Epický blockbuster režiséra Christophera Nolana právě vstupuje do kin. Na homérský epos nahlíží novýma očima. Přečti si naši recenzi.
Nesnaž se to chápat, musíš to cítit.
Mimo odkazu na nechtěně legrační prupovídku ze snímku Tenet, asi nejrozporuplnějšího filmu v kariéře Christophera Nolana, v němž v jistou chvíli musí i samotné postavy odložit logiku stranou, aby děj vůbec mohl dávat smysl, se jedná zároveň o nejdůležitější a vlastně jedinou radu, jakou ti můžu dát před zhlédnutím Nolanova nejnovějšího snímku adaptace Homérovy Odysseji. Tenhle film zkrátka funguje nejlíp, když ho feeluješ.
Důvod je prostý. Místo důrazu na velkolepé barevné dobrodružství a senzační eskapády Odyssea a jeho posádky, kterak se setkávají s mýtickými stvořeními, jako jsou kyklop nebo sirény, totiž film vsází mnohem víc na něco, co jsme v takovém měřítku u adaptací legendárního díla z období starověkého Řecka ještě neviděli – na trauma z války, stesk po domově, pád civilizace i na to, co všechno si z toho můžeme dnes odnést. To vše se tady hluboce koncentruje do příběhu jednoho muže, jehož skutky doslova změnily svět.
Protože nám však k poučení se z chyb našich předků nestačily ani všechny ty stovky let, je v tomto případě Nolanovo v původním smyslu slova epické, poutavé a stejnou mírou intimní varování stejně tak aktuální a úderné jako v případě atomového Oppenheimera. Jeho smysl pro nelineární vyprávění pak ani v tomhle případě neselhal, protože Odysseovu pouť nabíjí emocemi na každém kroku, ať už se to týká vzpomínek na rodinu, přebírání odpovědnosti za vlastní muže nebo touze se pomstít. To všechno se tu tak ladně prolíná a buduje, až to v poslední hodině vyvrcholí v naprosto strhující vypravěčský uragán, kde stačí fakt málo a budeš lapat po dechu a zadržovat vodopády slz. Pojďme ale hlouběji.
Palácové drama místo akční fantasy
Jako první je třeba se připravit na prostý fakt, že nová Odyssea není žádná Trója. Není to ani Souboj titánů, byť bohové a magie v tomto díle figurují podstatně víc než ve snímku s Bradem Pittem.
Děj začíná nějakých 10 let po konci trójské války, kdy se Odysseus (Matt Damon), král Ithaky, manžel překrásné a moudré Pénelopé (Anne Hathaway) a otec hrdého Télemacha (Tom Holland) stále pohřešuje. Bardové o něm pějí písně a poutníci vypráví příběhy, nikdo však neví, co se s ním stalo, ani jestli je vůbec ještě naživu. Agresivní nápadníci v čele se slizkým Antinoosem (Robert Pattinson) tak krouží nad ithackým trůnem a je patrné, že se schyluje k prolití krve. Mezitím neznámo kde se Odysseus v péči Kalypsó (Charlize Theron) snaží rozpomenout, kým vlastně je, co se s ním a jeho muži dělo po válce, i kam se má vrátit.
Jinými slovy, jak už to tak u snímků britského režiséra bývá, skáčeme tady v čase, sledujeme různé flashbacky a posouváme se v současnosti, kdy to celé nabere na obří intenzitě už od prvních minut a následně postupně kulminuje v závěrečnou zhruba hodinovou katarzi, kterou pokud jsi četl*a předlohu, asi nemusím popisovat. Důležité je jedno – jakmile se ten film rozjede, chytne tě a následující tři hodiny už nepustí.
Paralelně s Odysseovým vzpomínáním rovněž sledujeme dění v paláci očima jeho syna, který musí opatrně navigovat mezi přáními své matky a zároveň jasnou hrozbou přicházející od jejích nápadníků. Nečekej politické drama na úrovni Hry o trůny, na to ani v takto mohutném snímku není čas, přesto je značná část snímku o intrikaření a poměrně autentické snaze ustát de facto politický konflikt.
Řemeslný strop
Co se technických kvalit filmu týče, překvapí to nikoho, ale je to naprostý top toho, co současná kinematografie může vůbec nabídnout. Jediný film, který se tomu bude blížit a možná se i na jaře příštího roku předhánět s Odysseou v tom, kdo nakonec posbírá více Oscarů v technických kategoriích, jako je kamera, bude třetí Duna.
Co tady každopádně Nolan se svým dvorním kameramanem Hoytem van Hoytemou stvořili, je něco neuvěřitelného. Starověké Řecko v jejich podání působí hmatatelně, fyzicky, a v případě některých scén, jako právě jeskyně s kyklopem, doslova až hororově. A v tomhle žánru klidně můžeme ještě chvíli zůstat, protože překvapivě drsných až brutálních sekvencí s přesahem třeba do body-hororu je ve filmu víc. Nolan drží prst na tepu doby a správně odhadl, co bude během letošního léta trendy.
Jak už jsem ale zmínil, fakt, že snímek vypadá naprosto fantasticky a jeho dechberoucí výjevy by se mohly s klidem nechat vyvěsit v Louvreu, by už dnes neměly nikoho zaskočit. Stejně jako to, že skladatel Ludwig Göransson tady složil další ikonický soundtrack posouvající atmosféru snímku někam do stratosferických výšin. Je to už v podstatě cheat code, spojit tyto tři vrcholné umělce dohromady, film je však kolektivním dílem a tohle je jednoduše trio, které tuto práci odvádí dost možná nejlíp na světě. A pokud si na jejich nejnovější počin zajdeš do IMAXu, čeká na tebe zcela kolosální zážitek, na jaký budeš vzpomínat ještě dlouho po skončení závěrečných titulků.
Nejlepší Nolan
Nicméně abychom se vrátili k podstatě celého filmu a důvodu, proč mezi všemi těmi fantastickými snímky v dosavadní kariéře Christophera Nolana bude Odyssea vynikat a pro řadu lidí včetně mě fungovat nejvíc.
Ne nadarmo se Odyssea jmenuje po své hlavní postavě. Je to právě Odysseus s tváří Matta Damona, který je alfou a omegou celého vyprávění. On je tím tahounem. Jasně, film asi spoustu lidí zklame, protože všechna ta slavná dobrodružství, která známe ze starších adaptací, zde zkrátka nejsou tím hlavním. Fungují spíše jako supportní epizody pro lepší vcítění se a také pochopení motivací ústřední postavy. A tím nemyslím jen to, že v nich člověk uzří Odysseův pověstný intelekt, ale doslova skrz ně Nolan otevírá jeho srdce, což je prostě klíčové pro celý ten zbytek.
Gradace zde spočívá v postupném odhalování Odysseova nitra, a právě tady se odehrává ta největší bitva. Trójská válka zde nabírá úplně nový rozměr, stejně tak film skrze něj pohlíží úplně novýma očima na celou jeho pouť, i proč mu trval návrat domů tak dlouho. Jo, pořád se bavíme o letním blockbusteru od režiséra komiksové trilogie o Batmanovi, takže si piš, že jakmile dojde na finále, sešlápne Nolan plyn až na doraz a na řadu přijde pořádná akce. Nebýt však toho emocionálního jádra, bylo by to celé funkční možná tak z poloviny, ani ne. Takže si připrav kapesníky, protože je v kině budeš potřebovat.
Damon je pak v té roli opravdu fenomenální a vůbec bych se nedivil, kdyby za ni skutečně získal Oscara, jak mnozí zahraniční kritici nadšeně opakují. Nolanovi ale vyšel casting na jedničku i v dalších rolích, Anna Hathaway je báječná a stejně tak Tom Holland. Lowkey bych ještě vyzdvihl Himeshe Patela a Johna Leguizamoa, oba v nelehkých úlohách, přesto naprosto skvělí. A ne, nebudeme už znova řešit Elliota Page jako Sinona, vojáka, který se ve filmu objeví dohromady asi na pět minut a je to úplně normální, ani Lupitu Nyong'o, která má ve filmu možná ještě méně času v roli Heleny a současně její sestry Klytaiméstry. Pokud je někdo skutečně tak moc nenávistný, že kvůli herečce s tmavou pletí a trans herci nedokáže vidět dál než za špičku vlastního nosu, pak mu tento film stejně nic nedá.
Každopádně jo, je to právě v tom poselství, resp. práci s předlohou a jejími charaktery velkých řeckých hrdinů i jejich osudy, kde je Nolan nejvíc doma a zároveň úspěšně kombinuje vše, co se za svou kariéru naučil. I proto není těžké Odysseu označit za jeho vrcholné dílo. Takové, které se bude opravdu jen těžko překonávat. Někdo to asi odmítne, což je naprosto v pořádku, zvlášť, pokud od filmu čekal další Tróju nebo obecně akční sandálovku s fantasy elementy. O tom ale tato konkrétní adaptace Homérova eposu není.
Pokud jsi s tím okay a těšíš se na další typicky nolanovský nášup akorát s podstatně silnějším přesahem, který tě přenese do starověkého Řecka tak, jak už se to dneska v žádném jiném filmu nedělá, a oživí ti nejslavnější antické báje způsobem, který tě dojme i zničí zároveň, čeká tě bez přehánění jeden z nejlepších filmových zážitků života.
