Dva mazánkové, poloviční bezdomovec a celoživotní outsider, co zemřel, a přitom stále dýchá. Zní to jako začátek špatného vtipu. Ve skutečnosti se ale jedná o popis jedné z nejúspěšnějších kapel všech dob. Mötley Crüe se za svou existenci stala synonymem pro sex, drogy a rock and roll. Vlastně spíš pro sex, další sex, více sexu, drogy, novou dávku drog, glam metal a ještě trochu sexu a drog.
Abychom příběh legendy, která v 80. letech definovala tvrdou hudbu na dalších několik let, pohřbila kamaráda, dítě a málem i vlastního člena, mohli odvyprávět, je potřeba, abychom se nejprve trochu podívali na skrumáž čtyř mladíků, kteří pestrobarevnou partu založili.
A nebo ne. Osud přeci drží každý ve svých rukou, a tak se i Mick rozhodl jít svému štěstí naproti. „Hlučný, drzý a agresivní kytarista hledá kvalitní muzikanty,“ napsal do Los Angeles Recycle. Tenkrát nejspíš nevěděl, že inzerát je i jeho vstupenka na obří pódia.
Kariéru rockera si vysnil už roky před Mötley. Jeho někdejší kapela byla dokonce i krok od smlouvy na desku. Tehdy ale hitparádám velelo disco a label chtěl, aby se i tato skupina trendům přizpůsobila, což bylo pro vesmírného kytaristu něco nepřijatelného. Z kapely tedy odešel a šel naproti zvuku hutných bicích a kytarových riffů, oholil knír a květované košile nahradil pro něj dnes tak signifikantní černou barvou.
„Pamatuji si, že ještě než se stal známým, stály před naším domem každou chvíli nové holky a křičeli, že chtějí mít Tommyho dítě,“ popsala v dokumentu Rise and Rise of Mötley Crüe sestra bubeníka kapely. Podobně na tom byl i Vince. Stejně jako Tommyho jej bavilo oblékat se do extravagantních šatů, tančit balet a hrát ve školních nebo cover kapelách, kde se oba z tichých a milých kluků měnili na rozené showmany. Jejich krédem bylo hlavně si užít.
Avšak od této myšlenky se sám Tommy, který do Mötley Crüe Vince přivedl, postupně vzdaloval. Věděl, že pokud chce hudební svět změnit, bude muset pochodové rytmy vyměnit za něco agresivnějšího. Myšlenku mu na blanách bicích rozrezonovaly koncerty jiné kapely – nápadných hairmetalových muzikantů London, jejichž hudbu svou basovou linkou tvrdil životní odpadlík jménem Frank Feranna. Neznáš? Není divu. Od 16 let mu totiž nikdo neřekl jinak než Nikki Sixx.
Na malém městě se z tebe hvězda nestane
Frank Feranna se narodil bez otce v San Jose v Kalifornii. Od malička měl komplikovaný vztah s matkou, kterou skoro také neznal, a tak se jeho výchovy zhostili prarodiče. Už v dětství se potýkal s velkým problémem zapadnout, což si ale dokázal vyřešit. „Měl hodně problémů. Jednou, když ho obtěžovali starší kluci, vzal krabici, ve které měl oběd, nacpal ji kameny a všechny kluky s ní na místě zbil,“ vzpomíná jeho dědeček v Rise and Rise of Mötley Crüe. Nezapadal ani na střední škole. Jeho životní náplní bylo šokovat lidi, což dělal mezi tím, co si vydělával jako prodavač v obchodě s alkoholem nebo podomní čistič koberců, právě v rámci London.
„Řekl jsem mu, že jestli si sežene basu, může v kapele hrát. Tak ji jednoho dne nenápadně ukradl z prodejny hudebních nástrojů. V té době ale nevěděl, že ve skutečnosti vzal kytaru, takže se to moc nepovedlo,“ říká jeho někdejší spoluhráč Rick Van Zandt.
Později se ale z rebela bez basy stal rebel s basou a jeho kariéra mohla začít. London tehdy ale nesplňovali Nikkiho vizi a rebel věděl, že jestli se má stát legendou, musí něco změnit. Proto z kapely odešel a společně s fanouškem Tommym založili skupinu, která už od pohledu měla zabít vše, co rocková hudba doposud znala.
Hráli naprosto strašně, ale vypadali skvěle
„Jsem sexy, divokej, mladej a divokej. O dost lepší, než jsem býval,“ zpívá kapela v písni Live Wire na albu Too Fast for Love. Slova jako by z beden hlásala přesně to, co tehdy losangeleská mládež potřebovala slyšet.
V 80. letech minulého století si společnost procházela velkými ekonomickými i sociálními boji. Po Nixonovi a Carterovi se mladá americká generace potýkala s konzervativním Ronaldem Reaganem, stejně jako válčili mladí progresivní Britové s Margaret Thatcher. Los Angeles bylo však i tehdy na rozdíl od ulic Manchesteru, v nichž orchestru napůl rozpadlých továren přizvukoval heavy metal tvrdý a depresivní, stále město hříchu a sex, hudba, drogy a party zde představovaly únik od šedi všedních dní nejen pro kapely, ale i pro jejich fanoušky.
„Jednou jsem před klubem na Sunset Strip (část Los Angeles) zahlédla partičku divně vypadajících mladých lidí, kteří čekali na koncert. Všichni měli nápadné účesy a vysoké podpatky. Vypadala jak cukrová vata,“ vzpomíná v dokumentu BBC 7 Ages of Rock novinářka Sylvia Simmons. „Šla jsem dovnitř a viděla kapelu, o které jsem nikdy předtím neslyšela. Jmenovala se Mötley Crüe a hrála naprosto příšerně, ale vypadala skvěle. Napadlo mě, že se dívám na budoucnosti rock and rollu,“ dodává.
„Holky, auta, motorky a zábava. Tehdy mi šlo hlavně o to vyhodit si z kopýtka,“ říká ve stejném dokumentu zpěvák Vince. „Chtěli jsme, aby lidi zapomněli na svoje problémy a začali se pořádně bavit.“
Nového proudu se v roce 1981, kdy se Mötley Crüe zformovali, chytla i stanice MTV, na které se podivná partička začala během krátkého objevovat čím dál tím častěji. Úspěšní byli ještě před vydáním alba Shout At The Devil. Jejich malý byt se proměnil v jeden nekonečný mejdan, kde se fanynky předháněly v tom, která s jednotlivými členy stráví minuty příjemné intimity. I přesto až zmíněné album v roce 1983 udělala podivné skupinky muzikantů boháče.
Alkohol, smrt, drogy a vězení
Čím úspěšnější se kapela stávala, tím více se v jejích členech probouzela společností udusaná touha po dobrodružství. Velkou roli v tom hrál i fakt, že se čtyřka stala hvězdami číslo jedna během pouhého jednoho roku. Jak se z mladých chudých chlapců stali milionáři, vypluly na povrch i jejich nespoutané povahy.
„Holky, holky, holky,“ zpívá kapela v refrénu stejnojmenné písně. Mötley Crüe v tu dobu představovala ztělesnění sexu. Dívky byly v jejich společnosti všudypřítomné – před koncertem, na něm, i po něm – ale společně s tím, jak se kapela vezla na vlně nezávazného užívání si, přišly i první – řekněme spíš první výrazné – průšvihy.
Jedna z nejslavnějších historek okolo kapely vypráví o společném turné s princem temnoty Ozzym Osbournem. Kapele tehdy došly všechny drogy, a tak se spolu s Ozzym začali hecovat o nejbizarnější počin. Ozzy měl tehdy vyšňupat mravence, následně se pomočit a olizovat, čímž podle kapely soutěž v hecování vyhrál. „Mötley Crüe o mně prohlásili, že jsem šňupal mravence... Na to si teda fakt nepamatuju,“ okomentoval v 7 Ages of Rock o mnoho let později sám Ozzy.
„Na turné v Japonsku jednou Tommy hodil lahev Jacka po rozjetém vlaku. Ta se odrazila a někoho tehdy zranila, mysleli jsme, že nás tam zavřou do konce života. Nebylo to o tom dělat jim manažera, ale v podstatě i chůvu,“ vzpomíná jejich tehdejší manažer Doc McGhee, který na svých bedrech nesl těžký úkol – udržet kapelu na svobodě a hlavně naživu. I přes „drobné prohřešky“ se mu to dařilo, pravé průšvihy měly ale teprve přijít.
Zážitky z cest líčí ve filmové biografii Tommy Lee, který vypráví, že kapela byla s drogami v jehlách v jednu chvíli tak spjatá, že když došlo cokoliv, co si mohli vpálit do žíly, střelili si tam dávku whiskey.
Jedním z nich se stala smutná události z roku 1984, kdy kapele na jedné z bujarých oslav došel alkohol a Vince se spolu s kamarádem z kapely Hanoi Rocks Nicholase Charlese Dingleym, známějším pod přezdívkou Razzle, rozhodl nápoj zábavy dokoupit. Oba značně posilnění nejedním drinkem na své cestě najeli do protisměru, kde do nich nabouralo auto.
„Viděli jsme jen trosku Vincova auta a Razzlovy boty uprostřed křižovatky. V tu chvíli jsme věděli, že je všechno špatně,“ vzpomíná na temné období Tommy. Vince po události skončil na několik dní ve vězení a musel podstoupit léčbu, nebyl přitom jediný, kdo se svými závislostmi válčil.
„Nastartuj moje srdce, nastartuj ho!“
Nikki Sixx byl paralelně s kapelou, která prožívala jedno z nejtěžších období své existence, ve svém osobním rozkladu. Ve filmu The Dirt z roku 2019 popisuje, že v tuto dobu prožíval největší lásku svého života. Dívka, které se toho času oddával, se jmenovala heroin.
„Zatloukl jsem si dveře a nahý jsem seděl s pistolí v ruce, protože jsem se bál, že mě někdo přijde zabít,“ líčí své zkušenosti v knize Heroinové deníky. „Nejhorší bylo, když jsem byl střízlivý,“ povídá. Kapela přitom o jeho závislosti věděla. A věděla i o tom, že Nikki není v ideální kondici. Zdaleka ale netušila, jak špatně na tom klíčový hráč vlastně je. Zjistila to až ve chvíli, kdy Nikki skoro zemřel.
Předávkoval se heroinem dva dny před Vánoci v roce 1987, kdy jeho tělo skončilo v kontejneru za domem dealera. Záchranka, která na místo dorazila, se ho pokoušela oživit. Marně. Podle svého vyprávění byl ale jeden záchranář Nikkiho velký fanoušek, který nechtěl, aby legenda zemřela v jeho rukou, a proto se ještě sám pokusil přivést předávkovaného Sixxe zpět k životu. Po několika minutách se mu to podařilo, o čemž Mötley zpívá v jedné ze svých nejznámějších písní Kickstart My Heart.
V době své střízlivosti procházela kapela na šňůrách těžkými ponorkami a hádkami. Nikomu se již nechtělo hrát, protože to bez party nebyla taková zábava. O osamělém životě vypráví i píseň Home Sweet Home. „Vezmi mě do svého srdce, ciť mě ve svých kostech, ještě aspoň jedna noc a vrátím se z téhle dlouhé a klikaté cesty,“ zpívá v písni.
Napětí mezi ním a Vincem se ale na hmatníku elektrických kytar pořád zvyšovalo a jeho struna praskla rozchodem v roce 1992. V tu dobu to ale nebyl největší problém, který Vince musel řešit.
Tělo protkané trubkami a hadičkami
Dcera Vince Neila Skylar se v době, kdy se zpěvák loučil se svými dlouholetými kolegy, pomalu začínala loučit se světem a v roce 1995 ji od něj rakovina odtrhla nadobro. „Viděl jsem ji, jak tam leží a je napíchaná všemi těmi trubičkami a hadičkami,“ vzpomíná na svou životní ránu Vince.
V tu dobu znovu propadl alkoholu a snažil se nastartovat sólovou kariéru, to se ale dařilo jen tak tak. Legendární stín slávy Mötley Crüe sám Vince nikdy nepřekročil, avšak i kapela v devadesátých letech upadala. Kdo ví, možná to způsobila právě synergie dvou miláčků společnosti, bývalého lavičkového nocležníka a heroinového outsidera, která činila kapelu tak oblíbenou a pestrou – z čehož se také odvodil její název – bez Vince, Nikkiho, Micka a Tommyho dohromady to na pódiu prostě nefungovalo.
Trvalo pár let, než si to uvědomila i samotná kapela. Možná, že tehdy jen potřeboval každý člen nejdřív vyřešit své problémy a své duši najít vlastní místo ve světě. Když se jim to ale v roce 1997 podařilo, vrátila se na pódia v původní sestavě s Vincem včele, svůj neuvěřitelný příběh sepsala, natočila film a nadále pokračuje. A podle všeho na ďábla ještě nějakou chvíli křičet chce.
