Osm nových dílů se postaralo o vlnu spokojenosti, ale i kritiky ze strany fanoušků.
Po dvou letech čekání se fanoušci Zaklínače dočkali nových dílů. A rovnou si řekněme, že jejich kvalita se výrazně zvýšila. Cítit to je napříč všemi aspekty produkčních hodnot – od kvality kostýmů, hereckých výkonů, počítačových triků přes design monster, kvalitnější režii a střih až po celkovou vizuální prezentaci a koncept. Avšak je prakticky jisté, že seriál si užiješ víc, pokud jsi vůbec nečetl knihy.
Druhá série se totiž radikálně odklání od knižních povídek a ságy, takže se v ní odehrává množství událostí, scén a dialogů úplně jinak než v knihách, respektive v knihách vůbec nejsou. Tyto změny si budeme detailně rozebírat v samostatném článku, ale věz, že některé se i povedly. Většinou se ale jedná o změny, které snížily příběhovou kvalitu knih.
Skvělým příkladem je hned první epizoda s Nivellenem. V knižní povídce se Geralt a Nivellen neznají. Geralt i čtenář jsou zpočátku vůči postavě chladní, jelikož důvod jeho prokletí se dozvídáme hned a až postupně zjišťujeme, že se Nivellen změnil a začal ve světě konat dobro, takže si zaslouží druhou šanci.
Seriál to celé obrátil, nejprve z Nivellena udělal starého dobrého Geraltova kámoše a nakonec v divácích vyvolal pocit, že si zaslouží to nejhorší. Tvůrci vůbec nezachytili význam povídky. Alespoň že epizoda byla skvěle zahraná a byla v ní i dobrá akce.
Zdaleka ale nešlo o největší změnu. Yennefer je v podstatě celou sérii neschopná kouzlit, což nevnímáme jako dobrý nápad. Posloužilo to sice jako základ příběhu v jeho druhé polovině a hlavně jako emotivní a motivující důvod k tomu, proč se rozhodla ochraňovat Ciri (jedná se o úplně jinou situaci než v knihách, ale tato změna se nám zdá dobrá, protože pozitivně změnila dynamiku mezi Ciri a Yen ), ale z celkového hlediska to otupilo postavu Yennefer.
