V Homérově Odysseji musí řecký hrdina Odysseus překonat bouře, pokušení i mýtická monstra, aby se po trojské válce mohl vrátit domů. Jak tento epos převypráví Christopher Nolan ve svém filmu?
Režisér Christopher Nolan si za svou kariéru už stihl poradit se superhrdiny, kouzelníky, zloději snů, cestováním do vesmíru nebo třeba masivní vojenskou evakuací za druhé světové. Jeho tříhodinový životopisný Oppenheimer o strůjci atomové bomby získal sedm Oscarů a vydělal takřka miliardu dolarů. Nolan vlastnoručně bojuje za zachování kinosálů, miluje natáčení na analog, upřednostňuje praktické triky před digitálními efekty a jak sám říká, Homérovo dílo mělo přímý vliv na celou jeho filmografii.
Proč má tedy rázem spousta lidí problém uvěřit, že tvůrce s jeho zkušenostmi a schopnostmi zvládl natočit velkolepou a úctyhodnou adaptaci Odysseji, a jsou dokonce připraveni jeho film v kinech bojkotovat? To si pokusíme i za asistence předního odborníka na egejskou a anatolskou dobu bronzovou prof. PhDr. Petera Pavúka, Ph.D. z Ústavu pro klasickou archeologii, Filosofické fakulty Univerzity Karlovi vysvětlit na následujících řádcích.
Od začátku pod drobnohledem
Od chvíle, kdy byl film v roce 2024 oznámen, se o výběru herců*hereček i předloze napsalo mnoho. Nejprve se pod palbou kritiků ocitl casting, kdy mnoho lidí nesouhlasilo s výběrem Matta Damona do hlavní role ithackého krále Odyssea. Následný první trailer poskytl další munici v podobě kritiky kostýmů (Agamemnóna ve filmu mnozí přirovnávali k Batmanovi) nebo vůbec stylu, jakým Nolan bude některé ze slavných mýtů oživovat.
S každým dalším záběrem, fotkou či rozhovorem se kontroverze okolo filmu nabalovaly, což nás přivádí až do současnosti, kdy v době psaní zbývá do premiéry jen pár dní a snímek je v určitých skupinách už vyloženě nenáviděný. Pojďme se ale podívat, jestli je vůbec většina výše zmíněné kritiky oprávněná. Abychom mohli začít, potřebovali jsme nejprve zjistit, s jakým typem díla vlastně pracujeme.
Jinými slovy – je Odyssea dílem fikce, nebo historie? „Tuto otázku si odborníci možná ještě mnohem častěji kladou v souvislosti s prvním z Homérových eposů, tedy s Iliadou. Jde o součást takzvané homérské otázky, která se týká mimo jiné historického základu trojské války,“ říká profesor Pavúk.
„Ještě v 70. a 80. letech 20. století se často vycházelo z představy, že homérské básně obsahují velmi mnoho téměř historických informací, které jsou pouze propojeny s mytologií a se zásahy bohů do děje. Existovala celá generace starších profesorů, kteří věřili, že díky své erudici dokážou, lidově řečeno, ‚vyhmátnout‘ z eposů jejich skutečné historické jádro, vhodně je interpretovat a následně propojit s archeologií a archeologickými nálezy. Tento optimismus začal postupně vyprchávat již v 80. letech minulého století.
Dnes je zřejmé, a víme to již poměrně dlouho, že Homérovy eposy nevznikly najednou a patrně nejsou dílem jediné velké mysli, tedy Homéra, pokud vůbec jako konkrétní historická osobnost existoval. Básně se utvářely možná po několik staletí, byly postupně doplňovány a podle všeho se přednášely na veřejných shromážděních, při slavnostech nebo možná v souvislosti s hostinami. Některé pasáže, přestože je vnímáme jako bytostně řecké a pro moderní Řeky jsou téměř součástí národní identity, dokonce obsahují prvky, které naznačují vliv básnických tradic Blízkého východu,“ pokračuje archeolog.
„V případě trojské války se dlouho zvažovalo, zda lze v archeologických nálezech objevit vhodné historické kandidáty. Diskutovalo se například o tom, zda Trója skutečně existovala a zda sídliště, které Heinrich Schliemann odkryl na pahorku Hisarlik v severozápadní Anatolii, opravdu odpovídá Homérově Tróji.
Právě v tomto smyslu mají oba eposy pravdě nejblíže: ne nutně jako přesný popis konkrétních historických událostí, ale jako výpověď o lidských rolích, konfliktech, hodnotách a představách společnosti, v níž se po dlouhou dobu utvářely.
Často se na to zapomíná, protože v našem povědomí zůstávají hlavně velká dobrodružství a souboje jednotlivých hrdinů. Souběžně s nimi však v Iliadě i Odysseji probíhá jemnější a subtilnější dějová linie, která se týká vnitřního světa hlavních postav. Odysseu naproti tomu vnímám mnohem více jako osobní příběh plný symboliky a úvah o Odysseovi jako o muži, bojovníkovi, manželovi a otci, ale také o Penelopě a jejím postavení manželky, ženy a matky. Dovolil bych si tvrdit, že zatímco Iliada působí ve velkém, heroickém stylu, Odyssea je mnohem více příběhem lidským.
Právě v tomto smyslu mají oba eposy pravdě nejblíže: ne nutně jako přesný popis konkrétních historických událostí, ale jako výpověď o lidských rolích, konfliktech, hodnotách a představách společnosti, v níž se po dlouhou dobu utvářely,“ uzavírá profesor Pavúk.
Zároveň ve svém vysvětlení nabízí dost možná nejlepší klíč k tomu, jak vlastně chystané dílo Christophera Nolana a jeho různá kreativní rozhodnutí číst. Pojďme začít s castingem.
Obsazování ve filmech Christophera Nolana
Obsazení hlavní role začne dávat smysl prakticky ihned poté, co si člověk uvědomí, že Odyssea je příběhem muže, který se ocitl sám a snaží se najít cestu domů. Marťan, Interstellar nebo Zachraňte vojína Ryana – Hollywood dohromady utratil zhruba 600 milionů dolarů za filmy, ve kterých Matt Damon uvízne někde na opuštěném místě. Diváci a divačky jej takto mají zafixovaného a to je přesně důvod, proč jeho obsazení může pro úspěch Odysseji být v očích Nolana klíčové. Skrz Damona všichni pochopí podstatu a jádro filmu. Jak je to ale v případě ostatních?
Snímek se setkal s kritikou, že do svého castingu nezahrnul žádné herce či herečky řeckého původu. Jedinou výjimkou je Michael Vlamis ve vedlejší zatím neznámé roli. Odyssea ale v tomto případě zdaleka není prvním ani největším hříšníkem. Počínaje Ulyssem (1954), přes Souboj titánů (1981 i 2010) až po The Return (2024) se Hollywood k řecké reprezentaci nikdy nijak více neměl. O to víc ale nyní internet řeší volby jako oscarová (!) Lupita Nyong’o do dvojrole Heleny Trójské a její sestry Klytaiméstry.
Konzervativní politický komentátor Matt Walsh prohlásil, že podle něj nesplňuje popis „nejkrásnější ženy na světě“ – což je populární přívlastek, který se s Helenou často spojuje. Elon Musk, majitel X se pro změnu vyjádřil ve smyslu, že tento krok tvůrci učinili výhradně za účelem splnění kritérií diverzity stanovených Akademií filmových umění a věd, za což si sám vysloužil obvinění z rasismu. Znovu jsme tak oslovili profesora Pavúka.
Může být obsazení herečky keňsko-mexického původu pro charakter Heleny zásadní?
„Na tuto otázku neexistuje úplně jednoduchá a jednoznačná odpověď. Helena a ostatní postavy homérských eposů jsou především postavami mýtu. Můžeme předpokládat, že si je vypravěči představovali podobně jako obyvatele egejské oblasti doby bronzové, ale žádnou skutečnou Helenu, jejíž vzhled bychom mohli rekonstruovat, nemáme.
S přibývajícími analýzami DNA a pokusy o rekonstrukci podoby konkrétních lidí si sice dokážeme vytvořit lepší představu o tehdejším obyvatelstvu, ale ani ta není zdaleka tak jednoduchá, jak se někdy předpokládá. Nedávno byla například zveřejněna rekonstrukce podoby válečníka pohřbeného v Pylu na jihozápadě Řecka. Výsledkem je tmavovlasý mladý muž se širokým obličejem a poměrně tmavou pletí.
Obsazení Lupity Nyong’o do role Heleny lze podle mě obhájit především uměleckou interpretací této postavy. Helena měla být naprosto výjimečná, nejkrásnější ze všech žen. Nejde přitom nutně o určitý konkrétní typ krásy, ale právě o její výjimečnost a odlišnost. Z tohoto pohledu má obsazení jistou logiku. To je ostatně typický princip starověkého vyprávění. Hlavní hrdinové jsou výjimeční, a proto bývají jako výjimeční popisováni i fyzicky. Jejich vzhled nemusí být realistickým portrétem, ale prostředkem, kterým vypravěč vyjadřuje jejich mimořádnost. Z tohoto pohledu může být obsazení Lupity Nyong’o historicky nepravděpodobné, ale v rámci umělecké interpretace postavy je možné jej odůvodnit.
Homér označuje Helenu jako ‚ženu bělostných paží‘ a ‚krásnovlasou‘, neposkytuje však její souvislý fyzický portrét ani výslovně neříká, že byla blondýna. Přívlastky pak souvisí spíše s dobovým ideálem aristokratické ženské krásy a s představou ženy, která nebyla vystavena každodenní práci na slunci, než s přesným popisem jejího etnického původu či celkové barvy pokožky. Představa světlovlasé Heleny je do značné míry výsledkem pozdější umělecké tradice,“ pokračuje odborník.
S celou otázkou navíc souvisí mnohem širší problém recepce antiky, kterou si představujeme jako svět dokonale bílých mramorových chrámů a soch. Již dlouho však víme, že chrámy i sochy byly původně výrazně barevné – používala se červená, modrá, zlatá, bílá a další barvy. Skutečná antika byla vizuálně mnohem pestřejší, než jak ji vytvořila naše novodobá představivost.
Její obsazení proto podle mě není pro charakter postavy zásadním problémem. Důležitější bude, zda film dokáže přesvědčivě zachytit její krásu, charisma, postavení a roli v celém příběhu.
Také svět doby bronzové byl mnohem propojenější, než jsme si dříve mysleli. Čím více se přibližujeme k Egejské oblasti a Blízkému východu, tím složitější a promíšenější prostředí můžeme očekávat. Západní Anatolie, kde se měl trojský příběh teoreticky odehrávat, navíc patrně představovala poměrně kosmopolitní kontaktní zónu. Na pobřeží existovaly přístavy, kolem nichž se mohly pohybovat mezinárodní komunity obchodníků, námořníků a řemeslníků hovořících různými jazyky.
Rozpaky nad obsazením herečky keňsko-mexického původu do role Heleny tak na jednu stranu chápu, zároveň však platí, že Helena není doloženou historickou osobností, nýbrž mytickou postavou, jejíž hlavní vlastností byla mimořádnost. Její obsazení proto podle mě není pro charakter postavy zásadním problémem. Důležitější bude, zda film dokáže přesvědčivě zachytit její krásu, charisma, postavení a roli v celém příběhu,“ říká uznávaný archeolog.
Problémová se ovšem ukázala i účast trans herce Eliotta Page (dříve Ellen Page). O něm se měsíce nepodloženě spekulovalo, že ve filmu ztvární Achilla – dezinformace, kterou pomohl rozšířit opět Elon Musk. Ve skutečnosti Page ztvární Sinona, řeckého vojáka, který se podílí na triku s trojským koněm. Není přitom prvním ani posledním trans hercem, jenž ztvární postavu z řeckých dějin, a dále jeho zapojení snad řešit netřeba (režisér si spolupráci s ním vyzkoušel během Počátku a s jeho výkonem byl zjevně spokojen).
Poslední kontroverznější castingovou volbou (když nebudeme počítat nesmyslné výtky vůči Zendaye jako Athéně či Tomu Hollandovi jako Télemachovi) se pak zdá být rapper Travis Scott, jenž zatím příliš hereckých rolí na svém kontě nemá. Nolan mu dal roli barda a zdůvodnil to pokusem vzdát hold představě, že byl příběh historicky mezi lidmi předáván ve formě ústní poezie, která je analogická k rapu. Jestli to znamená, že se ve filmu dočkáme rapování, není jasné, sílu takových hudebních vložek ale loni potvrdil třeba upírský horor Sinners, takže nějaké opodstatnění pro to určitě existuje.
Otázka kostýmů, ale ještě více jazyka
Jak už to tak u historických filmů bývá, zcela samotnou kapitolu tvoří kostýmy, kulisy a mnohdy i mluva. V případě Odysseji se nesetkalo s klidným přijetím víceméně ani jedno. Diskuzní fóra vzplála nejen při prvním pohledu na různé přilbice a brnění, ale třeba i vzhled a praktičnost trojského koně (slavného konce trojské války se ve filmu dočkáme ve formě flashbacků).
Tím zdá se největším prohřeškem se ale stalo jediné slovo – anglické „dad“ neboli táta. Právě tento tvar podstatného jména pronese Hollandova postava v dialogu s Antinoosem (Robert Pattinson), nápadníkem Penelopy (Anne Hathaway). Mnozí přitom zaujali postoj, že tímto moderním oslovením Nolan zcela shazuje věrohodnost svého antického dramatu, protože kdyby to s Odysseou myslel vážně, pronese Télemachos tradičnější a formálnější slůvko „father“ neboli otec. Je to ale opravdu tak?
Lingvisté se ve skutečnosti shodují na tom, že ve starořečtině byly výrazy jako „táta“ nebo „páppas“, tedy synonyma pro anglické „dad“ či „daddy“, zcela běžná. Ve filmu pro to ale existuje ještě další důvod.
„Snažil jsem se najít jazyk, který pro lidi má emocionální, nikoli intelektuální význam,“ uvedl k otázce samotný Nolan. Dále doplnil, že dal přednost současným prvkům a dialogům před něčím vznešeným či teatrálním. „Možná jsem byl naivní, možná se mi to vymstí, ale chtěl jsem příběh ze života. Pro mě to byla jasná volba.“
Jádro celého problému okolo jazyka ale vzniklo ještě někde jinde. A totiž ve způsobu, jakým byly po dlouhou dobu (staletí) homérovské eposy překládány. Spousta literárních velikánů si do překladů přidávala svoje vlastní poetické představy o antickém Řecku, často se navíc jeden inspiroval druhým, až se původní text zdeformoval do podstatně vznešenější formy, než v jaké ho autor či autoři napsali.
Samotný Nolan si je tohoto samozřejmě dobře vědom, možná i proto si pro svůj scénář vybral jako předlohu verzi Odysseji od Emily Wilson z roku 2017, která je na poměry ostatních překladů radikální právě v tom, jak se snaží jazyk vrátit zpátky do původní podoby, akorát v angličtině. A ano, i v této verzi bychom tak našli anachronismy typu „daddy“ nebo „tote bag“ (kabelka). Důvod je přitom prostý. Homér nezněl archaicky pro tehdejší Řeky, proč by tedy dnešní verze Odysseji měla znít archaicky pro nás?
Bouře ve sklenici vody?
Ve finále lze argumentovat, že dnešními sociálními sítěmi posílené nářky a kritika Nolanovy Odysseji dlouhé týdny před premiérou a tím pádem před tím, než vůbec měl někdo možnost snímek zhlédnout, vlastně není na poměry historických filmů ničím výjimečná. Stejně tak ani prohřešky samotného filmu vůči historii nejsou v Hollywoodu úplně nové, ba dokonce ani horší, než co si jiní filmaři v minulosti dovolili.
Příkladem budiž třeba snímek Bohové Egypta Alexe Proyase, jenž si do hlavních rolí egyptských bohů a panovníků dosadil Skota Gerarda Butlera či Dána Nikolaje Coster-Waldaua. A kdo ztvárnil Mojžíše ve snímku Ridleyho Scotta Exodus: Gods and Kings? Brit jak poleno Christian Bale. I na toto jsme se koneckonců zeptali odborníka.
Jak hodnotíte dosavadní filmovou tvorbu pojednávající o řeckých dějinách?
„Filmovou tvorbu inspirovanou řeckými dějinami a mytologií bych rozdělil do dvou skupin. Na jedné straně jsou snímky, které se ani nepokoušejí o historickou rekonstrukci a otevřeně pracují s řeckými mýty jako s fantastickými příběhy. Sem patří například Souboj titánů či Jáson a Argonauti. Na druhé straně stojí filmy jako Trója nebo The Return, které se snaží mytický příběh převést do realističtějšího a psychologicky uvěřitelnějšího světa.
U první skupiny by podle mě nebylo spravedlivé vytýkat filmařům, že nezobrazují věrně dobu bronzovou. Jejich cílem nebylo rekonstruovat mykénskou společnost, ale vytvořit dobrodružný nebo pohádkový svět. Například Jáson a Argonauti je dodnes pozoruhodný především díky trikové práci Raye Harryhausena. Jeho kostlivci, harpyje nebo bronzový obr Talós samozřejmě nepatří do historie, ale velmi dobře vystihují imaginativnost a podivuhodnost řeckých mýtů.
Trója z roku 2004 je složitější případ. Na jedné straně se snaží působit historicky: odstraňuje z příběhu přímé zásahy bohů, ukazuje válku jako střet králů a jejich mocenských zájmů a některé motivy přibližuje modernímu divákovi. Současně je však její vizuální svět směsicí různých období a kultur. Výzbroj, architektura, oděvy i způsob vedení války nejsou důslednou rekonstrukcí pozdní doby bronzové. Film navíc velmi radikálně mění děj, zkracuje desetiletou válku a spojuje události, které v původní tradici následovaly v odlišných okamžicích.
Obecně bych tedy neřekl, že Hollywood toto období zachycuje věrně. Filmaři často podceňují, jak odlišně tehdejší společnost fungovala. Král například nebyl absolutním vládcem moderního typu, ale stál v centru složité sítě příbuzenských, náboženských a osobních závazků. Filmy také zpravidla ukazují dobu bronzovou jako svět špinavých pevností, neustálého násilí a mužských válečníků. Ve skutečnosti šlo zároveň o velmi organizovanou společnost s palácovou správou, písaři, řemeslnou specializací, dálkovým obchodem a komplikovanými diplomatickými kontakty. Tento každodenní a institucionální rozměr ve filmech téměř úplně chybí,“ zkonstatoval profesor Pavúk.
Původní název: The Odyssey
Režie: Christopher Nolan
Stopáž: 172 minut
Hrají: Matt Damon, Tom Holland, Anne Hathaway, Robert Pattinson, Lupita Nyong'o, Zendaya, Charlize Theron, Jon Bernthal, Benny Safdie
Premiéra: 16. července
V tomto smyslu zkrátka Odyssea nebude ničím výjimečná a je tedy otázkou, nakolik je tato současná a konzervativními internetovými figurami poháněná vlna odporu soustředěná jen mezi hrstku hlasitých hejtrů, a jak se vlastně propíše do celkových tržeb, protože na druhé straně kupříkladu český IMAX hlásí na několik týdnů dopředu kompletně vyprodáno (čemuž nahrává i fakt, že pražská Flora je pouze jedním ze tří kin v Evropské unii disponujícím formátem 70mm, pro který Nolan snímek zamýšlel). Většina box office predikcí se pak domnívá, že pouze za první víkend v Severní Americe film utrží mezi 80 až 100 miliony dolarů a celosvětově by mohl vystřelit nad 200 milionů, což by z něj záhy učinilo jeden z největších hitů letošního roku.
Naopak se můžeme bavit o tom, v čem snímek režiséra Christophera Nolana výjimečný bude – první reakce zahraničních novinářů totiž mluví o „absolutním triumfu“, „jasném Oscarovém favoritovi“ nebo „nejlepším filmovém zážitku za posledních 50 let“. Jistě, některá z těchto zvolání se mohou ukázat jako přemrštěná, nutno však podtrhnout, že v tomhle případě všechna přichází od kritiků, nikoli influencerů, což jim rozhodně přidává na relevanci.
Jedno je jisté, Nolanův nejnovější filmový počin má nakročeno k tomu stát se nejdiskutovanějším snímkem minimálně letošního léta, přičemž názor některých už by pravděpodobně nezměnil ani fakt, že by film pochválil samotný Zeus. Jak ale podotknul profesor Pavúk, nejdůležitějším aspektem Odysseji nebude, jakou mají postavy barvu pleti, jakým jazykem mluví nebo co při tom mají na sobě, ale spíše kvalita výpovědi o nás, našich konfliktech a hodnotách, jakými se řídíme, a jaké nás po celá staletí utvářely.
Jestli při pohledu na filmografii Christophera Nolana stále nevěříte, že je tento unikátní tvůrce schopný v tomto případě navařit absolutní banger, problém bude někde jinde.
