Snímek BlackKklansman je chytrou společenskou satirou.
Po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem v roce 2015, nástupu izolacionistického myšlení, vzedmutí neonacistického násilí a hnutí Black Lives Matter, bylo zřejmé, že můžeme očekávat kritický filmový komentář ze strany mistra na rasovou tématiku Spojených států – Spika Leeho.
Dočkali jsme se pozoruhodným způsobem. Autor skvělých počinů točících se kolem rasismu v Americe, jako Do the Right Thing nebo Malcolm X, se rozhodl sáhnout do historie. Současné dění propojil s těžko uvěřitelným (nicméně pravdivým) příběhem z roku 1979.
Tehdy se do policejních složek Colorado Springs přihlásil Ron Stallworth (ve filmu John David Washington) – první Afroameričan v roli tamního ochránce pořádků. V prvním úkolu figuroval jako infiltrátor v černošském hnutí za práva, osvědčil se a zároveň se zde rovnou zamiloval do krásné Patrice (Laura Harrier).
Poté byl přeložen do zpravodajského oddělení. Když zde během rutinní práce spatřil inzerát Ku-klux-klanu v novinách, nenapadlo ho nic šílenějšího, než jim zavolat a předstírat, že je bílý rasista.
Podařilo se mu udělat dobrý dojem a stal se členem neslavné organizace, přičemž jej při osobních setkání s Kkk zastupoval detektiv Flip Zimmerman (Adam Driver). Paradoxně Žid.
Vznikla tak absurdní situace, kdy černošský policista hovořil po telefonu i se šéfem Knights of the Ku-klux-klan – Davidem Dukem (ve filmu Topher Grace). Spike Lee si tak vybral téma, které je velice vážné, ale nachází se v něm spousta prostoru k humorným situacím.
Tyto dva aspekty se mu podařilo vybalancovat takřka perfektně. Vtípky jsou skutečně úsměvné a mnohdy se trefují přesně tam, kam by měly, ale zároveň nikdy nezajdou tak daleko, aby divák nepřestal intenzivně vnímat, že se před ním na plátně odehrává seriózní příběh.
John David Washington hraje se stejně lehkou brilancí jako jeho otec Denzel. Představuje archetyp člověka, který na rozdíl od celé řady dalších postav ve filmu nevnímá svoji rasovou příslušnost jako nejdůležitější určující prvek jeho místa ve společnosti.
Všichni černoši ve filmu nosí afro jako ukázku své hrdosti a svobody, ale zároveň se pyšní stejně radikálními názory jako jejich bílí nacionalističtí oponenti. Spike Lee skvěle vystihuje, že ani jeden z extrémů není správný. A zatímco jsou Afroameričané plastickými postavami (až na Stallwortha), členové Ku-klux-klanu jsou osobnostně pestří.
Infiltruje se mezi ně opět skvěle hrající Adam Driver a postupně poznáváme celou řadu jak karikaturních hlupáčků, zaslepenců, ale také inteligentních mužů, kteří navenek působí zcela normálně, ale uvnitř nich je cosi shnilého. Spike Lee nám tím naznačuje, že latentní rasismus se může skrývat v každém z nás.
Největší síla snímku ovšem tkví v nesčetných odkazech. Režisér se vrací k rasistickým snímkům The Birth of a Nation a Gone With the Wind a ukazuje divákům, jak mocným nástrojem může být film. Zároveň ale mile připomíná 70. léta a rozmach blaxploitation žánru, připomíná řadu titulů a tehdejších slavných černošských herců.
Spousta prostoru je věnována narážkám na současné dění ve Spojených státech. Zde bych rád podotkl, že pro správné uchopení kontextu je třeba se alespoň v základech orientovat v americké politické scéně. Členové Ku-klux-klanu totiž ve filmu několikrát záměrně vypustí stejné výroky jako Donald Trump.
Krom toho se děj filmu odehrává v Colorado Springs, což se zcela vymyká zažitému stereotypů snímků, v nichž vystupují členové Kkk nebo rasisté. Tentokrát se ocitáme ve středu USA, nikoli na jihu. Spike Lee nám tak opět podsouvá fakt, že rasismus není jen záležitostí amerického jihu, nýbrž celé Ameriky.
Největší sílu má samotný závěr. Stejně jako když jeho předchozí snímek Malcolm X otevíraly současné záběry (zbití černošského taxikáře Rodneyho Kinga), tentokrát se vracíme do loňských událostí v Charlotesville a v tu chvíli vám dojde, co se vám BlackKklansman snaží říct – absurdní téma, kterému jsme se ve dvou hodinách předtím usmívali, je pořád realitou. Pro mě o tom svědčí hrobové ticho, které zavládlo v kinosále po posledním záběru z filmu.
Abych to shrnul – nový film Spika Leeho se prolíná hned několika žánry. Je komediální satirou, ale zároveň prezentuje témata, která nejsou vtipná ani trochu. Je děsivý, ale není hororem a odehrává se v minulosti, ale zároveň je palčivě aktuální. Tento koktejl kupodivu působí konzistentně. Občas to zaskřípe, ale to není divu.
Jeho největším problémem tak zůstává samotný příběh. Ten není příliš inovativní, lovestory je vystavěná na mnohokrát viděném základě a na konec nás čeká klišé závěr.
Tak jako tak, BlackKklansman přináší celou řadu silných myšlenek a originální, ač jednodušeji vystavěný příběh. Na něm je ale naroubován sociální komentář, jenž k Leeově filmografii patří a v tomto díle jej dokázal vystavět tak, že budete mít husí kůži ještě u závěrečných titulků.
Pokud vás ovšem dění kolem nového amerického prezidenta minulo a rasové tenze v USA nesledujete, ujde vám spousta narážek, pointa a film si tolik neužijete. 8.5/10
