Dušan je kuchař na luxusních jachtách: „Na naší lodi zatýkali Conora McGregora, Danzel Washigton mě vzal na večeři“

Zobrazit galerii

(7)

Proč to dělají?

Nemáš bidet? Máš smůlu.

Překvapili tě nějací hosté pozitivně?

Skoro všichni. Jsou velmi milí, baví se s tebou jako s normálním člověkem, nebo ti rovnou donesou dárky. Manželky Bona a Edge (z kapely U2, pozn. red.) třeba pocházejí ze skromných poměrů. To jsou hotová cukrlátka. Občas to vypadá, že jim víc záleží na posádce než na vlastní rodině.

Kolikrát se stane, že si nějaký nespokojený host řekne, že chce mluvit s hlavním šéfem? Jakákoliv loď nad 70 metrů už značí, že majitel je asi miliardář, ne milionář. Většinou je tam dcera či žena, které dovedou být nepříjemné. Tím, že pro ně zkoušíš nové pokrmy, tak se stane, že ti řeknou, co se jim nelíbí.

Nebojíš se, že něco pokazíš, když zkoušíš speciální pokrmy ze zahraničních kuchyní, nebo že hosty otrávíš, pokud jde o pokrmy s nebezpečnou přípravou?

Speciality si vyzkouším na posádce a s nebezpečnými pokrmy neriskujeme. Vařit japonskou rybu fugu je něco, co se i Japonci učí desítky let.

Staráš se i o snídaně, nebo jen o obědy, večeře a nějaké speciální požadavky?

Starám se kompletně o všechno. Když mám chuť a čas, udělám snídani i pro posádku. Měl jsem jednou na lodi Denzela Washingtona, který se připravoval na natáčení akčního filmu. Každý den potřeboval snídani v 5:30. Dalo se to ohřát i v mikrovlnce, ale chtěl jsem si popovídat se slavným hercem. Jenže v 5:30 ráno nikdo nemá chuť moc povídat (smích).

Jaký byl v soukromí?

Denzel mi dal největší spropitné. Byl velmi příjemný, ale to je asi každá velká osobnost. Nikdo neměl nějaké speciální hvězdné manýry.

Jak velké bylo to spropitné?

Asi 240 tisíc korun na hlavu, takže dal celé posádce spropitné skoro tři miliony. 

Byl jsi s ním i mimo loď?

Denzel je každé léto v Evropě. Jezdí na chartery a celou posádku pozval do restaurace, kam pravidelně chodí. Dal jsem si celé menu (smích). Nemůže však zůstat dlouho v restauraci, hned ho všichni obtěžují s fotkami a podpisy.

Nemají nějaká soukromá místa v restauracích?

Ano, mají, ale časem se vždy rozkřikne, když je někdo takový v restauraci. Velmi dobře se ale maskují. Mnohokrát jsem slavné osobnosti vůbec nepoznal, až když mi někdo řekl, že vedle nás byl slavný herec.

Jaké další slavné hosty jsi už obsluhoval?

Bylo jich hodně. Od hollywoodských herců, přes sportovce a osobnosti až po mexického prezidenta a jeho známého, kdysi nejbohatšího člověka na světě, Carlose Slima Helúa.

Tam byla asi pořádná ochranka, když jste měli na palubě prezidenta, že?

Ani ne, přišel úplně sám. Ani jsme nevěděli, že je na palubě prezident (smích). Byli jsme v Mexiku, byl mezi svými, takže asi nepotřeboval ochranku.

Koho nejslavnějšího jsi obsluhoval na lodi?

Asi Conora McGregora. Bylo to v době, kdy byl úplně všude. V každém přístavu ho čekaly houfy fanoušků. Nemohl jsem ani vynést koš. Na lodi byl s rodinou čtyř či pěti lidí, ale jako ochranu měl 10 chlapů. Všichni velcí chlapi, kterým bylo třeba vařit. Byl jsem na lodi, když ho zatýkali. Měl tam tehdy i rodinu a, samozřejmě, nálada nebyla kdovíjaká. Musel tehdy zrušit i nějaké natáčení s Netflixem.

Jaký je Conor v soukromí?

Všechny ty projevy v ringu nebo na předzápasových konferencích a na internetu, všechno je to fraška. Celou dobu byl nesmírně milý člověk. Celá jeho rodina jsou skvělí lidé, vychované děti, jako bych obsluhoval normální rodinu.

Jak dlouho běžně připravuješ jídla?

Dělám 16-18 hodin a jedu nonstop. Za tři měsíce jsme měli pět dní volno. A když má posádka volno, já zase nakupuju zásoby. Teď je ale velmi populární přerušovaný půst, takže hosté nemají snídaně, a to já miluju (smích).

Nejhorší je, když rodina nejí společně, ale chodí postupně v průběhu tří hodin. Do toho si to náročnější ještě děláš sám. Když si totiž chceš zasloužit pořádné spropitné, tak se snažíš. Když mají narozeniny, uděláš pětipatrový dort, ne koláčky.

Kdo dává největší spropitné? Američané většinou dávají 15-20 procent, což je dost. My si už na začátku výletu přepočítáváme, kolik dostaneme, protože to spropitné je víc než výplata. Ti dva z Iráku, kteří nechtěli zaplatit za plavbu, přišli za mnou, že jsem makal, v noci smažil, tak mi aspoň něco dají. A jestli mi bude stačit osm tisíc. Co to je, když jsi zvyklý na desítky tisíc (smích). Nehledě na to, že jsem to ještě musel rozdělit posádce, takže jsem dostal nějakých 600 korun.

Kolik průměrně vyděláváš?

S dýšky se dá vydělat i víc než 360 tisíc korun měsíčně.

Kolik z toho máš čistého?

Žiju v Anglii, kde jako námořník neplatím žádné daně, protože to považují za nebezpečné zaměstnání. Jako živnostník platím jen odvody do sociální a zdravotní pojišťovny. I to je dobrovolné a platím 16 procent z celkové sumy, ale jen v případě, že je loď registrována v Anglii. No a většinou mají majitelé ty lodě registrované na Kajmanských ostrovech, takže platíš 3 600 korun za rok.

Takže ti v čistém zbyde na nějakou kávu...

Asi tak (smích).

Jak u vás vypadají snídaně?

Standardně je děláš tak, jako každý pětihvězdičkový hotel, a dodáváš ještě sladký a slaný speciál.

A obědy?

Záleží na tom, co hosté chtějí. Když nemají speciální požadavky, tak dělám jednu rybu, jedno maso, nějaké saláty, zeleninová jídla a něco sacharidového. Polévky jen studené. Pak je večeře, ale, samozřejmě, mezitím jim ještě děláš nějaké svačinky a doplňkové pokrmy. V podstatě tak vaříš a uklízíš kuchyň nonstop. Teď jsem za dva měsíce zhubl 10 kilo, protože se nemůžeš zastavit.

Musíš být pořádně zničený. Zvykneš si.

Kolik dalších kuchařů a pomocníků máš v kuchyni?

Na 70metrové lodi máš pomocného kuchaře, ale poslední dobu jsem v kuchyni sám, zejména na 50metrové lodi.

Co nejhoršího se ti stalo na lodi?

Nic vážného se nestalo. Občas něco přesolím, nebo se stane jiný průšvih, ale hosté se to nikdy nedozvědí. Dobrého kuchaře poznáš tak, že všechno zamaskuje. Nevyhneš se tomu, protože například na Bahamách je hrozná chudoba a tam někdy obchody nemají ani základní potraviny. A když mají, tak například sůl je vždy jiná. Párkrát jsem tedy jídlo solidně přesolil.

Jak zachráníš přesolené jídlo?

Umyješ ho, nebo přikryješ sůl limetkou či citronem. Doma to lze snadno zachránit tak, že do vody či polévky hodíš oloupaný syrový brambor, vyvaříš ho a on nasaje sůl.

Jak dlouho už vaříš na superjachtách?

Asi 14 let. V poslední době je cítit, že se z toho pro mnoho lidí stává lákavá práce.

Kde jsi vařil předtím?

Po škole jsem odešel do Anglie, kde jsem se dostal do michelinské restaurace. Byla to dřina, žili jsme v hotelu a pracovali jsme od rána do večera šest dní v týdnu. Sedmý den jsem jen prospal. Když jsem se dostal na pozici sous chefa, mohl jsem si vybírat, kam půjdu pracovat. Pracoval jsem v různých restauracích, hotelech, po oslavách, na hradech, vyzkoušel jsem takto během 10 let všechno.

Nerozmýšlel jsi nad vlastní restaurací?

Asi tři roky před jachtingem jsem měl vlastní firmu, tři stany pro 100-150 lidí a dělal jsem různé akce.

Proč jsi skončil?

Nedalo se to zvládat vedle zaměstnání a velký problém byli i zaměstnanci. Neustále někdo vypadával. Na svatbu potřebuješ tak 10 lidí a často ti dva nebo tři vypadli.

Pro koho známého jsi dělal tyto akce? Přes jednoho člověka, který byl bývalý rektor na Oxfordu, jsem se dostal na akce, kde jsem vařil pro celou anglickou královskou rodinu. Dělali jsme pro ně i mezinárodní oslavy a akce, ale soukromé kuchyně jsme jim nedělali. Měl jsem tehdy na starosti 25 různých kuchyní, takže se dřív nebo později dostaneš do kontaktu s významnými lidmi i v politické sféře.

Setkal ses někdy s členy královské rodiny? Jací byli?

Mnohokrát jsem potkal Philipa, Charlese, Andrewa a další, ale nemohu mluvit o všech a o všem, co jsem s nimi zažil. Mohu však zmínit královnu Alžbětu. Byla úžasná, perfektně komunikovala a dokázala tě uvolnit, i když jsi byl extrémně vystresovaný a napjatý. Jednou týdně chodila do takového hospicu s dárky.

Vařil jsi i pro ni?

Ona a princ Philip nikdy nemohli nikde jíst. Z bezpečnostních důvodů mohli jíst jen u sebe doma ze své kuchyně.

Mohli pít alkohol?

To ano, ale královna nepila. Princ Philip, no, ten už nebyl tak střídmý (smích). Celá aristokracie to ale má tak, že k snídani je červené víno, pak cherry a odpoledne brandy.

Jaký dojem na tebe zanechala královna?

Úžasný. Vždy věděla, co a jak říct. Byla velmi inteligentní, milá a vtipná. Nikdy jsme se však nebavili do hloubky. Všude, kde se objeví, musí mluvit s desítkami lidí. Když mě však viděla, vždy zavtipkovala, třeba jako: „Dušane, ty jsi tu už zase?“.

Vařil jsi i na těchto akcích pro významné lidi z jiných zemí a kultur?

Dost jsem vařil pro Araby, díky čemuž jsem se potom dostal do jejich královského paláce, kde jsem vařil pro nejstarší sestru saúdskoarabského krále.

To byl asi trochu kulturní šok, že?

Pracoval jsem v pevnosti. Strážilo to tam 300 vojáků, protože vedle byl královský palác. Z mé vily do kuchyně mi to v golfovém autíčku trvalo 15 minut. Vařil jsem tam své středomořské pokrmy. Pokud měli chuť na „čínu“, tak na to měli čínského kuchaře.

Byl jsi s lodí i na nebezpečných místech?

Jasně. Když už je někde nebezpečno, nikdy nemůžeš na daném místě zůstat s lodí déle než jeden den a noc. Jinak ti hrozí, že tě napadnou místní. I když máš ochranku. Z určitého úhlu pohledu jsou někteří domorodci primitivní, ale i přes to přijdou na to, jak obejít ochranku. Nechtějí ti ublížit, jen co nejvíc ukrást, i když by to v životě neprodali. V džungli by asi neprodali luxusní telku orangutanovi.

Jaké nejbizarnější požadavky jsi už dostal?

Někdo to může považovat za netradiční, ale není neobvyklé vařit samostatné týdenní menu pro psa. Musí mít vyváženou dietu. Celkově ty požadavky už v době internetu a ChatGPT nejsou až tak nemožné jako dřív. Když jsi neměl kde najít nějaký recept, to byla legrace.

Co ti v restauracích nejčastěji vadí?

Když to stojí extrémně hodně a myslím si, že by to mělo být lépe udělané.

Jak dlouho už žiješ v Anglii?

Už 23 let (přestěhoval se ze Slovenska, pozn. ted.). Nedávno jsem měl to „potěšení“ vyřizovat dětem slovenské pasy, takže než se zeptáš, ne, fakt se tam nechci vrátit, i když tam pravidelně jezdíme k rodině a přátelům.

Jak rodina snáší to, že jsi často pryč?

Teď už lépe, když jsem dva měsíce doma a dva měsíce pracuji. Předtím jsem měl za rok jen 30 dní volna a skoro pořád jsem byl pryč. Pro manželku to bylo velmi náročné. Měla práci, starala se o domácnost, zahradu a ještě o děti. Teď je to už trochu lepší.

Jak jim to vynahrazuješ?

Snažím se s nimi co nejvíc mluvit a věnovat jim co nejvíc volného času. S internetem je to teď o něco snazší. Samozřejmě, vždy je potěší dárky. Když přijedu domů, aktivně odpočívám, teď stavím domácí posilovnu na zahradě a věnuji se rodině.

Neláká tě někdy všechno zabalit a dělat něco klidnějšího?

Určitě ano, ale musela by přijít nějaká zajímavá nabídka.