Na příbězích mučednic ji fascinuje krutost i křehkost. Odhaluje, o čem je ženská identita. Seznam se s mladou umělkyní Katarínou Šlepkovskou.
Pochází z Košic, kde její děda Michal Lacko stál u zrodu fakulty umění a umělecká díla obou jejích prarodičů jsou rozesetá po celém Slovensku. Akademickou malířkou byla i její maminka. Katarína Šlepkovská proto v ateliéru v podstatě vyrůstala. Ve vlastní kariéře se vydala jiným směrem, věnovala se různým komunitním, vzdělávacím a kulturním projektům. Nakonec ji ale láska k malbě dohnala.
„Ty moje kořeny mě nepustily,“ směje se. „Ani to umění nedokážu nedělat,“ říká. Před dvěma lety začala malovat full time a dnes tvoří v pražském ateliéru v artovém prostoru Gabriel Loci.
Jaké to je živit se uměním a malovat brutální výjevy, které jsou i dnes trochu tabu, nám vyprávěla právě tam.
Protože ses věnovala nezisku a různým osvětovým projektům, procestovala jsi Indii, Afriku, Francii. Jak tě to ovlivnilo v tom, co dnes maluješ?
V Indii jsem pracovala v opravdu chudých oblastech, kde lidé žijí ve slumech. Ženám z těch slumů jsem přednášela o menstruačním cyklu, protože celkově se hodně specializuji na témata kolem ženství a feminity. Žila jsem tam s nimi 8 měsíců a přednášela v chudinských čtvrtích podrobněji o tématu menstruace, například o čtyřech fázích cyklu, plodnosti, hygieně, nebo jak o tom mluvit s mladými dívkami. Chodila jsem přednášet taky do dívčích škol, co mělo velmi pozitivní ohlas. Nám to může připadat směšné, proč bílá holka povídá Indkám zrovna o tomhle, ale to téma je tam fakt tabu. Všechny ty ženy byly doopravdy vděčné za veškeré informace a je to samozřejmě paradox, ale ode mě jako od „white skin“ to lépe přijaly. Díky tomu mě pak začali zvát k spolupráci další místní organizace.
Doslova se mi tam otevřely úplně jiné duchovní sféry. Bylo neuvěřitelné, jak se tam lidé dívají na život a na smrt, jak všechno vnímají úplně jinak. Tam se ve mně pomalu začaly rodit různé otázky, třeba kolem ženství, jejich emancipace, sexuality a smrti, které dnes maluju.
Když jsem tam byla poprvé, řekla jsem si, že jsem do té doby ani netušila, co to chudoba je.
Co jsem viděla v Indii, bylo tak brutální, že se to na mě nějak nalepilo, chudinské čtvrti, ta bída, znásilnění žen na denním pořádku, a pak naopak i obrovská síla jít pořád vpřed, nezatrpknout a humor lidí ve chvílích, kdy bych já nejraději plakala a křičela. Začala jsem tam hodně přemýšlet o ženské identitě, sexualitě, o tom, jaké místo dnes žena může ve světě mít.
Hodně maluješ mučednice, svatou Barboru nebo Agátu a další. Proč tenhle ten motiv?
Už od začátku jsem chtěla zkoumat a věnovat se tématu ženství a byl to motiv i mých předešlých sérií. Ani u mučednic to nebylo tak, že bych se jednoho rána vzbudila, že jdu malovat svaté ženy. Sbírala jsem různé materiály, postupně se nořila hlouběji a hlouběji. Teď mě hodně zajímá první až páté století, o tom jsem toho už hodně nastudovala. Když do procesu přidám i přípravu v knihovně, tak jsem na několika svých obrazech začala pracovat v říjnu a dokončila jsem je nedávno.
A hodně mě zajímá lidská figura, figurálnost. Zaměřila jsem se proto na ženskou figuru a chtěla jsem ji rozložit do jednotlivých vrstev a postupně ty vrstvy odhalovat. Je z toho dost multidimenzionální záležitost.
Je pravda, že příběhy těch svatých žen jsou někdy dost brutální a myslím, že to je z těch obrazů cítit.
Ano, třeba tady mám svatou Barboru, tu vlastně udal její otec, usekli jí prsa a pak ji popravili, to je strašně brutální. Na další dvě zase pustili divokou krávu, měla to být taková dehonestace mateřství. První z nich – Perpetua je jednou ze čtyř žen vůbec, po které se dochovaly reálné zápisky jako svědectví od ženy z raného křesťanství.
Pro mě to jsou ale silné ženy, jejichž tichý vzdor a síla bez činů tvoří jádro jejich identity. Pro mě vlastně vyhrály, tím, že se nepustily do konvenčního boje s muži a zachovaly si tvář, i když jim nakonec setnuli hlavu. Chápu, že to dnes ve 21. století může ale znít dost brutálně až absurdně. V obrazech je tak krutost, křehkost, síla, brutalita, úplně všechno. My máme ženské archetypy, které vystihují právě tyto vlastnosti – krutost a křehkost. Na jedné straně tu máme Lilith nebo Kálí, na straně druhé se žena stereotypně popisuje jako křehká. Vybrala jsem si ty příběhy, protože ukazují, jak komplexní je ta ženská identita a není to černobílé
Dnes je ženám stále říkané, jaké by měly být. Křehké, silné, krásné, ale ne moc, hubené, ale taky ne moc, dobré mámy, ale i ty divošky, všechno možné. A já pak pozoruju, že se úplně ztrácíme v tom, co teda máme být. Chtěla bych ženy povzbudit, ale zároveň nechci, aby to vyznělo jako nějaký boj vůči mužům.
Co bych měla cítit, když se dívám na tvůj obraz mučednic? Chceš vyvolat nějaké konkrétní emoce?
Ne, nemám to určené. Nechávám prostor tomu divákovi, ať si najde přesně to, co potřebuje. Je to samozřejmě nějaká moje vize světa, má to něco ze mě. Ale nechávám diváka, ať si najde svoji emoci, aby se mu tou malbou jako v zrcadle ukázal nějaký jeho vlastní vnitřní svět. Může to být negativní, může to být pozitivní, nechávám tam úplnou svobodu.
Jak dlouho pracuješ na takovém obraze?
To záleží. Já jsem velká sebekritička, podle toho mi to někdy jde rychleji, někdy pomalu. Hodně si k malbě i studuju, čtu různé texty v knihovně a zkoumám to téma. Teď mě hodně zajímá první až páté století, o tom jsem toho už hodně nastudovala. Když do procesu přidám i přípravu v knihovně, tak jsem na jednom svém obraze začala pracovat v říjnu a dokončila jsem ho nedávno. Někdy si zase musím udělat trochu odstup, na tři týdny, měsíc, se tomu přestanu věnovat, a pak se vrátím s nějakým novým pohledem.
Jsou teď tvoje obrazy někde k vidění pro veřejnost?
Momentálně nejsou, ale na jaře s mým galeristou plánujeme výstavu v nějakém menším prostoru tady v Praze. Chtěla bych udělat experiment, jak na svaté ženy bude veřejnost reagovat. Ráda vidím, jak diváci reagují na moje obrazy a jsem zvědavá, co s nimi ty mučednice udělají (smích). Je to téma, o kterém vlastně všichni něco tuší, ale zároveň je dost tabu.
Dá se v dnešní době uživit uměním? Jde to?
Zaklepu to tady, že mě to vlastně funguje. Už od začátku, co maluju, tak se tím živím. Samozřejmě mám ještě nějaké další aktivity, dělám třeba art terapie s dětmi a učím africké děti, které žijí tady v Praze. A určitě to není jednoduché. Pozoruju na sobě, že musím být hodně otevřená různým možnostem a vlastně ty existenční strachy tam pořád někde jsou. Takže: není to jednoduché, ale není to nemožné. Dá se to. Na české scéně pozoruju, že dost malířů se velmi dobře uživí, což mě na začátku až překvapilo. Ale platí to spíš o mužích.
Na čem pracuješ teď a víš už, co budeš dělat dál?
Teď jsem dokončila tu sérii svatých žen, ale plánuju je namalovat ještě jednou. Chci je malovat znovu bez těch příběhů okolo, bez těch mužů a lidí kolem. Protože je studuju teprve chvíli, je to půl roku a od té doby jsem přečetla už několik knih a na začátku jsem vlastně nevěděla určité věci, které vnímám teď. Proto jsem si v obrazech pomáhala tím příběhem. Teď bych chtěla ztvárnit čistě tu ženu, možná víc minimalisticky. Za ten půlrok toho vím a vidím mnohem víc. Ale za další půlrok vám povím, že to je zase jinak (smích). Takže tak.
