Finále seriálu bylo víc než uspokojivé.
Text obsahuje spoilery k poslednímu dílu Černobyl!
Mnozí diváci by si přáli, aby byl Černobyl delší a „neuspokojil se“ pouze s krátkou pětiidílnou minisérii. Podle mého názoru by však natahováním děje byli tvůrci nuceni do seriálu přidávat nadbytečnou vatu a určitě také vytvářet příběhové linie, které by se velmi odlišovaly od reálné historie celé události.
S pěti epizodami proto HBO zvolilo ideální zlatou střední cestu, díky které jsme mohli nahlédnout na nechvalně známou jadernou havárii v Černobylu. Poslední část se očekávaně zaměřila na soudní spor s obžalovanými a výpovědi klíčových svědků. Diváci znalí historických faktů pochopitelně tušili, jak se celá situace přibližně vyvine, ale věřím, že je jednotlivé výstupy Legasova i tak výrazně zasáhly.
Seriálových štáb se ale kromě soudního sporu od počátku zaměřoval i na minulost před výbuchem, čímž nám vynikajícím způsobem zobrazil takzvané ticho před bouří. A kontrast mezi klidnými lidmi na ulici a pozdějším městem duchů stál skutečně na to.
Legasovova snaha o opravu dalších reaktorů byla již delší dobu jasná, a proto se diváci nemuseli ani hrabat v historii kvůli tomu, aby věděli, že před soudem půjde nakonec s pravdou ven. Pohlaváři však chtěli nejprve vyřešit soudní spor s obviněnými a více než o záchranu obyvatel a vyhnutí se potenciálním nebezpečím se zajímali o mínění západu.
Ulana Chomjuková, jak již bylo na konci seriálu objasněno, v sobě spojovala morální hodnoty všech těch, kteří se proti oficiálnímu stanovisku k havárii postavili čelem a nebáli se odvety od státní moci.
I když bych od závěrečné části mohl jen těžko čekat nějakou výraznější postavu, HBO mě i tentokrát mile překvapilo. Na scéně se totiž objevil charismatický Michael McElhatton zosobňující postavu prokurátora Andreje Stepašina. Nadšencům Game of Thrones byla jeho tvář určitě velmi povědomá, protože McElhatton v tomto fantasy seriálu ztvárnil nezapomenutelného Roose Boltona.
Před závěrem Černobylu se ještě stihl pořádně ukázat i 53letý Brit Paul Ritter s opravdu zlomyslným výrazem ve tváři, který arogantnímu Anatoliji Ďatlovovi perfektně sedl. Povaha tohoto vysoce postaveného pracovníka jaderné elektrárny V. I. Lenina byla už prostřednictvím dokumentárních filmů popisována jako velmi zpupná a osobně jeho převedení na obrazovky nemám co vytknout.
Podobně jako k Ritterovi se mohu postavit i k finální části. Zpočátku jsem se sice obával, že nejbližší hodinu a deset minut budu sledovat pouze Legasovovu výpověď, ale flashbackové záběry na začátek konce Černobylu mě výjimečným způsobem (jakým se to zatím nepodařilo žádnému dokumentárnímu snímku na téma Černobyl) vtáhly do centra dění. I když jsem pochopitelně dobře věděl, že je zkáza prostě nevyhnutelná, mohu říci, že jsem až do odečtení posledních vteřin zůstával v napětí.
Za pravdu, která znehodnocuje Sovětský svaz, se ale pochopitelně pyká, a tak se do své práce ihned po Legasovově výpovědi pustilo KGB. Záběry na reálné pozadí velmi stručným, ale o nic méně emotivnější způsobem poukázaly na pravé hrdiny celé události.
Na jejich konci mohla samozřejmě většina diváků pouze kroutit hlavou nad tím, že celá ta hrůza z pěti částí nebyla obyčejným výmyslem scenáristů (pokud nepočítáme jisté historické odchylky), ale krutou pravdou. Závěr seriálu si ode mě odnáší plných deset bodů z deseti.
