Oceňovaný rumunský režisér Cristian Mungiu natočil skandinávské drama s hvězdou Marvelu Sebastianem Stanem a herečkou Renate Reinsve o konfliktu mezi tradiční výchovou a progresivní norskou společností. Jak to dopadlo?
Co stačí k tomu, aby film vypadal 100 procent času naprosto dokonale a malebně? Zasaďte ho do horami a jezery obklopené norské vesničky u fjordu a nechte kameru zabírat postavy klidně ze dvousetmetrové dálky, kterak si jen cestou k molu povídají o životě. Režisér vítězného snímku z festivalu v Cannes Cristian Mungiu přesně tohle s Fjordem učinil a výše zmíněná scéna není zdaleka jediná, která funguje čistě na principu: „postavme tam kameru a nechme dechberoucí výjevy mluvit za vše.“ Pod touto nádhernou vizuální vrstvou (která je sama o sobě v mnoha ohledech symbolická) se ovšem pomalu chystá půda pro strhující právní souboj mezi dvěma velice mocnými a historicky kontroverzními institucemi.
Ve zkratce snímek vypráví příběh početné rodiny přistěhovalců z Rumunska, která se usadí ve výše zmíněné vesničce a zprvu se vše tváří idylicky. Jenže krátce na to, co děti Gheorghiů začnou navštěvovat místní školní zařízení, dochází na velmi vážné obvinění z násilí ze strany rodičů. Do situace se vkládá Barnevernet (norská sociální služba na ochranu dětí) a vše velmi rychle a pro neznalé norských pořádků možná i trochu překvapivě eskaluje.
Důkazy nejsou třeba
Snímek v zásadě staví na tom, že divákovi*divačce nikdy přímo neukáže, co se vlastně dětem stalo. Pár let zpátky do Varů dorazila Anatomie pádu, francouzské právní drama se Sandrou Hüller o ženě, která měla zabít vlastního muže, jež fungovalo na stejném principu. Obvinění postavené na předpokladech, nikdy však na usvědčujících důkazech. V tomto případě mají děti modřiny, na základě kterých se dvě učitelky (jedna pracující pro Barnevernet) rozhodnou kontaktovat sociálku.
Co následuje, je pak dobře zdokumentovaná realita, kterou si budou jistě pamatovat i lidé v Česku. Případ rodiny Michalákových, zmedializovaný v roce 2014, ostatně probíhal dost podobně, kdy rodiče byli obviněni ze zneužívání, Barnevernet jim děti odebral a skrze soudy se jim nakonec už do péče nikdy nevrátily. Třebaže okresní soud v Hodoníně v roce 2020 formálně přiřkl péči o oba syny matce a policejní vyšetřování v Norsku nikdy podezření nepotvrdilo, děti pobývají od roku 2012 v Norsku neznámo kde a tamější soudy pochopitelně české rozhodnutí příliš nezajímá.
Film tak do velké míry zhmotňuje frustraci rodičů ze situace, nad kterou v zásadě z vteřiny na vteřinu ztratí veškerou kontrolu a následně ani nemají příliš příležitostí cokoli vysvětlit. Krátce na to scénář však položí další, možná ještě důležitější otázku. Zatímco otázka násilí páchaného na dětech je ve filmu zcela jistě důležitá (a sama o sobě by nikdy neměla být bagatelizována), situaci rodiny významně zhoršuje fakt, že se jedná o věřící konzervativce, jejichž zvyky v Norsku u progresivnější části společnosti narážejí. Nakonec jsme tak jako diváci a divačky konfrontováni s variantou, že celé obvinění vůči rodině Gheorghiových vzešlo z odporu vůči jejich náboženskému přesvědčení. Jenže kde je vlastně hranice mezi něčí svobodnou vírou a společenským ohrožením?
Instituce proti instituci
Stejně jako filmu nelze nic vytknout po vizuální stránce, mu nejde nic vyčíst ani co se hereckých výkonů týče. Sebastian Stan i Renate Reinsve oba hrají tak trochu protikladné postavy, oba jsou starostliví, byť přísní rodiče, jejich výchova založená na tradicích, modlení i bodovém systému ale až doposud na děti fungovala. Naopak je to až seznámení s rebelující dcerou progresivních sousedů, ředitele školy a bývalé právničky, které celý chaos tak trochu vyvolá. Film tak líčí, že i ti nejsvobodomyslnější rodiče s těmi nejlepšími úmysly, co by na děti ruku nikdy nevztáhli, mohou mnohdy o životě svých ratolestí vědět daleko míň a ve výsledku je tak vést mnohem hůř než ti, které bychom na papíře označili za „přísné“.
To je ale jen jeden z mnoha střípků, které si tu lze pochopitelně do celé mozaiky poskládat a interpretovat dle vlastního úvažení. Co film naopak říká velmi zřetelně, že institucionální moc nezávislého orgánu jako je norský Barnevernet operující de facto nezávisle na státním aparátu je v mnoha ohledech nebezpečná, obzvlášť v případech, kdy je na druhé straně rodina cizinců neznalých místních zákonů, kultury nebo třeba jazyka. Najednou se totiž z odstrčení stává facka a z plácnutí po zadku regulérní bití. Série nedorozumění narůstá a extrémně citlivá situace se stává horší a horší.
Atmosféra filmu tak houstne s každou další minutou potažmo dnem, co rodiče stráví od svých dětí. Ačkoliv by se však mohlo na první pohled zdát, že se scénář a tvůrci staví jednoznačně na stranu Gheorghiových, ani jejich chování a stranu film nelíčí bez viny. Oba rodiče v podstatě přiznají, že fyzické tresty na děti používali. Vedle toho tu je ale i ona víra například v to, že rodinu tvoří muž a žena. A když se na jejich stranu pak postaví i ty extrémní náboženské spolky věřící například v to, že lesby patří do pekla, najednou se jejich snahám fandí výrazně hůř. Ve finále to tak není ani souboj Davida proti Goliáši, jak se to snaží jedna z postav ke konci zarámovat, ale Goliáše proti Goliáši, dvou velmi odlišných institucí, které ovšem mají společné minimálně to, že obě využívají vlastního přesvědčení, že konají v rámci vyššího dobra.
Nutno vidět
Fjord je tak nepřekvapivě velice komplexní film složený z několika různých částí a úhlů pohledu, na který logicky bude mít spousta lidí spoustu odlišných a někdy klidně i protichůdných názorů. Na jedné straně je to reklama na to nikdy nebrat děti do Norska. Na druhé straně praktická ukázka limitů tradiční výchovy a konzervativních hodnot v dnešní době.
V prvé řadě je to ale vynikající filmové dílo, které nejprve uhrane pečlivě zvolenými kamerovými pohyby zabírající krásy fjordu, jenom aby záhy strhl především morálním konfliktem, který až později vrcholí jako precizní soudní drama s lehce akční napínavou tečkou. Na označení „film roku“ je přece jen ještě brzy, už teď je ale jasné, že po výhře v Cannes zamíří tento film i na Oscary a jeho šance získat prestižního plešouna rozhodně nebudou malé. Pokud tedy budeš mít možnost jej chytit ještě ve Varech nebo později v rámci projektu Šary Vary, určitě neváhej. Tohle je severská filmařina par excellence.
Hodnocení: 9/10
