Dan je jedním z mála Čechů, kterému se podařilo prorazit ve světě extrémních sportů a žije si svůj sen na lyžích.
Už 18. 10. proběhne v Kasárnách Karlín premiéra celovečerního filmu od Faction Skis, kteří do našich končin dovezou jedinečný video obsah z dílny těch nejlepších freeski lyžařů světa. Snímek nese název This is Home a snaží se přiblížit, jak místo původu ovlivňuje přístup k lyžování a jeho podobu. Jedním z hlavních účinkujících je i známý český jezdec Dan Hanka, kterého jsme měli možnost při této příležitosti vyzpovídat a zjistit tak něco víc o tom, jak fungují extrémní sporty ve světě a co všechno jeho život profesionála doprovází. Více už ale v samotném rozhovoru.
Čau, Dane. Jsem rád, že sis našel čas. Jelikož se věnuješ poměrně netradičnímu sportu, rád bych se bavil nejprve o něm a až poté o filmu, kvůli kterému jsme se tady sešli. Prozraď nám ale, jak se máš a co tě nejvíc zaměstnává.
Ahoj! Mám se skvěle, díky! This Is Home světová tour premíéra je v plným proudu a musím říct, že jsem zatím slyšel jen pozitivní ohlasy, což mě nesmírně těší. V Paříži bylo 1 800 lidí! Jinak akorát finišuju rehabilitaci po plastice kolenního vazu. A hodně času trávím na bruslích ve skateparku, protože je to skvělá příprava na lyže – jak psychická, tak fyzická.
Tvé jméno je často spojována s originálním a nenapodobitelným stylem. Jak bys ho dokázal charakterizovat?
Jo, to je pravda. Styl se dá těžko popsat nebo charakterizovat slovy. Je to něco, co máme každej na světě svoje vlastní. Vlastně takový náš rukopis, dalo by se říct. Kdybych se opravdu měl snažit to popsat, asi bych řekl, že je plný pohybů, který dohromady tvoří jeden celek, kterej má svoji nezaměnitelnou flow. A jako to je třeba v kapele, že bez jednoho člena už to není ono. Stejně tak to je i u mého stylu.. Bez nějakýho z těch extra pohybů, které dělám, by to už nebylo podle mých představ.
Jak vypadají tréninky? Máš ve zvyku absolvovat i posilovnu, případně nějaké cvičení, nebo je to spíš o tom trávit čas na lyžích?
Vzhledem k mýmu zranění jsem teď strávil celý léto v posilovně. Ale myslím si, že ideální doktrína je vše dohromady. To znamená: strečink, být co nejvíc na lyžích, balanční cvičení, posilování a odpočinek. Zrovna odvětví tréninku se strašně rychle vyvíjí, protože za mejch mladejch let byl trénink možná tak kalba den před ježděním (smích). Ale s tím, jak se rozšiřují možnosti a posunují hranice, zároveň taky stoupá náročnost požadavků na přípravu mimo sníh.
Kolik času týdně, měsíčně strávíš lyžováním?
V sezóně, což by se dalo počítat od října až někdy do června, se snažím lyžovat vlastně co nejvíc to jde a co počasí a cestování dovolí. Nikdy jsem to nepočítal, nebo se na to nesoustředil, ale řekl bych, že by se to dalo zprůměrovat na nějakých 5 dní v týdnu.
Dokázal bys nám přiblížit svůj běžný tréninkový den? Tedy kdy vstáváš, co vše musíš absolvovat a jaká místa navštěvuješ.
Vzhledem k tomu, že právě začíná část zimy, která se nazývá pre-season, popíšu vám jeden den na ledovci Stubai, kam se za chvíli chystám (den, kdy je azuro):
- 6:30 budíček, snídaně, music pro dobrej vibe, vykopat ostatní z postele
- 7:15 odmrazit auto, nabrat ostatní kámoše, který jsou třeba na jiným ubytku
- 7:40 vyhrabat se z Innsbrucku, projet branou do údolí a vydat se cestou na ledovec
- 8:40 zaparkovat – pokud možno co nejblíž ke gondole (občas je potřeba trochu sneak, haha), oblíct se, pokud možno nezjistit, že jste si nechali něco na ubytku
- 9:00 cesta gondolou a vlekama nahoru na ledovec do snowparku
- 9:15 první v parku, rychlý protažení a honem mrskat, co to jde
- 15:00 zavírá park, bejvá hezký světlo, takže fotky na Instagram, dojídání nedojedenejch svačin, chill a rozjímání s kámošema
- 16:15 nalodit se do auta, zařadit se do obří kolony a vyrazit na cestu dolů
- 16:45 stavit se v krámu pro jídlo, občas někam k vodopádu nebo nějaký rychlý adventure
- 17:15 přijít domů, okamžitě uvařit kupu jídla, sprcha, dát usušit hadry, teplouše do bot, občas navoskovat lyže
- 18:30 pivko, koukání na natočený záběry, managing social medií, film, PlayStation, strečink
- 20:00 když je druhej den předpověď pomeranč, tak výtuh, když hnus, většinou nějakej mejdan/premiéra videa
Posloucháš při ježdění hudbu ve sluchátkách, nebo to ani není možné? Pokud náhodou ano, určitě nám prozraď, co tě dokáže nejvíc nahecovat.
Většinou poslouchám. Ale mám sluchátko jen v jednom uchu. Abych mohl vnímat okolí, povídat s kámošema na vleku ve frontách a při rozjezdu. Což je vlastně jediný, kdy tu hudbu vnímám. Největší efekt to má na rozjezdu, když se soustředíš na nějakej trik a hraje ti něco, co máš fakt rád, tak tě to dokáže skvěle hajpnout. Ale v momentě, kdy se rozjedeš, hudbu přestaneš okamžitě vnímat. Já nejradši jezdím na starou Metallicu první 4 alba, Motorhead, Black Sabbath, London Cowboys – ty spíš na takovej jarní cruising.
Vždycky mě zajímalo, zda má kterýkoliv jezdec z Česka otevřené dveře i do světa a možnost propracovat se na světovou úroveň.
Záleží, co znamená otevřené dveře. Každý má otevřený dveře ke všemu na světě. Ale ne pro každýho to znamená stejně náročnou cestu. My všeobecně z Český republiky máme 2 věci, který nám to moc neulehčují. 1. jsou hory – naše hory jsou v porovnání s ostatními národy poměrně malé, a tudíž i velikost překážek a možnosti je stavět, až na výjimky, jsou omezené. A ta druhá, která úzce souvisí s tou první, jsou peníze. Abyste se prosadili, musíte jezdit ven, do velkých středisek, kde jsou velké snowparky, jezdí tam lepší lidé, od kterých se při ježdění můžete hodně naučit. Ale to znamená cestovat na západ a všude je to o dost dražší než u nás.
Na druhou stanu, právě díky podmínkám u nás si můžete vypěstovat houževnatost a menší náročnost na standardy dobrých podmínek. Na čemž už se dá celkem dobře stavět. Freeskiing je sport absolutně bez hranic a vyvíjí se dost podobně jako se třeba přizpůsobují živočišný druhy různým podmínkám k životu. Jinými slovy – vyrůstáte na kopci, kde není skok, ale je tam pár zábradlí a jiných překážek – můžete den co den šlapat raily a učit se triky na nich, pak jít do města natočit hustej edit na railech a pustit ho do světa. Nebo třeba jen lyžovat na sjezdovce a vymýšlet různý hovadiny na muldách a kredencích. Když to bude hodně nápaditý a lidem se to bude líbit, dveře do světa se otevírají. Dnešní doba social medíí a vývoj freeskiingu tomuhle stylu lyžování, nenáročnému na podmínky, vyloženě přeje a dal by se nazvat tzv. „new wave“.
Kde je vlastně možné najít ten nejzásadnější rozdíl mezi běžným profesionálem a, řekněme, mistrem světa? Co musí jezdec mít nebo splňovat, aby se mohl stát nejlepším?
Určitě je to z velké části talent. A z velké části je to zázemí pro trénink a finance. Abyste mohl být nejlepší na světě, musíte být vlastně už v 15 hotový plnohodnotný profesionál. To znamená, cestovat po celým světě, trávit 10–11 měsíců z roku na sněhu, umět 90 % triků, které se jezdí na závodech světových pohárů a X-Games. A tohle všechno, bohužel, stojí nemalý peníze. Ale to stojí každý sport, když chcete být nejlepší na světě. V dnešní době existuje spousta různých klubů, do kterých můžete dát vaše malé dítě, aby už od mala trénovalo na to být profesionální atlet. Když bude hodně talentované, trenéři si toho určitě všimnou a talent budou chtít rozvíjet dál, takže zařadí vaši ratolest do dejme tomu užšího výběru, kterým budou hrazený tripy na hory za pořádným tréninkem.
V jakém poměru, dle tebe, hraje roli talent vs. opravdová dřina?
Talent hraje roli ve všem, co děláme. Někdo prostě má určitý předpoklady k tomu, aby dělal určitou věc. Ten, kdo je nemá, ale je od přírody dříč, má taky samozřejmě šanci na úspěch. Ve freestylových sportech ale jde hodně o již zmiňovaný styl a o celkovej dojem z vaší jízdy tzv. „overall impression“. A když má někdo spíš víc nadřeno, než přirozeně vyježděno, na jeho/její jízdě to prostě poznáte.
Platí, že když se jednou naučíš nějaký trik, tak ho už nikdy nezapomeneš?
Haha, kéž by tomu tak bylo. Triků je strašně moc a v určitým období vás nějakej baví a nějakej zase tak úplně ne. Nějakej je zrovna trendy a nějakej vůbec. Je to jako s muzikou, taky nemůžete poslouchat najednou všechnu, co máte rádi. A taky se vám nějaká oposlouchá. No a když nějakej trik neděláte dlouho, zapomenete ho. Samozřejmě se jde potom relativně rychle znovu naučit. Nebo třeba děláte trik, dejme tomu otočku o 720° s nějakým grabem, a naučíte se ho s jiným grabem, což vás strašně baví, takže to jezdíte pořád dokola a najednou vám to už nejde s tím starým, protože celá ta rotace je vlastně trošku jiná.
Měl jsi, případně máš nějakého trenéra nebo mentora, který by ti v kariéře pomáhal? A jak je to vlastně s vymýšlením triků?
To jsem nikdy neměl. Tenhle sport miluju, protože si můžu dělat co chci. Je to vlastně zhmotnění nějakýho mýho pocitu, jak si myslím, že by to mělo vypadat a jak to cejtím. Malíř má vizi a zhmotní ji pomocí plátna a štětce. Já mám to samý, ale použiju k tomu lyže. Proto jsem si vždycky jel to svoje a taky proto jsem to dotáhl tak daleko. Nejlepší je prostě jezdit s kámošema a přijde to samo. Ale tohle všechno, i vytváření nových triků, je ovlivněný tím, co denně vnímám, s kým jezdím, na koho koukám na videu. Všechno to automaticky vstřebávám a upravuju si to podle mýho, nechávám se inspirovat. Něco si odeberu, něco si přidám a pak z toho třeba vznikne něco, co ještě nikdo nedělal. Nový triky většinou vymejšlej lidi, který jezdí nejdýl a jsou nejvíc vyježděný – maj všechno na háku. Začnou se „nudit“ s tím, co už maj a tím pádem zapojej svoji kreativitu, aby vymysleli něco novýho. Což je vlastně hlavní důvod, proč se tenhle sport, a většina extrémních sportů, tak rychle vyvíjí.
Jako laika mě u freeski lyžování napadne i ježdění boxů nebo zábradlí, ale taky salta a otočky ve vzduchu. Funguje to tak, že všichni děláte všechno, nebo se zaměřuješ jen na něco konkrétního?
Já mám rád všechno lyžování, jediný, co moc nejezdím je rampa. A to proto, že jich moc dobrých není a taky proto, že je to neuvěřitelně náročná disciplína – jezdíte v 8 metrů vysokým korytu z ledu! Ale je to čistě podle individuálních preferencí, každej si dělá, co chce a co ho baví, což je krásný. Samozřejmě ideální by bylo umět všechno nejlíp na světě.
Samostatná kapitola jsou asi zranění. Prozraď nám, které bylo tvé nejvážnější a co vše ho doprovázelo.
Na Soldiers jsem si málem zlomil páteř, naštěstí to bylo jen kompresní pohmoždění obratlů. Takže měsíc doma a bylo to dobrý. Jednou mi vypla lyže a rozsekala mi obličej – brada a tvář skrz, ret na půlku... pár desítek stehů a mám jen jizvu na tváři. To bylo celkem štěstí, že jsem měl helmu a bundu s límcem. Kdybych neměl helmu, nevím, jak by to dopadlo, byla úplně rozseklá v oblasti spánku. Pamatuju si, že doktor z horský služby mi říkal, že kdybych neměl tu bundu s límcem, mohlo mi to podříznout obě krční tepny. To potěší. Před 2 lety jsem spadnul na Stubai a zlomil si pravý překloktí úplně na půlku. Ruka mi v půlce prostě visela ohnutá dolů.Takže mám 2 titanový destičky a 12 šroubů. No a teď na jaře jsem si přetrhal přední křížovej vaz a meniskus v pravým koleni. Takže jsem musel na plastiku. Tohle je zrovna zranění, který je nejnáročnější na dobu léčení (cca 7 měsíců) i na celkovou rehabilitaci. Nabrat znovu svalovou hmotu a naučit se nohu opět plně zatěžovat.
Kolik párů lyží se ti podaří za sezónu zničit? A jaké jsou s tím spojené náklady?
Co se týče lyží, to vůbec nepočítám. Pro mě je to spotřební materiál, kterej potřebuju ke svý práci. Lyže dostávám od Faction Skis, a i když to jsou nejlepší lyže, na kterejch jsem kdy jezdil, tak jich za sezónu zničím třeba 10 párů. Při takhle extrémní zátěži a při tricích, který dělám, je únava materiálu nevyhnutelná.
Respekt před překážkami je asi přirozený. Cítíš však někdy i strach a nervozitu nebo pocit, že to jednoduše nedáš? Může mít vůbec freeskier strach?
Freeskier, nebo všeobecně extrémní sportovec, musí mít strach. Strach je vlastně tvůj nejlepší kámoš. Bejt profesionální sportovec, neznamená jen bejt fyzicky zdatnej. Ta psychická část je možná ještě důležitější. Musíte se naučit pracovat se svým strachem, zvažovat rizika a překonávat svoje hranice. Musíte se starat o svůj mindset. Například, když jsem naštvanej, nebo nemám náladu, vůbec mi to nejde. Nebo když sem splašenej a přehecovanej, jenom tím zvyšuju riziko zranění, protože je to na úkor soustředěnosti a preciznosti. Potom jsou samozřejmě situace, kdy jste prostě heclý, cejtíte to a prostě to tam pošlete. To je pak právě ten největší adrenalin.
Přejděme ještě k samotnému filmu. Za pár dní představíte v Praze premiéru celovečerního snímku This is Home. Jak bys nám ho ve zkratce popsal?
This Is Home je unikátní v tom, že je to team movie, což se v moderním světě freeskiingu vůbec nevidí, aby jedna značka udělala fulltime movie. Tomu se většinou věnují specializovaný produkce jako je třeba Level 1, Stept nebo Poor Boyz. Krom toho má velice zajímavý koncept. Snaží se poukázat na diversitu riderů založenou na místě, kde se narodili.
Jak dlouho vznikal a odkud pocházejí záběry?
Film vznikal vlastně jeden celej rok a záběry pocházejí z USA, Švýcarska, Finska a Český republiky, konkrétně ze skicentra Deštné v Orlických Horách.
Vzniká vše spontánně, nebo v něm možná najdeme i nějaké hrané, resp. účelově natočené scény?
Krom velice krátkých, průvodních rozhovorů ve filmu nejsou žádný hraný scénky ani nic takovýho. Jinak, účelově natočený je celý film, haha!
Můžeme tedy očekávat spíše dokumentární záležitost, která reflektuje kariéru více kvalitních jezdců?
Ano, svým způsobem je to dokumentární film. Snaží se přiblížit, jak místo původu ovlivňuje váš náhled na lyžování a jeho podobu.
Jaký je dle tebe hlavní vzkaz filmu?
Co je vlastně domov? Je to místo? Cíl? Pocit? Může to bejt nějaká představa, nebo něco, k čemu se pokaždý vracíme?
V Praze se osobně představí několik z nich. Bude po promítání prostor se s nimi setkat a pokecat?
Určitě bude! Měla by proběhnout autogramiáda plakátů a všichni přítomní se budou aktivně účastnit mejdanu!
Předpokládám, že to právem považuješ za jeden z největších úspěchů své dosavadní kariéry. Prozraď nám, čeho bys chtěl ještě v rámci lyžování dosáhnout. Případně, jaké jsou tvé plány do budoucnosti?
To určitě ano, tohle byl můj celoživotní sen! Protože na takových videích, jak lyžařských, tak bruslařských, jsem vyrůstal. A vždycky jsem chtěl bejt jako ti z videí. A nikdy jsem si nemyslel, že by se mi to mohlo opravdu podařit. Krom ještě dlouhý kariéry je můj dream se dostat na streetovou soutěž X-Games – Real-Ski. Zajezdit a natočit pořádnej bigmoutain heliskiing.
Něco tak fyzicky náročného asi není možné dělat do důchodu. Máš i záložní plán, co budeš dělat, když ti jendou tvůj zdravotní stav nedovolí pokračovat?
To je něco, nad čím pořád přemýšlím. Zatím to nemám úplně 100% vymyšlený. Například bych strašně chtěl bejt komerční pilot helikoptéry. Ale abych si mohl dovolit licenci, budu muset ještě chvíli pracovat (smích). Určitě bych chtěl v budoucnu pracovat ve freeski industry, protože to je odvětví, ve kterým jsem doma, mám tam spoustu kontaktů a prostě jsem profík.
Díky za rozhovor. Na závěr ještě prostor pro tebe a pár slov čtenářům.
Já děkuji. Taky bych chtěl poděkovat všem, který si to přečetli. Všem, který mi v mým životě jakkoliv pomáhaj. Všem kámošům, který jsou zároveň i moje rodina. Sponzorům Faction Skis, Monster Energy a skicentru Deštné v Orlických horách za support! Kdyby vás zajímal můj život a moje ježdění sledujte mě na Instagramu nebo Facebooku.
Nikdy se nenechte odradit od svejch snů! Běžte za tím, čemu věříte!
Vám všem bychom chtěli ještě jednou poděkovat za pozornost a v případě, že vás zaujala i část rozhovoru o filmu a chtěli byste se přijít podívat 18. 10. na premiéru, v předprodeji je k dispozici ještě pár lístků.
