Italský inženýr Giorgio Rosa vládl na ostrůvku, který si sám postavil.
O následujícím příběhu jsme se v krátkosti zmínili již dříve, nyní jsme však usoudili, že vzhledem k jeho ojedinělé povaze si zaslouží o něco detailnější pokrytí.
Pravděpodobně každému z nás někdy probleskla hlavou myšlenka, jaké by to asi bylo být hlavou svého vlastního státu, byť třeba jen malého. Italský inženýr Giorgio Rosa ovšem nezůstal jen u hrátek s fantazií a v druhé polovině minulého století se rozhodl přetavit své představy do reality. V roce 1967 si tak rodák z města Bologna, motivovaný touhou experimentovat se stavebním designem a otráven spletitou byrokracií v oblasti stavebnictví, vybudoval ve vodách Jaderského moře plošinu o výměře zhruba 400 metrů čtverečních podporovanou devíti pevnými oporami, na níž pak vyrostla například restaurace, bar, noční klub, obchod se suvenýry nebo i malý poštovní úřad. A aby toho nebylo málo, podle některých zpráv si tehdy asi 42letý Ital měl na svém výtvoru užívat také přítomnosti rádiové stanice, zdali se však v tomto konkrétním případě jedná o pravdivou informaci, nelze s určitostí říci.
Jedno je však jisté, a sice, že následujícího roku, přesněji 24 června (jún) 1968, vyhlásila námořní plošina ležící přibližně 11 kilometrů od italského města Rimini nezávislost pod názvem „Insulo de la Rozoj“, což v překladu znamená „Růžový ostrov“ (podle Italova příjmení a druhu květiny, nikoliv barvy - slovo „rozoj“ v esperantu, oficiálním jazyku mikronároda, stejně jako „rosa“ v italštině znamená „růže“), a vychytralý inženýr sám sebe prohlásil jeho prezidentem. Budoucnost tohoto nově vzniklého mikronároda však příliš růžová nebyla.
Z Růžového ostrova se na krátkou chvíli stala oblíbená turistická atrakce
Krátce po osamostatnění si Růžový ostrov nechal vytisknout několik druhů poštovních známek, na jednom z nichž byla například zachycena přibližná poloha tohoto malého námořního státu, a inženýr zároveň neváhal ani vyhlásit vlastní měnu, kterou se stal takzvaný „mill“ (v esperantu „miloj“). Platidlo mikronároda se mělo objevit i na jedné ze známek, podle všeho však nikdy nedošlo k vyražení kovových mincí či tisku papírových bankovek.
Růžový ostrov na sebe začal postupně poutat stále více pozornosti a tato kuriózní stavba pochopitelně neunikla ani italské vládě, která pro ni ovšem příliš pochopení neměla. Té měla primárně vadit skutečnost, že námořní plošina částečně zasahovala do pobřežních vod Itálie a na Rosovo jednání bylo dále pohlíženo jako na lstivý krok s cílem získat peněžní prostředky od turistů či návštěvníků ostrova, kteří si jej velmi záhy stihli oblíbit, a vyhnout se státnímu zdanění. Podle jiné, již méně pravděpodobné teorie, měla být námořní plošina zástěrkou pro napomáhání sovětským ponorkám, a tím pádem představovat potenciální hrozbu pro Severoatlantickou alianci (NATO).
Objevily se ještě další podobné scénáře a ať už se rozhodnete věřit kterékoliv verzi, pravdou zůstává, že reakce italské vlády byla zcela nekompromisní. Na Růžový ostrov vyslala loďku se skupinou karabiníků (italská polovojenská policie) a příslušníků italské finanční policie Guardia di Finanza (GdF) na palubě, a ti námořní plošinu obsadili. Představitel vlády Růžového ostrova údajně obratem zaslal telegram vládě Itálie, v němž poukazoval na neoprávněné napadení a „vojenskou okupaci“ svého mikronároda, nicméně jeho stížnosti zůstaly nevyslyšeny. Konečná rána přišla dne 13. února (február) 1969, kdy námořnictvo italské armády zničilo Růžový ostrov za použití výbušnin a nad zbytky námořní plošiny se pak o několik dní později definitivně zavřela vodní hladina po silné bouři. Moment vyhození ostrova do povětří byl nakonec, zřejmě jako projev jistého rozloučení se svým výtvorem a zároveň jako upozornění na jeho drsný osud, vyobrazen na další poštovní známce, kterou vydala Rosova takzvaná exilová vláda. Sen ctižádostivého inženýra o útěku před byrokracií do svého malého, odlehlého útočiště tak skončil spolu s jeho Růžovým ostrovem pohřbený na dně Jaderského moře.
Takto vypadala vlajka Růžového ostrova
Post scriptum
Ačkoliv můžeme Růžový ostrov zařadit mezi nejvýznamnější představitele mikronárodů, s nimiž se pojí určitý nevšední příběh, není ani zdaleka jediným. Pro příklad založení dalšího drobného státu ostatně nemusíme chodit ani daleko do minulosti. V dubnu (apríl) roku 2015 totiž zaplnil titulky domácích i zahraničních novin případ mladého Čecha Víta Jedličky, který založil takzvanou Svobodnou republiku Liberland rozprostírající se na ploše cca 7 kilometrů čtverečních mezi Chorvatskem a Srbskem. Tento nárok na nezávislý suverénní stát ovšem nebyl uznán žádným jiným svrchovaným státem či mezinárodním společenstvím, a tím pádem je Liberland (stejně jako právě Růžový ostrov) považován jen za mikronárod (uznalo jej pouze Království Severního Súdánu a některé evropské politické strany mu vyjádřily svoji podporu). Jeho motto zní „Žít a nechat žít“ a sám Jedlička se nechal slyšet, že „Cílem zakladatelů nového státu je vytvořit společnost, kde poctiví lidé mohou prosperovat bez toho, aby jim stát znepříjemňoval život zbytečnými zákazy a daněmi.“ Doufejme tedy, že mírumilovný Liberland nezanikne podobně drasticky jako mikronárod Giorgia Rosy.
