Taxikářská mafie úřadovala v centru Prahy. Řidiči museli v 90. letech platit 1000 Kč měsíčně, jinak jim vyhrožovali smrtí rodiny. Jejich boss měl napojení na Františka Mrázka.
Začátkem 90. let umožnil nový režim ještě v tehdejším Československu podnikat. Náhlý příval peněz přinesl podnikatele, kteří si chtěli rychle finančně přilepšit. Jedním z nich byl i Ivan Hříbal, který už za socialismu působil jako známá figurka pražského podsvětí. Byl taxikářem.
Jeho nenasytnost po revoluci neměla meze – vlastnil motorest, noční klub v Kersku, angažoval se v privatizaci kamenolomu v severních Čechách, kupoval nemovitosti a také založil legendární firmu Thorges, se kterou vydíral pražské taxikáře. Kromě toho prý shromažďoval informace o klíčových mužích v české politice.
Byl aktivní až příliš. A právě za to ho nakonec surově zavraždili třiceti kulkami neznámí pachatelé, které se do dnešního dne nepodařilo vypátrat.
Vraťme se však zpátky do doby, kdy si zajistil pozici hlavního taxikářského bosse. Pro jeho společnost Thorges nejezdili příliš poctiví dročkaři. Naopak. Vymyslel způsob, jakým by mohla jeho firma generovat obrovské zisky a vlastně se zase tolik nenadřít. Využil toho, že situace v poskytování taxi nebyla po revoluci nijak efektivně řešena.
„Václavské náměstí, Staromák, Hlavák, Malostranské náměstí, Pražský hrad, Karlovy lázně a holešovické nádraží,“ jezdil prstem po mapě hlavního města Hříbal, když ukazoval, jaká území mají jeho lidé pod palcem. Měli podchyceny všechny dobré lokace. Právě tam stávali. Byli zaměřeni na „VIP klientelu“.
Nejezdívali za standardní cenu jako jiní poctiví taxikáři, ale za cestu si říkali klidně trojnásobek. Kvůli deregulaci cen si mohli říct klidně pět set korun za kilometr. Tisíc korun za kilometr. Komu se to nelíbilo, tomu klidně uštědřili pár facek nebo alespoň spršku sprostých slov. Tihle se s tím nemazali. Udělali si vlastní zákonitosti.
Hoši z centra Prahy
VIP klienti tak nakonec byli všichni, kdo chtěli nějaký odvoz například z hlavního nádraží. Nebyl tam totiž ani jeden taxikář, který by si řekl méně. Všichni tu už byli pod Thorgesem. Tak se začala již v 90. letech šířit negativní pověst o pražských dročkařech v podstatě po celém světě. Pro mnoho lidí to byli zloději, ale šlo stále jen o těch pár, kteří stávali na „lepších místech”.
Hříbal totiž proti svým konkurentům používal velmi kontroverzní metody. Měl několik dobrých společníků, kteří za něj vykonávali špinavou práci a když zahlédli dročkaře, který stál v centru Prahy na lukrativním místě a nebyl zrovna na jejich seznamu, okamžitě přistoupili k jeho vozidlu.
„Otevři to,“ křikli na něj nepřátelským tónem. „Tady tohle území je naše, rozumíš?“ Manýry odkoukali od ruskojazyčných mafií, ke kterým vlastně neměli tak daleko.
Jejich další požadavek zněl jasně: buď taxikář z místa okamžitě odjede, nebo začne platit. A nebo bude zle. Jejich požadavek na výpalné byl tisíc korun každý měsíc. Jen pro srovnání, tehdejší průměrný plat byl něco přes deset tisíc korun. Za to řidiči dostali kartu v barvě, která se odvíjela od částky, kterou zaplatili a určovala jejich postavení.
Pokud se šoféři ohradili, že nezaplatí a nikam neodjedou, vyděrači nasadili silnější kalibr. Buď přímo pěstní a v lepším případě odjel s monoklem pod okem, proříznutou pneumatikou nebo vybitým sklem, v tom horším případě začalo vyhrožování. Agresoři nezapomínali zmínit rodinu a děti, někdy i jejich jméno, aby výhrůžka zněla děsivěji, samotářům hrozili zapálením vozidla.
Jeden z vyděračů dokonce zašel v únoru 1997 tak daleko, že na dotyčného dročkaře, s nímž se nepohodl, začal křičet a vyhrožovat, že mu zaživa vypíchne oči. Když taxikář neodjel, útočník prostrčil ruku skrz otevřené okno taxikářského vozu a opravdu začal prstem doslova drtit levé oko své oběti. Muž se tomuto obzvlášť krutému činu naštěstí tak tak ubránil, z incidentu si však odnesl těžké zranění ve formě krvácivé pohmožděniny.
Kontakty na politiky i policii
Řidiči se báli. Báli se dokonce jen přijet na exponovaná místa, kam si je zavolali klienti, báli se dalšího nátlaku a někteří se báli i jakkoli anonymně vypovídat, protože věřili, že je policie v kauze zapletená. Kdyby nebyla, tak by přeci nějak pomohla... Říkalo se, že Hříbal možná policii dodává cenné informace z podsvětí odměnou za jejich nedbalost vůči některým nepravostem, které jeho lidé dělali v ulicích.
Gauneři zapletení do sítě firmy Thorges tak měsíčně inkasovali od pětistovky taxikářů desítky i stovky tisíc korun. Každý musel platit po tisícovce, ti oddanější se přidali k firmě a vydírali pro ni další peníze.
Ilustrační obrázek/prodavač zbraní
Takovými příjmy si Hříbal kupoval další moc. Měl kontakty všude – do politiky, i do podsvětí. Dokonce i do sportu: auta z USA mu dodával český automobilový závodník a také někdejší poslanec Petr Vojáček. „S Ivanem jsem byl kamarád. Sehnal jsem pro ně pár Fordů Taurus. Líbily se jim a tak zvýšili požadavek i na kombíky. Jednoho jsem na zkoušku dovezl,“ vzpomínal jezdec.
Scházet se měl v roce 1996 i s tehdejším primátorem Prahy, Janem Koukalem. Hlásil se jako dobrý rádce v přetvoření systému taxislužeb. Měl vizi, jak by si dokázal svůj byznys ještě více pojistit.
„Každý řidič taxi by měl mít Volkswagen Vento ve sjednocené barvě. Ať je to tu jako v Americe,“ přednášel tehdy před primátorem. Ten jeho nabídku odmítl, přesto mnoho lidí právě jemu vyčítalo, že neměl situaci pod kontrolou a nechal ji zajít až do tohoto neblahého stádia.
Thorges byl obávaným městským přízrakem, o kterém mnoho lidí vědělo, mnoho novinářů psalo a na kterého se mnoho taxikářů zlobilo, ale nakonec to bylo vlastně úplně jedno, protože byznys tepal dál.
Udělejte s tím něco
V prosinci 1996 dokonce protestovali, vybrali si část pražské magistrály u Fantovy budovy zrovna v době, kdy je nejvytíženější, tedy brzy ráno a se 120 vozidly komunikaci zablokovali. Chtěli upozornit na lhostejnost magistrátu, který „praktiky Thorgesu nijak neřeší“.
Svědkové se množili a zastrašování v některých případech přestalo působit. Ivan Hříbal si to uvědomoval a svou firmu Thorges poslal ke dnu.
Ve stejný čas ale vznikla nová. Se starými tvářemi, se starými manýry, pod novým jménem. Asociace taxikářů Virtus (v překladu z latiny ctnost, síla) měla možná jiné jméno, ale její metody byly velmi podobné. Buď platíš, a nebo se ztratíš. Šlo ale o léčku. Jejich šéf mezitím (oboustranně spolupracující s policií) vyšetřovatelům odhalil detaily o všech podezřelých, jeho vyděračských kumpánech a ty posléze policie v červnu 1997 zatkla.
Rozstřílení
Byla středa, 23. červenec 1997, když podnikatel Hříbal nasedl do testovacího Fordu Taurus a odjel směrem za Prahu, do vsi s názvem Dubeč. Vracel se domů. Vypadal ustaraně. I když s ním nejela ochranka, na sedadle spolujezdce ležel jeho věrný revolver, to kdyby se náhodou něco nepodařilo a on byl v ohrožení. Přeci jenom – důvodů k obavám bylo hned několik.
Když Hříbal zastavil, k jeho automobilu přistoupil neznámý pachatel a a zmáčkl kohoutek svého samopalu. Podnikatelovým tělem se začalo prodírat třicet kulek, některé z nich proděravěly i jeho tepnu. Palubní deska i přední sedačky zaplavila krev pomalu stékající na podlahu vozidla.
Čtyřicetiletý Hříbal neměl šanci tento atentát přežít.
Případ této vraždy nebyl nikdy objasněn. Jak uvádí Jaroslav Kmenta ve své knize Svědek na zabití, policie nevyloučila možnou souvislost s obávaným miliardářem a mafiánským bossem Františkem Mrázkem, přítelem i dobrým společníkem Ivana Hříbala. Vyšetřovatelé s ním dokonce v kauze taxikářů pracovala jako se svědkem.
Otázkou zůstává, jaký byl důvod této vraždy. Objednali si Hříbalovo rozstřílení rozhořčení taxikáři, kterým už došla trpělivost? Pravda možná jde ještě dál. Členové Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu se zaměřili právě na gangsterovo propojení s Mrázkem a jeho lidmi.
Ti si totiž vytvářeli speciální propracovaný soupis jmen na některé citlivé osoby. Získávali je od policie i politiků. Měli fotky, odposlechy, smlouvy a jakékoli citlivé dokumenty, které by se někdy mohly hodit. S nimi upevňovali moc – jak Hříbal, tak Mrázek.
Miroslav B. (Čalfa), Jiří H. (Doktor), Jaroslav S. (Přepážka), Julius C. a všichni další podezřelí byli po vleklém sporu nakonec očištěni. Městský soud v Praze jim původní tresty v roce 2000 nakonec zrušil. Tvrdili, že jsou nevinní a že se oni sami stali oběťmi vydírání.
Připravili jsme pro vás článkový seriál o divokých 90. letech v České republice.
Zajímavý fenomén sledujeme z různých pohledů, v tom předchozím jsme rozebrali obchodování ruské mafie v Česku, jenž kšeftovala se semtexem, letadly, drogami i prostitutkami.
- Jak se žilo v divokých 90. letech? Přejmenovávaly se ulice i města, vznikaly hypermarkety a internetem byly Zlaté stránky
- ČT 3, pes Novák, legendární estrády i čágo bélo, šílenci. Jak se proměnila televizní zábava od 90. let?
- Divoký experiment, který měl z Čechů udělat boháče. Kuponová privatizace přinesla první tuneláře i odstátnění 367,5 miliardy korun
- Ivan Jonák byl králem českých mafiánů. Vlastnil klub, kam chodil Karel Gott i pražské podsvětí, za noc dokázal vydělat milion
- Slávek Boura: Za tři roky moderování jsme si vydělali na barák. Nekoksuju, jsem starý tabakista a etanolista
- Pogy, Tamagoči, postavičky z Kinder vajec i přílohy z Kačera Donalda. Vzpomínáme na oblíbené hračky z 90. let
- Největší propouštění vězňů v historii Česka. Amnestováno bylo 23 tisíc lidí, mnoho z nich nemělo kam jít
- Zabíjení jako výnosný byznys: na dně Orlické přehrady i uprostřed McDonaldu. Takhle se vraždilo v Česku v 90. letech
- Obchodování s prostitucí v 90. letech? Nejobávanější pasák z Dubí pálil dívky žehličkou, jednu nakonec zabil a zahrabal
- Nabourali web české armády pornem, když připojení stálo 40 tisíc korun měsíčně. Tohle jsou počátky internetu u nás
- Bestiální vrah Roubal svazoval své oběti, aby se pomalu dusily vlastní vahou. Tělo muže nechal rozežrat v odpadní jímce
- Ruská mafie v Česku 90. let. Obchodovala se semtexem, letadly, drogami i prostitutkami. Někteří začínali jako skořápkáři v Praze
