Zatímco odsouzený politik dostal po pouhých čtyřech měsících „vzorného chování“ druhou šanci, ženy, které našly obrovskou sílu proti němu svědčit, budou se svým traumatem žít do konce života.
Pojďme si popovídat o tom, jak náš systém zklamal oběti sexualizovaného násilí. Asi ti neuniklo, že soud podmíněně propustil Dominika Feriho.
Okresní soud v Teplicích vyhověl žádosti bývalého politika. V polovině letošního ledna ji ale zamítl. Podle žalobce i soudu mu v lednu chyběla sebereflexe. Státní zástupce Ondřej Langr, tehdy řekl, že Feri mluví pouze o sobě a poškozené klade na druhou kolej. Dodal, že není žádné prokázání polepšení a Feri se pouze umí dobře chovat na veřejnosti.
Zmocněnkyně poškozených Adéla Hořejší mluvila o tom, že bývalý politik není schopný empatie s oběťmi. „Když jsem se ho ve vězení ptala, jestli nějak změnil svůj postoj, vůbec té otázce neporozuměl. U soudu říkal akorát, že je mu líto jejich subjektivních pocitů,“ uvedla v rozhovoru pro DVTV.
„Zázračný“ obrat
V květnu ale Feri očividně prošel zázračnou změnou. Soudce u něj nově viděl pokoru. O tom, jestli se bývalý politik změnil, nebo ne, asi nemusíme spekulovat. Hlavním tématem je, jak snadno český justiční systém zaměňuje vnější konformitu za skutečnou nápravu. Na tomto případu je jasně vidět, že k předčasnému propuštění stačí splnit formální kritéria, tvářit se smutně, mít kultivovaný přednes a vše zakončit hezkou učesanou formulací o pokoře.
Vypadá to, jako by u nás skutečná náprava a restorativní justice, která bere ohled na poškozené, stále zůstává jen pojmem z učebnic.
Systém tak přehlíží, jaký dopad měly činy na oběti. Zatímco pachatel dostal na základě „subjektivního dojmu“ soudce druhou šanci, ženy se svým traumatem budou muset žít do konce života. Propuštěním člověka, který ještě nedávno litoval pouze „subjektivních pocitů“ poškozených a tím oběti ještě více dehonestoval, dává stát jasný signál, že je náprava pachatele důležitější než spravedlnost pro ty, kterým ublížil.
Případ Dominika Feriho znovu otevírá hlubší debatu o tom, jak česká justice obecně přistupuje k obětem sexualizovaného násilí. Vzpomeňme si například na vlnu veřejného odporu, která přišla po šokujícím verdiktu brněnského krajského soudu v kauze otčíma, který roky znásilňoval svou nevlastní dceru. Soud mu tehdy změnil nepodmíněný trest na podmínku s absurdním odůvodněním, že by mu vězení „zničilo život“. Dívka se krátce po verdiktu pokusila o sebevraždu.
Princip uvažování tedy zůstává děsivě podobný. Systém se až příliš často zaměřuje na komfort a budoucnost pachatele. Dlouhodobé trauma a bolest oběti staví do ústranní. Jako by na nich vlastně nezáleželo.
Nezapomínat na oběti
Já chci dnes mluvit právě o obětech, protože na nich v tomto případu záleží nejvíce. Sekundární viktimizace v naší společnosti totiž neprobíhá jen za zavřenými dveřmi soudních síní. Pokračuje také v diskusích pod články, kde lidé dodnes řeší, jestli na sobě oběti neměly moc krátké sukně, proč se to nenahlásily hned nebo jestli si to celé nevymyslely, aby se pomstily.
Síla, kterou tyto ženy musely najít, aby vystoupily a sdílely své traumatizující zkušenosti, je obrovská. Musely projít velmi náročným procesem, čelit zpochybňování, sekundární viktimizaci, a to vše pod mediálním tlakem, který kauzu doprovázel. Udělaly to, protože očekávaly, že se za ně náš systém postaví a ochrání je od další bolesti. Jenomže jejich snaha a prožitá traumata se přetransformovala na nějakou administrativní nepříjemnost, kterou si viník „odpracoval“ vzorným chováním.
A proto pro jejich psychiku muselo být rozhodnutí teplického soudu naprosto devastující. A nejenom pro ně. Také pro stovky dalších žen, které zažily sexualizované násilí.
Nabízí se tedy základní otázka. Jakou hodnotu má pro český stát lidská důstojnost a bezpečí obětí? Když justice akceptuje rétorický obrat o 180 stupňů během pouhých čtyř měsíců, nevzkazuje tím veřejnosti, že boj proti sexualizovanému násilí je jen formální hrou s paragrafy?
Justice by měla sloužit jako ochrana pro oběti. A společnost by měla vytvořit bezpečný prostor pro to, aby oběti sexualizovaného násilí mohly vystoupit a získat spravedlnost. Dokud se tak nestane, bude pro ně každý další rozsudek jen dalším zdrojem bolesti.
