Středa 19. 12. 2018 svátek má Ester

hledej na refresheru

Odteď si můžeš článek
uložit na později.
Uložený článek najdeš v nabídce uživatele.
Doporučujeme zapnout browser notifikace, pokud budeš přihlášený na Refresheru na tomto zařízení.
Refresher - Rozhovory
0
Antonín H.
29. září 2018, 21:21

Mladá Češka odjela pomáhat do nejméně rozvinuté země světa. Jak žijí místní a z čeho mají strach?

Uvnitř nejméně rozvinuté země světa. Jaké zkušenosti si odnesla z krizí sužované Středoafrické republiky mladá Češka?

Antonín H.
29. září 2018, 21:21
Mladá Češka odjela pomáhat do nejméně rozvinuté země světa. Jak žijí místní a z čeho mají strach?
Zdroj: Spencer Platt / Staff
Musíš být přihlášený/á, abys mohl/a uložit článek.
Nepodarilo sa uložiť zmeny. Skús sa nanovo prihlásiť a zopakovat akciu.

V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
0
Uložit na později.
Odteď si můžeš článek
uložit na později.
Uložený článek najdeš v nabídce uživatele.

O Středoafrické republice se příliš nemluví. Kvůli nestabilitní politické situaci patří mezi nejméně rozvinuté země světa a nezávislost získala teprve v 60. letech. Demokracie se tu ještě nestihla zakořenit.

 

Větší část země je tak pod nadvládou rebelů, kteří ohrožují obyčejné civilisty a „zapomenutá země“ se tak stává ještě zapomenutější. Místní jsou uzavřeni ve svém konfliktu a problémech, které jako by neměly řešení. Náznaky míru jsou přitom v nedohlednu.

 

Rozhodli jsme se proto zeptat přímo mladé Češky, která se z místa vrátila teprve před měsícem. Jana Vlčková oblast navštívila již podruhé. Jak na ni místo zapůsobilo? Dostala se do nějaké nebezpečné situace? A jak ji změnil fakt, že si kromě bohatých zkušeností přivezla do Čech také malárii?

 

Mladá Češka odjela pomáhat do nejméně rozvinuté země světa. Jak žijí místní a z čeho mají strach?

 

Ahoj, jak tě napadlo vyrazit do nejméně rozvinuté země světa?

Dostala jsem se k inzerátu úplně náhodou. V té době jsem dokončovala studium a hrozně mě to zaujalo. Byla to ideální příležitost využít své jazykové schopnosti smysluplným způsobem. Už jsem měla po krk teorie, chtěla jsem využít jazyk v praxi. 

 

Ze Středoafrické republiky ses vrátila před měsícem. Co tam bylo tvým úkolem?

Letos jsem tam byla už podruhé. Celá ta skupina, složena z Čechů a Francouzů, tam jela za účelem školit středoafrické učitele podle základních pedagogických principů. Gró celého programu je, aby se děti něco efektivně naučily, ideálně hrou. „Drcení“ učiva tam totiž nefunguje. 

 

Na to se chci zeptat. Jak tam vypadá úroveň vzdělávání?

Vzhledem k úrovni školství je vzdělání hrozně teoretické. Tím, že je to někdejší francouzská kolonie, tak výuka probíhá od samého začátku ve francouzštině, i když děti tento jazyk vůbec neznají. Mluví povětšinou sangem a chce se po nich, aby se hned naučili číst a psát ve francouzštině, i když tomu jazyku nerozumí.

 

To pro ně musí být velmi náročné...

Po šesti letech povinné školní docházky jsou tři čtvrtiny z nich stejně negramotní. Zkouškami projdou jenom tak, že se to nadrtí, ale když se jich zeptáš, co znamená jaké slovíčko, tak na to nejsou schopni odpovědět. Četba bez porozumění.

 

Vy je tedy učíte konkrétně co?

Školíme učitele, kteří by pak na základě věcí, které si osvojí v rámci školení, měli být schopni efektivněji pracovat s dětmi. Celé školení je o vzájemné výměně: oni znají tamní situaci ve školách, i bez formálního vzdělání mají mnohdy už léta praxe a ve výuce jsou houževnatí navzdory těžkým podmínkách.

 

Smyslem programu je, aby učitelé vyučovali právě sangu, aby se děti doopravdy naučili číst a psát. SIRIRI, tedy organizace, se kterou jsem do Středoafrické republiky jela, vytvořila slabikář a další učební pomůcky přímo v sangu v úzké spolupráci s místními.  Já letošní rok neškolila, byla jsem koordinátorka a dohlížela na to, aby vše fungovalo, jak má, a rozebírala s učiteli jednotlivé kroky. 

 

Mladá Češka odjela pomáhat do nejméně rozvinuté země světa. Jak žijí místní a z čeho mají strach?

 

Jak takový středoafrický učitel vypadá? 

Jen málokdy se stane, že vystuduje vysokou školu. Studovat se dá na univerzitě v hlavním městě, ale aby pak měl člověk specializaci, musí si udělat další nástavbu. Většina učitelů jsou tedy rodiče, kteří mají děti a ty pak v rámci své vesnice začnou učit. Až poté se některým z nich zpětně dostane nějakého školení. Jsou to lidé, kteří se učí za pochodu. Je to obdivuhodné, protože mají v první třídě klidně 200 dětí a to je pak velmi těžké cokoli jim předat. 

 

Čím se lidé v SAR živí?

Z většiny jsou to zemědělci. Mají svoje malá políčka, nejčastější plodinou je tam maniok a další ovoce a zelenina, které pak prodávají na trhu.

 

Vzpomeneš si na to, co jsi prožívala, když jsi tam poprvé přiletěla? Jak jsi to vnímala?

Přiletěli jsme do hlavního města Bangui a na letišti nás vyzvedl džíp, kterým jsme pak druhý den jeli 400 km do severozápadního města Bozoum, kde bydlí asi 20 tisíc lidí. Když to člověk vidí, působí to na něj jako vesnice, jsou tam totiž domky z nepálených cihel nebo přímo nějaké chýše. 

 

Jaké byly tvé pocity? 

Projížděli jsme kolem trhu, kde se prodávalo maso, samozřejmě bez jakýchkoli lednic, takže všude kolem poletovaly mouchy. Měla jsem pocit, jako bych koukala na nějaký cestopisný dokument. Do toho procházeli lidé přenášející věci na hlavě, takže to, co si představíš v nějakém dokumentu a řekneš si, že takhle vypadá Afrika, tak přesně takhle i doopravdy vypadá. Je pravda, že asi první tři dny jsem měla problém vstřebat, že tam fakt jsem. 

 

Jak vypadala misie, ve které jsi bydlela?

Bydleli jsme na kopečku nad tím městem v katolické misii, která je uzavřeným areálem. Tam jsme se mohli pohybovat volně. Areál byl hlídaný místními hlídači, kteří s misií dlouhodobě spolupracují a jsou to spolehliví lidé, kteří za to dostávají mzdu. 

 

Mladá Češka odjela pomáhat do nejméně rozvinuté země světa. Jak žijí místní a z čeho mají strach?

 

Jak jsi komunikovala s učiteli a dětmi?

S učiteli ve francouzštině a s dětmi, jak to zrovna šlo. Uměly nějaké pozdravy a základní fráze ve francouzštině, ale většinou jsme se na sebe usmívali a nějak si hráli a slov nebylo třeba. 

 

Jaké předměty se tam vyučují? Jejich náročnost je stejná jako u nás?

Jak už jsem říkala, často dochází k tomu, že ani ty základní znalosti si děti bohužel neosvojí. Kvůli tomu výuka není tolik strukturovaná a hodiny nejsou tak jasně rozdělené jako u nás. Učí se tam číst a psát, základní počty a později nějaké věci z přírodovědy. 

 

Jak probíhala tvá denní rutina?

Abychom v rámci školení fungovali a byli plní síly, tak máme jasný program, který vypadá velmi podobně. Vstává se v sedm, po osmé začíná školení. Poté máme společné setkání, kde řešíme, co fungovalo a co udělat jinak. Stmívá se tam brzy. Už kolem šesté je potřeba myslet na to, že si na sebe musíme dát repelenty a ochrany proti komárům, protože tu velmi hrozí malárie. Od devíti nám přestane fungovat elektrický proud, takže tam lidé obecně fungují podle toho, jak funguje příroda. Vědí, že den je omezený, a tomu přizpůsobí všechno.

 

V noci se tedy spí?

V noci jsou místní překvapivě docela živí. Ve městě pořádají oslavy, tance a kolikrát se z centra linula velmi živelná hudba. Oslavy souvisí také se svatbou nebo s pohřby. Jsou po celou noc, ale brzy ráno lidé zase fungují. Letos se nám stalo, že nějaký pohřeb trval až do šesté ráno. 

 

Mladá Češka odjela pomáhat do nejméně rozvinuté země světa. Jak žijí místní a z čeho mají strach?

 

Slyšela jsi to až do svého pokoje?

V oknech je pouze síť, takže toto veselí bylo poměrně dost slyšet. Ti lidé jsou schopni se radovat i přes všechny jejich starosti. 

 

Rád slyším, že se tam lidé umí bavit, i když situace v zemi není zrovna pokojná...

To je právě to, k čemu jsem se chtěla dostat. Máme pocit, že lidi tam akorát trpí. Samozřejmě, život tam není jednoduchý, nemají tam základní zdravotní péči, není tam elektřina a pitná voda jen v omezené míře. Na druhou stranu, lidé tam žijí svůj život, dokáží se z něj radovat a žijí tam okamžikem daleko víc než Evropané. 

 

Čím to je?

Možná právě tím nebezpečím. Vědí, že se jim může něco stát, že je něco může kousnout a díky tomu prožívají přítomnost mnohem intenzivněji. To souvisí i s těmi pohřby. Když někdo zemře, tak noc nebo dvě se konají velmi bujaré smuteční obřady, aby se se zemřelým rozloučili, ale potom, až tímto projdou, jde život dál. Lidé v Evropě to většinou prožívají mnohem delší dobu, než se s tím srovnají.

 

Radují se tam lidé?

Všichni se tam umí radovat i z mála. Evropané mají utkvělou představu, že chudoba se rovná dítě s nafouknutým bříškem, což sice také je africká realita, ale zároveň je to celkem plochý pohled. Lidé tam žijí po svém, v rámci možností, které jim tam země poskytuje. Musí využít toho, co mají, ač by to z našeho pohledu mohlo vypadat, že nemají nic.

 

Jak jsi trávila volný čas?

Většinou jsme byli rádi, že si můžeme dát sprchu a na chvíli vydechnout. Volné byly neděle, kdy školení neprobíhalo a během nich bylo možné zorganizovat buď cestu na trh nebo společný výlet autem do nějaké ne úplně vzdálené oblasti. Avšak nikdy ne samostatně. 

 

Byl by to risk?

Ať už je to muž nebo žena, tak tam nezapadá a je potřeba vždy chodit s místním. My už tam máme nějaké kontakty s kluky, kteří ukončili střední školu, a když jsme chtěli na trh, tak jsme se s nimi domluvili. Brali nás na trh, dohlíželi na to, aby nám nedávali vysoké ceny a podobně. Bylo to milé. Cítila jsem se hned lépe, když jsme měli někoho místního.

 

Mladá Češka odjela pomáhat do nejméně rozvinuté země světa. Jak žijí místní a z čeho mají strach?

 

Pojďme se vrhnout na téma krize, která v zemi panuje. Jakou optikou jsi to vnímala? 

Z Česka toto téma působí hrozivě. Větší část území není pod kontrolou státu a operují tam různé ozbrojené jednotky. Místní jim říkají rebelové. Ta část, kde jsme byli my, je v oblasti, která je pod kontrolou státu, jsou tam policejní jednotky a já osobně loni i letos neměla pocit nějakého bezprostředního ohrožení.

 

Neviselo ve vzduchu nějaké nebezpečí?

Může se tam sice kdykoli cokoli odehrát – i v tomto městě se mohla zformovat skupina a začít střílet, ale zároveň mně osobně nepřišlo akutní, že by tam mělo být nějaké bezpečností ohrožení. Je to zřejmě i o štěstí, že jsme na nic nenatrefili. 

 

Je potřeba se chovat opatrně po cestě u závor, které spravují místní nespadající pod žádné úřady, ale prostě tam jen vybírají peníze. Kdybychom je třeba vyfotili, byl by problém. 

 

Jak tuhle situaci vnímají místní? 

Záleží, v jakých oblastech se nacházejí. Na severu je to žhavější, mluvila jsem s učitelkou, která měla odjet do této oblasti, ale nemohla, právě kvůli rebelským skupinám. Zabili by ji tam. I kdyby tam děti chtěly chodit do školy, tak nemůžou, protože žádní učitelé tam nejsou.

 

Jak by se ta situace dala zklidnit?

Bylo by potřeba, aby měl stát autoritu. Má větší rozlohu než Česko a Francie dohromady a když větší část není pod kontrolou, tak to nemůže fungovat. Zajímavý podnět mi řekl inspektor, se kterým jsem spolupracovala. Říkal, že je potřeba, aby si řadoví Středoafričani uvědomili svoji zemi, aby dělali cílevědomé projekty sami pro tu zemi.

 

To se momentálně neděje?

Já jsem se opakovaně potkávala s tím, že zvyk z dob kolonizace být podřízen tam dodnes přetrvává, a to i u lidí, kteří období koloniální správy nezažili. Vnímají nás tak, že my jsme přijeli pomáhat, ale nevěří sami sobě, že by byli schopni udělat něco, co by mohlo stav jejich země zlepšit.

 

Našim cílem je sice něco rozjet, ale potom to nechat na nich. Tohle jsem vnímala i u toho inspektora, člověka, který to má v hlavě velmi srovnané, ale nakonec i on v jistých chvílích působil rezignovaně a nejistě. Strašně mě to mrzelo, protože i když jsem se ani omylem necítila nijak nadřazeně, tak tam člověk tu nadřazenou pozici má. Je to strašně smutné. Staletí otrokářství se přenáší i do současnosti.

 

Mladá Češka odjela pomáhat do nejméně rozvinuté země světa. Jak žijí místní a z čeho mají strach?

 

Jak z toho ven?

Mělo by se zapracovat na tomto smýšlení, dostatečně je motivovat, ale nepodsouvat nic nepřirozeného. Spíš vycházet z toho, jak to tam funguje, a pokusit se to přizpůsobit jim.

 

O Středoafrické republice se mluví jako o „zapomenuté zemi“. Proč myslíš, že tomu tak je?

Oblast byla jedna z posledních kolonizovaných oblastí v Africe. Mocnosti si to na Berlínském kongresu rozdělily a bylo jim jedno, kdo tam žije. Vystřihly si nějakou zemi do mapy a určily, že zrovna tohle bude francouzská kolonie. Dlouho to byl zapomenutý kus území i v rámci této kolonizace a potom i po její dekolonizaci. Střed Afriky není vůbec dobrá pozice. Je izolovaná. Kolem dokola jsou země jako Kongo, Súdán nebo Čad, které jsou samy nestabilní, což ke stabilitě tohoto regionu také rozhodně nepřispěje.

 

Takto se ta zapomenutost táhne se zemí i po jejím formálním osamostatnění v 60. letech. Francouzi z oblasti neodešli a zůstávali poradci prezidentů, čímž se země neměla šance politicky osamostatnit. Země je totiž bohatá na nerostné suroviny. Je tam strašně moc uranu, diamantů i zlata a to je právě ten problém. Pro prezidenty je to způsob, jak se dostat k moci. 

 

Takže zdaleka to není jen konflikt muslimů a křesťanů, jak se říká?

Tento spor byl uměle vyvolaný. Ti lidé spolu nějak žili, ale našly se tam skupiny, které to začaly prohlubovat, proto byla vytvořena domobrana a ve finále se zabíjeli všichni, včetně civilistů.

 

Důvodem jsou hlavně zdroje. Po Francouzech to využívala Čína a zcela nově teď i Rusové, kterým kromě zdrojů jde i o vojenskou podporu. Když je ta země pořád závislá na někom a pořád vykořisťována, je hrozně těžké, aby fungovala dobře a nebyla to jen zapomenutá země, od které si národy jen berou, ale zapomínají na ty obyvatele v ní. 

 

Mladá Češka odjela pomáhat do nejméně rozvinuté země světa. Jak žijí místní a z čeho mají strach?

 

Většinově jsou tam křesťané. Jakým způsobem církev ovlivňuje jejich život?

I když jsou místní evangelizovaní, tak velkou roli v nich hraje víra v animismus, tedy v přírodní síly a nadpřirozené bytosti. Chodí sice do kostela a prožívají to hodně, ale pak jsou schopni vyprávět příhodu o tom, že někde viděli něco s přírodní silou.

 

Na druhou stranu katolická víra pro ně hraje velkou roli. Přijali za své, že chodí do kostela a nedělní mše se stává velkou událostí. Tančí se tam, zpívá, všichni jsou oblečeni v barvách, je to úžasný zážitek. Přijde mi, že pro ty lidi víra znamená naději. Naději na lepší život. Prožívají to niterně a skutečně.  

 

Co když Středoafričan onemocní? Jak je tam nastavený zdravotnický systém?

Bývá to problém. Nemocnice většinou nejsou příliš dobře vybavené, když se tam dostane třeba ultrazvuk, tak je náročný na provoz, protože přívody elektřiny jsou velmi omezené. Dalším problémem je hygiena, když místní potřebují něco vyčistit, tak to vypalují na ohni. Otevřená zlomenina bývá velký problém. Záležitost, která by u nás byla na základní zotavení, je u nich smrtelná. Další věcí je malárie – vůči některým formám mají vypěstovanou imunitu, ale když ji neléčí, tak se to stane chronické, což pak ve smrt vyústí. Je to nejčastější důvod smrti u dětí a starých lidí. Léků je nedostatek a jsou drahé. 

 

Dotkly se tropické nemoci i tebe? 

Malárii jsem měla letos. Říká se, že co člověk, to malárie. U každého má jiný průběh. Mně začalo být blbě, pak mi byla zima, nato jsem měla teplotu, špatně jsem spala. Odjela jsem do nemocnice na Bulovku na oddělení tropických nemocí, dali mi prášky, chvíli jsem si poležela v nemocnici a nyní jsem už zdravá. Místní to ale častokrát pouze přejdou a to je pak problém. 

 

Jaký je stav pitné vody a jídla?

Místní mají vodu z vyhloubených studen, kde jsou pumpy a odkud čerpají vodu. Středoafričtí učitelé to tam během školení normálně pili a nic jim nebylo. Z jiných přírodních zdrojů, kde nejsou studny založené misionáři, to bývá problematické. Moc pitné vody tam není, i když nejde o suchou oblast, protože je nad rovníkem. Je tam období dešťů, takže není to tak, že by neměli vodu kvůli suchu, spíš je to tak, že není čistá. 

 

Mladá Češka odjela pomáhat do nejméně rozvinuté země světa. Jak žijí místní a z čeho mají strach?

 

S jídlem je to jak?

Základní potravinou je maniok. Víš, co je to maniok?

 

Netuším.

Maniok bych přirovnala k bramborám. Je to takový kořen, rostoucí v zemi, nahoře mu trčí jen lístky. Tento kořen, když se vykope, tak je strašně jedovatý, musí se tedy nejdříve nařezat, pak luhovat a poté sušit. Oni to suší vedle silnic, takže kdy projíždíš autem, můžeš vidět dlouhé pruhy bílé, složené z kousíčků tohoto manioku. Tyto kousky se pak nadrtí na prášek, ten se smíchá s vodou a udělá se z toho mazlavá boule, kterou oni pak jedí.

 

Na živiny je to hrozně chudé, ale hodně to zasytí. To je jejich základ. Místní nám říkali, že když za ten den nejí maniok, tak je to jak kdyby nejedli vůbec. Připravují to s omáčkami, které vytvoří z lístečků manioku, semínek, hub a podobně. 

 

Předpokládám, že ses nebránila ochutnání...

Je to zážitek, ale nezvládala bych to jíst každý den. 

 

K čemu bys to přirovnala?

K ničemu. Je to vlastně dost bez chuti, mazlavé. S omáčkou se semínky a houbami to bylo aspoň trochu kořeněné a to mi chutnalo, ale jinak je to jen takové těsto. Z toho oni žijí, plus z rajčat a salátů, které sami vypěstují. Občas rýže,  ale to je okrajové, hlavně maniok.

 

Mladá Češka odjela pomáhat do nejméně rozvinuté země světa. Jak žijí místní a z čeho mají strach?

 

Jaký je běžný den místních obyvatel?

Co jsem měla šanci velmi povrchně pochopit, tak místní pracují na poli, pak jdou na trh prodávat nebo nakupovat a navečer mají případně nějaké to společenské veselí kolem ohňů.

 

Mají obyčejní lidé nějaké sny? Chtějí něčeho dosáhnout?

Přišlo mi, že minimálně učitelé věří v to, že se podaří prosadit náš školící program u vlády, zlepšit školství a tím pádem i zlepšit situaci v zemi. Tím, jak žijí okamžikem, moc nemyslí na to, čeho by chtěli dosáhnout v evropském slova smyslu, tedy že si maluješ kariéru a máš to někdy dost nalinkované předem.

 

Žijí z toho, co je, a místy se snaží doslova prostě jen přežít, ale vůbec to není tak, že by jen trpěli. Jsou mnohdy dost činorodí, což je vidět v jejich nadšení a odhodlání účastnit se školení. 

 

Vyslechla sis nějaký příběh, který tě donutil se zamyslet?

V tak rozdílné zemi se setkáváš s úplně jinými věcmi, s úplně jinými podněty. Každou chvíli přemýšlíš nad různými věcmi. Co mě osobně zaujalo při letošním pobytu, byl jeden z kluků, který se jmenoval Luther. Zrovna dodělal maturitu, chodil s námi na trh a doprovázel nás při procházkách. Před dvanácti lety přišel o otce a vyrostl jako sirotek. Vyrostl při té misii, staraly se o něj sestry, i přesto odmaturoval a po mši dělá pro děti různé aktivity. 

 

Druhý příběh, který mě přivedl k přemýšlení, byl, že v jedné ze tříd byla paní v hodně pokročilém stádiu těhotenství a přímo ze školení odjela do porodnice s tím, že bude rodit. To si lze představit v našich podmínkách jen velmi těžko, tady se přes veškerou péči strachujeme.  Svým způsobem si tím ušetří určitý stres i přesto, že je to mnohem nebezpečnější z hlediska z hygieny. Při porodu může přijít o život ona i dítě. I když jsou si dobře vědomi toho, jak tragicky to může skončit, snaží se být silní a nepodléhat zoufalství předem. Obdivuhodně dělají vše proto, aby se vyrovnali s nepříznivými podmínkami.

 

Přišli nějací lidé z tvého okolí do konfliktu s ozbrojenci?

Vím, že zhruba před rokem touto dobou se ve městě vzdáleném asi 100 km od Bozoum vzedmula nějaká ozbrojená skupina a začala tam ovládat město. Místní z něj uprchli přímo do Bozoum, byl tam příval několika tisíc lidí, pro které tam misionáři museli vytvořit ubytovací kapacity a pomoci jim. Ozbrojená skupina může přímo ovlivnit životy nevinných lidí. 

 

Je vůbec možné, aby tento konflikt Evropané pochopili?

Když jsem se na tuto otázku ptala jedné místní, tak říkala, že v žádném případě ne. Pro obyvatele tamních měst jsou ozbrojenci denní realita. V některých oblastech jsou stabilně, ale nikdo dopředu neví, kde se zrovna vyrojí. Říkala mi, že kdyby rebelové přišli, musela by utéct do buše, aby se schovala, jinak by ji zabili.

 

Mladá Češka odjela pomáhat do nejméně rozvinuté země světa. Jak žijí místní a z čeho mají strach?

 

Změnila ses nějak, vzhledem ke svým zkušenostem, ty osobně?

Když jsem se vrátila sem, tak jsem o některých věcech přemýšlela, na druhou stranu, člověk nemá moc reálnou šanci změnit svůj život tady. Ale přece jenom si srovná věci v hlavě a zjistí, že tady občas řešíme blbosti. Máme tu své problémy, svá rizika, ale co to je v porovnání s tím, že se tito místní obyvatelé setkávají s bezprostředním ohrožením života?

 

Měli jste nějaké bezpečnostní pokyny, kdyby se cokoli stalo?

I kdyby se nic nedělo, je důležité být neustále ve skupině. Vždycky, když přišel jakýkoli státní převrat, tak lidé utíkali právě na misie, právě ty byly oázou pro místní. I ozbrojené skupiny věděly, že kdyby se jim cokoli stalo, tak jsou právě misionáři, kteří jim vždy pomůžou. I oni vnímají, že jsou pro ně pomocí. Misionáři při zranění neřeší, kdo je na jaké straně. Žádný krizový plán jsme tedy neřešili.

 

Měli vaši ochránci nějaké zbraně?

Tam, kde jsme se pohybovali, jsem neměla pocit, že bychom potřebovali nějaké zbraně. Více než ochránci to byl doprovod, hlavně z důvodu, aby místní, kteří nás neznají osobně, viděli, že jsme s někým jim známým. Ono to přeci jenom způsobí určitý rozruch, takže aby měli pocit, že je všechno v pořádku, že nejsme vetřelci. (smích)

 

Jak na tebe působili?

Místní i ti, které jsme přímo neznali ze školení, k nám byli většinou hodně vřelí a i třeba při takových procházkách se s námi spontánně zdravili na cestě upřímným stiskem ruky. Byli to i úplně neznámí lidé, které pravděpodobně už nikdy neuvidíme. V tom je to tam tak silné, s takovou bezprostředností by ses u nás nesetkal a pro mě to bylo neskutečně obohacující.

 

Co by měl umět člověk, který by chtěl pomáhat v těchto místech? Čím by se měl obrnit? 

Záleží, za jakým konkrétním účelem by tam jel, obecně je důležité být otevřený a adaptovat místním podmínkám, respektovat je, nechtít za každou cenu něco měnit. Dále se nesmí bát, že natrefí na určitý diskomfort. Je potřeba být otevřený nové zkušenosti a nejet tam se stereotypy, protože ty pak mají tendenci předurčovat přístup k lidem. 

 

Tuší ti lidé, jak se žije v Evropě?

Byl tam jeden zvláštní moment, kdy ten inspektor, o kterém jsem už mluvila (jinak přesvědčený, že oni musí být ti, co s tou zemí něco udělají), jednou přišel, působil rezignovaně a říkal mi, že se mnou odjede do Evropy. Ptala jsem se ho proč, vysvětlovala jsem mu, že třeba si pod tím představuje něco, co to není. Říkal: „To sice možná jo, ale vy v té Evropě máte alespoň šanci studovat.“

 

Mladá Češka odjela pomáhat do nejméně rozvinuté země světa. Jak žijí místní a z čeho mají strach?

 

Mají o Evropanech nějaké stereotypy?

Slovu stereotyp nebo předsudek nerozumí, doslova. I když jsem se to snažila jedné místní učitelce popsat, tak jsem zjistila, že oni takto nepřemýšlí.

 

Mají pouze nějaký zkreslený obraz a nedovedou si představit, jak vlastně ten evropský komfort vypadá. Myslí si, že hned dostanou práci a všechno bude jednoduché, což často nemusí být pravda. 

 

Proč se místní přidávají k rebelům? Co chtějí?

Díky tomu, že se jim podaří ovládnout nějaký důl nebo naleziště diamantů a zlata, mají šanci se dostat do nějaké vyšší pozice. Přijmou fakt, že budou ohrožovat ostatní a případně i zabíjet. 

 

Jaké jsou tvé plány do budoucna?

Jsou věci, které si musím srovnat v hlavě. Fakt, že jsem měla malárii, člověka přivede k nějakému typu uvažování. Najednou zjišťuje, že možná není tak neohrozitelný, jak si myslel, tohle jsou věci nad kterými teď přemýšlím. Ani na chvíli ale nelituji.

 

Jela jsi tam přes organizaci SIRIRI. Můžeš popsat, o jakou organizaci jde?

Je to česká neziskovka, která vznikla v roce 2006. Založila ji skupina přátel, která měla vazby na misionáře ve Středoafrické republice. Začínali s projekty zabývajícími se zemědělstvím a zdravotnictvím. Od roku 2015 je vlajkou lodí program Škola hrou, který se postupně vyvíjí – začínalo to s malinkou třídou středoafrických učitelů, letos už jich bylo 250.

 

Děkuji za rozhovor!

 

Pokud tě zaujala organizace SIRIRI, bližší informace najdeš na jejich webu www.siriri.org.

Ohodnoť článek
21
Sdílej článek
Musíš být přihlášený/á, abys mohl/a ohodnotit článek.
Přihlásit se
Zrušit
Při hodnocení článku nastala chyba. Zkus se nově přihlásit a znovu ohodnotit článek.

V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
NAHORU
Jako neregistrovaný jsi tento měsíc přečetl už 1/40 článků. Přihlas se pro neomezený přístup. Jako neregistrovaný jsi přečetl už 1/40 článků za měsíc. PŘIHLÁSIT / REGISTROVAT PŘIHLÁSIT
Nejčtenější
Záleží nám na soukromí čtenářů. I z toho důvodu ti poskytujeme detailní informace o tom, jak využíváme soubory cookies a jiné technologie zabezpečující správné fungování a vývoj stránky. Pro víc informací si přečti naše Zásady ochrany osobních údajů , kde najdeš, jak používáme soubory cookies, případně se seznam s Podmínkami užívání portálu platnými od 24. 5. 2018. Zpracování cookies můžeš zabránit nebo změnit své preference v nastaveních internetového prohlížeče. Pro detailnější nastavení klikni na víc možností níže.
Upozornění na právo nastavení ochrany osobních údajů na Refresheru

Vzhledem k existujícím i chystaným změnám v zákonech ti dáváme možnost detailního nastavení zpracování osobních údajů a preferencí spojených s jejich zpracováním.

Přečti si možnosti, posuň zobrazení níže, nastav si své preference a klikni na tlačítko Souhlasím, když budeš chtít pokračovat na Refresher. Soubory cookies jsou důležitou součástí technologie v tvém prohlížeči. Jsou natolik důležité, že je budeme muset použít pro zapamatování si toho, že jsi toto okno potvrdil/a, v opačném případě bychom ti ho museli zobrazovat znovu a znovu.

Údaje, které zpracováváme, když používáš Refresher
Ze strany Refresheru sbíráme tyto osobní údaje:
  • Když navštívíš Refresher, uchováváme informace o tom, které články sis přečetl, identifikátory zařízení a prohlížeče, část IP adresy nebo IP adresu v případě přihlášení, soubory cookies a polohu.
  • Při přihlášení do účtu e-mailovou adresu.
Proč sbírá Refresher tyto údaje:
  • Ke zlepšení kvality našeho webu a vývoji nových webových služeb.
  • K provádění analýz a měření s cílem pochopit, jak je náš web využíván.
  • K tomu, abychom nezobrazovali obsah, který jsi už viděl.
  • Pro zobrazování přizpůsobeného obsahu, jako jsou například relevantnější články.
  • Pro schopnost identifikovat tě jako uživatele při přihlašování do svého účtu.
Sbíráme údaje pro partnery a reklamní sítě:
  • Identifikátory zařízení a prohlížeče, část IP adresy, soubory cookies a poloha.
Proč sbíráme tyto údaje pro partnery, třetí strany a reklamní sítě:
  • K tomu, aby mohli fungovat a zobrazovali relevantnější a užitečnější reklamy.
Seznam reklamních sítí a nastavení reklam

Nevyhnutelné osobní údaje – cookies – pro zobrazování reklam sbíráme pro následující společnosti:

Google (Google Ireland, 3RD FLOOR ,GORDON HOUSE ,BARROW STREET, Dublin, ID: 368047)
formulář kontakt v souvislosti s osobními údaji >

AdForm (AdForm Aps,Wildersgade 10B, 1. Sal., DK-1408, Copenhagen, Denmark, ID: 26434815)
kontaktní údaje pro nejbližší pobočku >

Seznam (Seznam.cz, a.s, Radlická 3294/10, 150 00, Praha 5, 26168685)
kontaktní údaje pro nejbližší pobočku >

 

Možnost vypnout si personalizování reklam a sbírání osobních údajů pro jednotlivé partnery:

Upravit nastavení typů reklam Google - personalizování od společnosti Google

Upravit nastavení typů reklam AdForm - personalizování od společnosti AdForm

 

Svá nastavení pro všechny ostatní reklamní sítě, i ty, které na Refresheru nenajdeš, si můžeš prohlédnout na stránce youronlinechoices.com/uk/your-ad-choices

Měření a analýza návštěvnosti

Google, Služba Google Analytics (Google Ireland, 3RD FLOOR ,GORDON HOUSE ,BARROW STREET, Dublin, ID: 368047)

Vlastníci webových stránek používají ke zlepšení funkčnosti svých stránek údaje shromážděné službou Google Analytics. Shromážďování údajů můžete deaktivovat tak, že si stáhnete a nainstalujete doplněk pro svůj prohlížeč.

Stáhnout doplněk pro prohlížeč

Gemius (Gemius s.r.o. Na Výsluní 201/13 100 00 Praha 10 Česká republika)

Společnost Gemius podobně jako služba Google Analytics vyhodnocuje a měří návštěvnost na některých webových stránkách. K měření využívá Cookies, které si můžeš deaktivovat ve svém prohlížeči.

Hotjar (Hotjar Limited, company number C 65490, Level 2, St Julian’s Business Centre, 3, Elia Zammit Street, St Julian’s STJ 1000, Malta)

Hotjar využíváme k analýze návštěvnosti a chování uživatelů. Vytváří nám mapu aktivity návštěvníků, a to na webových stránkách, které vizualizuje a vyhodnocuje. Tyto informace nejsou sbírány vždy, nikde nejsou spárovatelné s aktivitami uživatelů a není tedy možné identifikovat jednotlivce, ale Hotjar ti může nastavit soubory cookies.

Ovládací prvky související s prohlížečem

Nastavení souborů cookies

Soubory cookies jsou životně důležitou součástí technologie ve vašem prohlížeči a slouží ke zlepšení prostředí při používání internetu.

Pokud například na určitém webu nastavíte předvolený jazyk, soubory cookies pomohou prohlížeči zapamatovat si tuto volbu. Některé nebo všechny soubory cookies můžete též zablokovat, to ale může vést k narušení fungování některých funkcí na internetu.

Mnoho webů například vyžaduje zapnuté soubory cookies, když se chcete přihlásit.

Zásady ochrany osobních údajů
Další informace o tom, jak Refresher používá cookies ke zlepšení služeb
  • Přihlašování – pro účely přihlašování potřebujeme tvoji e-mailovou adresu.
  • Přizpůsobení – pro zjištění toho, co tě zajímá, vytváříme tvůj unikátní profil. Pokud nějaké informace posbíráme, najdeš je ve svých nastaveních soukromí a profil můžeš upravit, změnit nebo celé personalizování vymazat.
Jak změnit nastavení zpracování osobních údajů?

Pokud změníte názor, kdykoliv můžete tyto údaje změnit na adrese https://refresher.cz/nastavenia/sukromie.
Pokud toto okno nechceš vídat, když nás navštívíš z jiného zařízení nebo prohlížeče, přihlas se a tvé preference si zapamatujeme.