V bratislavském Pentagonu jsme navštívili Marcela, který se s námi podělil o jeho životní příběh a dlouholetý boj se závislostí na drogách.
Marcelovi je 47 let, ale v životě zažil tolik, že by se o něm dal klidně natočit celovečerní film. Nebyl by to však film, který by diváky potěšil, ale šokující drama o životní cestě mladého člověka, kterému pár špatných rozhodnutí zničilo život. Toto je příběh o muži, který kvůli drogám přišel o všechno, co považuje za důležité. Domov, rodinu, děti či roky na svobodě. Jediné, co mu zůstalo, je on sám a jeho vůle něco změnit.
S Marcelem jsme se setkali dvakrát, protože byl jeho příběh tak fascinující, že se do jednoho rozhovoru nedal obsáhnout. Při druhém setkání jsme mu přinesli sušenky a čokoládu jako poděkování za jeho ochotu. Marcel byl za tuto pozornost vděčný a my jsme byli svědky toho, jak se bez váhání rozdělil s hladovým kamarádem.
Během našeho rozhovoru se u nás zastavila i správkyně jedné bytovky v bratislavském Pentagonu a nemohla si Marcela vynachválit. Je vždy ochoten pomoci lidem v okolí, uklízí bytovky, a když mu správkyně svěří peníze, aby jí udělal laskavost a něco koupil, vždy jí vše do centu vrátí. Říká, že kdyby měla dostatečně peněz a mohla by mu poskytnout bydlení, udělala by to bez mrknutí oka.
Marceli příběh je další důkaz toho, jak může jedna mladická nerozvážnost člověka odsoudit na život na okraji společnosti. Marcelovy současné životní podmínky však nevypovídají o jeho charakteru, ale o obyčejné lidské slabosti, při které nedokázal odolat pokušení píchnout si ještě i tu další dávku.
- jak se Marcel dostal k užívání drog;
- jak mu závislost poznamenala rodinný život a kariéru;
- jak sloužil v policejním sboru s drogovou závislostí;
- co všechno zažil během svého života v okolí Pentagonu;
- zda mu někdy šlo o život;
- jak chce se závislostí bojovat a jaké má plány do budoucna.
Ahoj, Marceli, můžeš mi říct víc o svém dětství?
Možno ťa to prekvapí, ale pochádzam z úplnej, usporiadanej rodiny. Chodil som na základnú školu, potom strednú, ktorú som tiež dokončil. Išiel som aj na vojnu. Vrátil som sa a potom to prišlo. Štrnganie, demokracia a drogy.
To je dost zkrácená verze. Jak ses dostal k drogám poprvé?
Sám si na tú otázku neviem dať odpoveď. Keď nad tým tak spätne rozmýšľam, tak to asi bola tá zvedavosť. Zvedavosť, ktorá vypukla do závislosti. Heroín bol taký prvý veľký ošiaľ po revolúcii. Tá voľnosť, čo po nej prišla, otvárala toľko možností. Ja som bol mladý a hlúpy, tak som bol hlavne zvedavý.
Kdo ti ho poprvé nabídl?
Dal mi ho takzvaný priateľ, kamarát z detstva. Povedal: „Marcel, daj si, je to eufória.“ Tak som to teda vyskúšal. Na druhý deň som mu už sám volal, či nemá viac. Mal som vtedy 18 rokov. Ja som však celý život pracoval. Nekradnem, nepijem, toto bol môj kríž.
Mama vošla dnu a videla všetko náradie, kelímok aj ihly. Vošla presne, ako som si to pichal.
Byl jsi celý život závislý jen na heroinu?
V podstate hej. Pervitín som spoznal až 5 či 6 rokov dozadu. Ten mi úplne zobral rozum.
Říkáš, že jsi celý život pracoval během své závislosti. Jaká jsi vykonával zaměstnání?
Ja som toho robil naozaj veľa. Robil som napríklad na centrálnom príjme na Kramároch sanitára, robil som aj šoféra. Robil som dokonca aj mestského policajta. Bol som vlastne v zastúpení prvej mestskej polície v Bratislave.
Policistu? Neměli jste před nástupem žádné drogové testy?
Nie. To boli divoké začiatky po revolúcii. Tam sa ešte o to nikto nezaujímal. Na starosti som mal druhý obvod okolo Istropolisu. V tej dobe bolo najviac dílerov. Ja som mal za úlohu ich zadržať a zavolať federálov. Ale ja som z mesta, mám strašne veľa priateľov a veľa ľudí tu poznám. Keď ma tam zavolali, väčšinou som toho dílera poznal osobne.
Zobral som ho preto na operačné stredisko a skonfiškoval drogy. Mali sme tam vtedy také kreslo, do ktorého som to schoval a dílera som pustil. Kreslo bola taká naša skrýša. Nebol som jediný, kto užíval drogy v mestskej polícii.
Jak dlouho jsi tam vydržel a proč jsi skončil?
Rok aj pol. Každá služba mala svoj zápis a moja služba prebiehala bez zatýkaní. To bolo podozrivé, lebo každý mal nejaké výsluchy, len ja nie. Tak došiel nový náčelník, dal mi krvný test a povedal: „Marcel, musíme sa rozlúčiť.“ Na rozlúčku mi dal vysielačku, ktorú mám doteraz.
Jak jsi zvládal pořád měnit jednu práci za druhou?
To som zvládal v pohode. Práca, drogy, to sa dalo. Ale okolie nezmeníš. Hlavne mamu, otca, celú rodinu. Všetci sa na mňa pozerali, že čo sa s tebou deje, Marcel?! Nechápali, čo je so mnou. Až kým neprepuklo, že som užívateľ. Skús sa vžiť do mojej situácie. Mám sestru, ktorá je v zdravotníctve a brat je chemik.
Nikto z rodiny nebol trestaný, u nás bol kriminál veľké tabu. Aj drogy boli tabu. Tak daj odpoveď mojej mame, že prečo. Povedz otcovi, že prečo. Mama si ku mne sadla a pýtala sa, že prečo práve drogy. Ja som jej nevedel odpovedať. To svinstvo bolo silnejšie. Keď prestanem, tak je tam abstinenčný záchvat. To sa nedá prestať, ty to proste stále chceš.
Jak na to přišli?
Dovtedy som bol normálny. Môj dedo bol Nemec, tak my máme takú striktnú, pedantnú výchovu. Mal som prísneho otca, pred ktorým som mal rešpekt. Žil som takým štýlom, že škola, tréning, vychádzka s kamarátmi, ale samozrejme s večierkou. Zrazu nastala veľká zmena.
Začal som chodiť neskoro, chodil som domov rozgajdaný a to si rodičia všimli. Najprv našli v bunde cigarety a mysleli si, že to kvôli tomu. Ani fajčiť som nemohol a to som už bol dospelý. V minulosti som zvykol zápasiť a bol som v tom naozaj dobrý. Otec chcel mať zo mňa hviezdu, športovca. Nie závisláka.
Kdy zjistili, že jsi závislý?
Raz som zabudol zamknúť kúpeľňu a mama vošla dnu. Videla všetko náradie, kelímok, ihly. Práve som si to pichal. Úplne sa zhrozila. Keď to večer povedala otcovi, on vtedy z toho dostal prvú porážku.
