Romantická komedie v šesti dílech s neobvyklou formou.
Seriály prožívají všude ve světě revoluci. Už dávno neplatí, že jsou podřadnou tvorbou pro televize. Čím dál, tím více získávají podporu kvalitních tvůrců a diváci netrpělivě čekají na další epizody a čas si mezitím krátí horlivými diskusemi mezi nimi. Příběhy na pokračování se tak staly novodobým fenoménem a jejich struktura se začala promítat už i do tvorby pro kina. Kvalitativní nárůst však díkybohu není pouze doménou západní produkce a první zajímavé vlaštovky už máme také v našich končinách. Patří mezi ně i šestidílný počin Adama Sedláka s názvem Semestr. Výjimečnost tohoto projektu podtrhuje také fakt, že vznikl přímo pro internet, konkrétně pro stránky Stream.cz. Netřeba zdůrazňovat, že u nás způsobil celkem slušný rozruch. A i přesto, že jsem seriálovému fenoménu nikdy nepodlehl, v tomto případě musím uznat, že výjimka potvrzuje i „moje pravidlo“.
Damián (Jan Hofman) je student odcházející přes Erasmus na jeden semestr do Berlína. V Praze ho mezitím čeká jeho přítelkyně Amálie (Anna Linhartová), studentka filmové vědy. Svůj vztah si udržují přes sociální sítě a telefonáty. A ten začíná nabývat vinou odloučení vážných trhlin.
Dějově jde o tradiční romantickou vztahovku pro teenagery, jakých jsme viděli mnoho. Co je tedy na tomto projektu zajímavého? Rozhodně forma. Celý seriál se odehrává na plochách počítačů, notebooků, tabletů nebo mobilů. Pokud jste viděli nedávný horor Unfriended, tak jste doma. Mnoho oken otevřených na pracovní ploše neustále měnících se dle toho, na jakou stránku postava dívá, slyšíme a vidíme jen to, co je v dosahu webkamery, případně fotoaparátu. Vzhledem k faktu, že tradiční střih v tomto případě nahrazuje ježdění po obrazovce, můžeme předpokládat, že šlo o značně komplikovanou postprodukční práci. Herci nemluví spisovně, přemýšlejí nad svými replikami a jejich dialogy jsou plné nečisté vaty, jakou sice neznáme z filmů, ale je nám důvěrně známá ze skutečné verbální komunikace. Toto formální řešení dává tvůrcům výhodu, že vizuálně se nemusí snažit vyrovnat svým nepoměrně nákladnějším zámořským vzorům. V dialozích se řeší mnoho popkulturních záležitostí od Game of Thrones přes českou filmovou publicistiku až po pornostránky.
Tato forma je zatím neokoukaná a k tomuto příběhu se hodí dokonale. Nová doba nás naučila řešit své životy a problémy statusy na sociálních sítích, „lajky“, zprávami místo pořádné komunikace a odpoutáváním pozornosti od důležitých věcí. Tento projekt je tak více než příběhem spíše generační výpovědí. Hrdinové řeší problémy, které jsou nám blízké, zdaleka však nejsou dokonalí a za některá jejich rozhodnutí ztrácejí divácké sympatie. Stále je však dokáží získat zpět. A od toho se odráží i zajímavá vypravěčská struktura. V každé části se ocitáme v jiném měsíci Damianova půlročního pobytu, a to i tak jen na pár hodin. To, co se děje mezitím, je nám utajeno, ale stále máme pocit, že víme, jak se konkrétní problém vyřešil, případně jaký má dopad na dvojici hlavních hrdinů. Je to skvělá časová zkratka podporující myšlenku tohoto seriálu. Podobný postup se využíval například již v Nicholsově pecce Closer pojednávající o podobných problémech starší generace, takže to není nic originálního, ale funguje to stoprocentně. Navíc je celý seriál doplněn velkou dávkou sympatického a nenuceného humoru.
Další předností je délka. Jednotlivé epizody mají 20 minut, takže zhlédnutí celé série vám trvá stejně dlouho jako u většiny celovečeráků. Jednotlivé části tak nestíhají být otravné a většina scén má co říct. I když většinou hlavně v druhém plánu. To, co vypadá jako bezdějové vyprávění, má opodstatnění především v celkové výpovědní hodnotě díla. Mnohokrát se přistihnete u momentu, který je vám více než povědomý a nejste na něj hrdý. Například, když chcete někomu napsat, co si o něm opravdu myslíte a na poslední chvíli to změníte na falešný kompliment. Největší problém tohoto konceptu je v tom, že nemusí sednout každému. Koukání na plochu cizích monitorů bez strhujícího příběhu může hodně divákům přijít otravné. Komu však ne, čeká ho velmi zajímavý zážitek. Je v něm mnoho humoru, skvělá herecká chemie a co je asi nejpodstatnější – neustále tlukoucí srdce.
Semestr ukázal, že zajímavé seriály dokáží vznikat i v našich končinách. Míří sice tvrdě po své cílovce a starším divákům s většími životními zkušenostmi přijde možná chování postav nesmyslné. Nesmíme však zapomínat, že takoví jsme byli všichni, akorát jsme neměli k dispozici vymoženosti moderní technologie. Adamovi Sedlákovi se podařilo natočit seriál, který je kreativně vymyšlený, upřímný a mnohdy tak až nepříjemný. V jádru je však stále poctivou feel good záležitostí, jakou chceme od romantických děl dostávat. Ty dvě hodinky se mu vyplatí věnovat a doufat, že po skvělém závěru nepřijde další série. Ztratila by se by ní svěžest a jak všichni dobře víme, opakovaný vtip už není vtipem a podobná formální stránka by mohla být při dalším pokusu už nesnesitelná.
Viděli jste tento seriál, případně chystáte se ho zhlédnout? Vaše dojmy nám sdělte v diskusi.
