobře i v Levi's outfitu, co jsme s kapelou měli na vyhlašování na sobě. Sice jsem pak viděl video nějakého módního guru, který se rozčiloval, jak jsme si mohli dovolit dojít na Slavíky v džínech, ale já ani oblek nevlastním.
Vůbec? Ne, poslední jsem měl na maturáku a z toho už jsem vyrostl. Ale k nám se ty džíny i víc hodí. Vždyť já jsem sestřička, bubeník je ajťák, náš basák je učitel, takže si často děláme srandu, že jsme z takové „working class“. Tak tomu odpovídalo i naše oblečení. Ještě můžu prozradit, že bubeník měl tygrovaný džíny z dámský sekce.
Tvé nejbližší plány? Na co se můžeme těšit?
Chystáme vydat dva české singly - v lednu a únoru, a pak i EP. Na to se můžete těšit v březnu. Ohlásili jsme taky další koncert, který budeme mít 11. dubna v Paláci Akropolis v rámci série PULZ. Tam pokřtíme naši čerstvou nahrávku.
