Ze strachu před radiací stříleli kočky a chtěli zapálit dům sousedce. Třpytivý prášek proměnil brazilské město na Černobyl

Přestože zařízení obsahovalo radioaktivní kapsli, pro pacienty nepředstavovalo riziko. Ochranné stínění z olova a oceli totiž účinně regulovalo intenzitu záření, díky čemuž mohl zdravotnický personál přesně kontrolovat jeho dávkování.

V momentě, kdy Devair Ferreira pilkou na kov rozřezal ocelový válec a uvolnil kapsli z jejího ochranného krytu, proměnil lékařský nástroj na nekontrolovaný zdroj radiace. Ačkoli samotná radioaktivní kapsle byla poměrně malá – měřila přibližně pět centimetrů na délku a necelých pět centimetrů v průměru – pro každého*každou, kdo s jejím obsahem přišel do kontaktu, představovala smrtelnou hrozbu.

V jejím nitru se nacházel chlorid cesitý obsahující izotop cesium-137, radioaktivní látku vyzařující silné gama záření, kterou v té době běžně využívali při léčbě rakoviny. Jde o nenápadnou látku rozpustnou ve vodě připomínající krystaly soli. Po narušení ochranného obalu se její drobné částice začaly přenášet vzduchem, vodou i kontaktem, čímž se kontaminace rychle rozšířila daleko za hranice vrakoviště.

Šíření radiace pomohl i samotný majitel šrotu Devair Ferreira, jehož modrý třpytivý prášek tak moc fascinoval, že ho ukázal rodině a přátelům. Do styku s práškem přišla i 6letá sestra Devairova bratra Iva. Malá Leide byla jednou z prvních lidí, kteří začali pociťovat obtíže. Do pár dní onemocněli i další rodinní příslušníci Ferreiry, zaměstnanci šrotu a sběrači šrotu Roberto Alves a Wagner Pereira, píše LA Times.

Všichni trpěli stejnými symptomy: nevolnost, puchýře na kůži, bolesti hlavy, průjmy a horečka. Lékaři se nejprve domnívali, že se nakazili tropickou chorobou. Nemoc z ozáření radioaktivními částicemi jim diagnostikovali až o dva týdny později, na konci září.

Při dekontaminaci města museli bourat celé domy

Poté, co lékaři potvrdili, že pacienti přišli do styku s radioaktivním materiálem, státní úřady Brazílie vyhlásily v Goiânii nouzový stav. Do města přijeli odborníci s přístroji na detekci záření a zkontrolovali více než 130 tisíc obyvatel města. Kontaminaci potvrdili až u 250 lidí.

Zdravotně na tom byli nejhůře lidé z blízkého okolí Devaira Ferreiry: jeho 6letá neteř Leide das Neves Ferreira, manželka Maria Gabriela Ferreira a dva zaměstnanci šrotu, Israel Baptista dos Santos a Admilson Alves de Souza. Všichni postupně na následky ozáření zemřeli, píše NY Times.

Týmy, které pomáhaly dekontaminovat město, řídil brazilský fyzik a supervizor radiační ochrany státu Donald Binnis. Odborník později pro LA Times přiznal, že vláda nejprve netušila, jak moc byla Goiânia kontaminovaná:

„Když mi zavolali, řekli mi jen tolik, že: ‚Donalde, leť letadlem do Goiânie, vyřeš tento problém a zítra se vrať.“

Donald Binnis zjistil, že problémy s radiací ve městě určitě nevyřeší za 24 hodin, ale bude to otázkou celých měsíců. Na městském fotbalovém stadionu zřídil provizorní centrálu, odkud řídil proces dekontaminace města.

Aby měl vše pod drobnohledem, zaznamenával si na mapě města nejsilněji zamořené oblasti, které uzavřel do karantény. Na jeho pokyn pracovníci likvidovali kontaminované chodníky, lavičky, autobusové zastávky, bourali domy, ničili zamořenou půdu a zabíjeli ozářená prasata. Dokonce nechal zlikvidovat i mangovník na vrakovišti, který z půdy nasál radioaktivní dešťovou vodu. Detektory radiace poslal i do bank, kde jimi kontrolovali peníze.

Během několika měsíců nasbírali přes 40 tun nebezpečného odpadu. Protože Brazílie neměla k dispozici dostatečně velkou skládku pro radioaktivní materiál, nevěděli, kam s ním. Kontejnery proto začali svážet za město, proti čemuž se místní bouřili.

Na druhé frontě bojovali proti radiaci lékaři. Na pomoc jim přišli odborníci z celého světa, kteří nejtěžší případy léčili experimentálním lékem. Ačkoli většinu kontaminovaných pacientů zachránili, stovky z nich musely být do konce života pod lékařským dohledem, protože hrozilo, že ozáření u nich v budoucnu vyvolá leukemii nebo jiné zdravotní problémy.

Zatímco vědci a lékaři bojovali o životy, státní instituce ukazovaly jedna na druhou a snažily se z havárie vyvinit. Policisté nakonec obvinili tři bývalé majitele opuštěné kliniky a zdravotnický personál, který před odchodem z budovy neodstranil radiologický přístroj. Sběrači šrotu Roberto Alves a Wagner Pereira vyvázli bez obvinění, protože se do chátrající kliniky nevloupali, jelikož neměla dveře.

Místní stříleli kočky a chtěli zapálit dům sousedce

Strach z ozáření radiací vyvolal ve městě paniku. Do improvizovaných stanic, kde lidi kontrolovali odborníci s přístroji na detekci záření, obyvatelé nosili oblečení, věci z domácnosti a někteří dokonce přiváželi i auta, píše LA Times.

Mnozí měli velký strach o svá zvířata. Odborníci museli kontrolovat kočky, psy a papoušky či jiná domácí zvířata. Před stanicemi se tvořily dlouhé fronty. To znepříjemňovalo život zejména lidem, kteří potřebovali vycestovat z města. Bez speciálního potvrzení o tom, že nejsou kontaminovaní, je nikam nepustili.

Některým provozovatelům hotelů v jiných městech však nestačila ani ta. Radiace se báli v celém státě a mnoha lidem z Goiânie i navzdory dokumentu zrušili rezervace:

„Moje kolegyně plánovala vycestovat z města, ale hotel jí zrušil rezervaci,“ řekla tehdy pro LA Times prodavačka z Goiânie Maria da Gloria Silva.

Velké problémy zaznamenal i obchod. Lidé se vyhýbali produktům z Goiânie a okolních měst.

„Prodej produktů klesl téměř o 50 procent. Například v Sao Paulu už neakceptují naše mléko a jeden velkoobchodník také odmítl zásilku rýže s tím, že ji převezme za poloviční cenu. To je vydírání,“ řekla v listopadu 1987 pro Washington Post členka městské rady Goiânie Maria Bezerra.

Největší panika však řádila přímo ve městě. Sousedmi či příbuznými kontaminovaného člověka ostatní obyvatelé pohrdali a stranili se jich.

„Když jedete autobusem, všichni se stáhnou. Mají nepříjemné poznámky. Říkají o nás, že jsme ‚z té ulice‘. Prý jsme všichni kontaminovaní a zemřeme na rakovinu,“ postěžovala si novinářům sousedka sběrače šrotu Roberta Alvesa, Maria Aparecida de Oliveira.

Někteří obyvatelé ze strachu zašli ještě dál. Někdo po nocích ve městě střílel toulavé kočky. Když jedno z mrtvých zvířat vyšetřili vědci, zjistili, že nebylo kontaminované. Sousedé kontaminované ženy se zase pokusili zapálit její dům.

Bez problémů se neobešel ani pohřeb 6leté Leide das Neves Ferreirové a její tety, 37leté Marie Gabriely Ferreirové. Ačkoli je na městském hřbitově pohřbili ve speciálních betonových rakvích, místní vůči jejich pohřbu protestovali, protože se báli, že jejich těla budou šířit radiaci. V době posledního rozloučení se před hřbitovem shromáždilo přibližně tisíc lidí, kteří házeli kameny po nákladním autu, které přivezlo rakve s těly, píše Washington Post.

Černý rok v brazilské historii

Dekontaminace Goiânie se nakonec zapsala do dějin jako jedna z nejkomplikovanějších a nejpřísnějších protiradiačních operací. Celý proces trval více než šest měsíců, během kterých museli pracovníci v ochranných oděvech zlikvidovat celé ulice.

Ze zamořených zón vyvezli 3 500 kubických metrů radioaktivního odpadu, který zaplnil přibližně 6 tisíc speciálních sudů a kontejnerů. Tento nebezpečný materiál museli pracovníci zalít do betonu a definitivně pohřbít v narychlo vybudovaném úložišti v Abadia de Goiás, přibližně 20 kilometrů od města.

Brazilská armáda našla zdroj cesia-137 a prázdnou kapsli zapečetila. Uložili ji do historického muzea Museu da EsIE, které se nachází v areálu vojenské školy v Rio de Janeiro, kde dodnes vojenským kadetům připomíná tragédii, která navždy změnila Brazílii.