Zoufalí rodiče a parta mladých lidí, která se nikdy nevrátila ze svých cest. Co se asi stalo na jejich cestě po Albánii? Vydali jsme se po stopách mladých studentů, kteří se z jedné letní dobrodružné cesty nikdy nevrátili domů.
Když se v neděli 5. srpna rozloučila na pražském nádraží třiadvacetiletá studentka medicíny Lenka Tučková se svým otcem, netušil, že je to poslední rodinné shledání. Stejně jako její přítel Michal a jeho bratr Jan Pavelka z Řevnic, ke kterým se připojila na velké letní dobrodružství, se totiž z výpravy už nikdy nevrátila.
Její plánovaný návrat byl 10. září. Když nikdo z cestovatelů nepřijel, jejich rodiče se dali do pátrání. „Prosíme pomoc. Hledáme své děti. Tři občané České republiky, dva chlapci a jedna dívka, vstoupili 7. srpna do Albánie z Černé Hory a od té doby o nich nemáme žádné zprávy,“ píše se na plakátu, který šířili. Bohužel marně. Všechny metody selhaly.
Mobily tehdy neexistovaly a skepse rodičů narůstala. Co partu zavedlo až do daleké Albánie, jedné z nejchudších evropských zemí? A proč se nikdy nevrátili? Rodiče využili všechnu dostupnou pomoc, obrátili se dokonce i na albánskou mafii. My jsme se vydali po jejich stopách.
Albánská příroda je nespoutaná, divoká a na evropské poměry mimořádně neprobádaná. Lenka, Jan a Michal byli ostřílení dobrodruzi a proto je taková krajina lákala. Jenže nebyla až tak bezpečná. Od války v Kosovu, během které se konaly různé masakry, útoky na civilní obyvatele i vyhánění obyvatel, uběhly teprve dva roky.
Bylo příliš riskantní vydat se do severní části Albánie. Studentům bylo jasné, že by si starostliví rodiče dělali vrásky, případně by jim cestu zatrhli. Proto se rozhodli, že zamlčí podstatný fakt.
Místo toho, aby rodičům doma přiznali, kam se doopravdy chystají, řekli, že odjíždí do Rumunska. S batohy na zádech a starými fotoaparáty na krku se vydali na dalekou cestu do oblasti tzv. Prokletých hor, která skončila tragicky.
„Studenti jezdívali často na dobrodružné výpravy. Navštěvovali různé země, a protože to byli skauti, často mířili do odlehlých oblastí, do hor. Výprava do Albánie nebyla jejich zdaleka první mise,“ připomněl pro REFRESHER Josef Urban, autor knihy Habermannův mlýn nebo Návrat do Valbone, která se skutečnou událostí volně inspiruje.
Spisovatel byl osloven před čtyřmi lety rodiči ztracených sourozenců Pavelkových. „Do oblasti jsem jezdil od začátku milénia jako raftový vůdce, čili hory a kraj jsem znal,“ řekl spisovatel. Příběh zmizelých studentů ho natolik zaujal, že se jím sám začal zabývat.
I on sám dokládá, že Lenka, Jan i Michal byli odvážní a na podobné výlety se vydávali často. Proto by zřejmě sami ani nezapochybovali o tom, že by se jim něco mohlo stát – byť zřejmé riziko ve vzduchu viselo.
Podivná vražda albánské učitelky
Trojice mladých cestovatelů přejela hranice v úterý 7. srpna 2001. Přejela albánské hranice přes přechod Božaj u horního cípu Skadarského jezera. Překrásná krajina je musela učarovat. Albánie se pyšní jak rozlehlými horami, tak romantickými plážemi. A pohostinnými lidmi. Při cestách však vždycky záleží na štěstí.
Studenti měli štěstí na zdánlivě milou ženu, která pracovala ve vesničce jako učitelka. Jmenovala se Mira. „Učitelka uměla anglicky, proto se mohla se studenty bez problému domlouvat. Společně doprovázeli studenty na výpravy do atraktivního okolí v oblasti Theth. Jednoho dne, kdy učitelka Mira zůstala doma, je do hor odvedl Micun,“ přibližuje události Josef Urban.
Zpátky domů však přišel už bez jejích českých přátel. „Mira, která s českým studenty dobře vycházela, chtěla vědět, proč se nevrátili. Došlo k výhrůžkám.“
Zřejmě nikdo nám už přesně neřekne, co se osudného dne stalo a kvůli čemu hádka mezi Mirou a Micunem vznikla. Hrozivé ale je, že u pouhých výhrůžek nezůstalo. Hádka vyústila v násilnou vraždu učitelky. „Micun byl obžalován, odsouzen, ale jen za to, že sprovodil ze světa učitelku,“ poznamenává autor knihy.
Podle něj je jedním z viníků právě bratranec albánské učitelky. Právě ten je měl údajně vylákat na výpravu, ale místo zajímavých stezek jim ukázal cestu do center, kterých v Albánii existovalo hned několik. Z nich se již nikdy nevrátili.
Tohle byla trasa studentů podle následného vyšetřování.
Rodiče se dokonce spojili s albánskou mafií
Když se v původně slíbený termín dospělé děti svým rodičům nevrátily, jejich rodiče se domnívali, že si jen výpravu užívají, a tak si ji prostě jenom prodloužili. Jenže když se nevrátili ani po týdnu od jejich předpokládaného návratu, obrátili se na policii.
Bohužel bezvýsledně. Bylo těžké začít s pátráním od samého začátku, ale jistá pojítka měli.
„Albánské úřady již prověřily makedonskou hranici a tamtudy určitě neprošli. Srbskou hranici již pravděpodobně také,“ píše se na webu ztracenivalbanii.cz, který rodiče pro tento účel zřídili a spravovali. Komunikovali samozřejmě také s albánskými úřady, ale to také nepřineslo zásadnější výsledky.
„Pro albánskou policii zatím zmizení moc neznamená, protože hledaní mají v tuto dobu ještě platná víza; až jim vyprší, tak teprve potom by byli v Albánii nelegálně a něco by se snad mohlo dít,“ stojí v zápisu ze schůzky 28. září. Víza platí mladým zhruba do poloviny října. Nervozita stoupá.
Rodiče proto uspořádali sbírku na záchrannou akci. Pomáhaly firmy, dobrovolníci a dokonce i členové církevních řádu Františkáni. „Dozvěděl jsem se o průběhu záchranné mise přátel studentů z Řevnic. Po jejich stopách se vydala offroadové výprava v říjnu roku 2001. V deníku expedice vyčtete nejen to, že na ně byli hned na hranici nasazeni policajti, ale také to, že tuto výpravu neustále někdo mystifikoval,“ popisuje podivné okolnosti Urban.
Podle něj je totiž možné, že mafie a policie byla jedna ruka. Vzájemně se kryli, aby výprava neodhalila možnou alternativu, tedy že se parta Čechů skutečně stala obětí obchodu s orgány. „I albánští známí novináři psali o tom, že těla studentů leží v jeskyni a podobné nesmysly. Tato alternativa mi přišla hned od počátku nesmyslná, zavánějící právě již zmiňovanou ‚navigací‘, prostě aby veřejnost uvěřila tomu, že se studenti ztratili v horách nebo spadli do propasti. Já dodávám, že hory na severu jsou malé a do jeskyně, které v krasové oblasti jsou četné, by možná mohl spadnout jeden, nikoliv všichni tři,“ domnívá se.
V průběhu pátrání podle něj došlo k několika velkým a neuvěřitelným zvratům. „Nejprve kdosi informoval členy expedice, že nějaká lidská těla plavou ve Skadarském jezeře. Prohlídka na prosektuře členům výpravy umožněná nebyla, místo toho přišla zpráva, že studenti byli nalezeni živí a zdraví v horách nedalo Theth.“
Expedice tedy samozřejmě pospíchala zpět do hor. „Po cestě jim nad hlavou prolétaly vrtulníky se státními znaky Albánie. Na místě nedaleko osady Nyrdersalaj bylo zjištěno, že je kdosi jen mylně navigoval,“ říká Josef Urban.
Česká výprava se prý dokonce potkala i s ozbrojenou jednotkou UÇK. Všechno však dopadlo dobře: policie, která tým doprovázela, se prý se skupinou domluvila, což však bylo podezřelé a působilo to, jako by se policisté a členové gangu znali.
Právě nezájem policistů systematicky řešit možnou příčinu, proč mladí Češi zmizeli, byl důvod, proč se matka bratrů Pavelkových odhodlala vypravit v listopadu do Albánie ještě jednou a spolupracovat s albánskou mafií. Ani to však nepřineslo kýžené ovoce. Stejně jako výstup v celostátní albánské televizi.
Neozval se nikdo.
„Je to odvážná žena a skutečně se vydala do Albánie začátkem listopadu 2001, tedy již po návratu offroadové výpravy. Tady chci zdůraznit, že tam vycestovala sama, a také na ni byli hned od počátku nasazeni policajti,“ potvrzuje Urban, který sám do oblasti vycestoval hned pětkrát a bavil se s přímými svědky.
Autor románu Návrat do Valbone měl k dispozici veškerou písemnou dokumentaci, kterou nyní postupně odhaluje na svých stránkách. Je možné se tam dozvědět mj. fakt, že se rodiče ztracených studentů obrátili přes dva prezidenty České republiky až na Helsinský výbor nebo Červený kříž a dokonce také na amerického prezidenta George Bushe.
Na ten se ale opět nikdy nedočkali odpovědi.
Stali se studenti obětí obchodu s orgány?
Jak už jsme zmiňovali, před devatenácti lety se Albánie vzpamatovávala z hrůz Kosovské války. Ještě na konci 90. let je pohřešováno přes 1700 lidí, přičemž 500 z nich tvoří Srbové.
Studenti přijeli do oblasti jen pár let po jejím skončení. Sever Albánie byl ohrožován násilím a různými ozbrojenci – například militantní skupinou UÇK, tedy albánskou osvobozeneckou armádou. Přirovnat by se v podstatě dali k dnešním teroristům.
Oblast, kterou se studenti rozhodli navštívit, se křížila s trasou, kudy UÇK odváděla zajatce z Kosova do Albánie. „Šlo o zločinecký systém, kdy byly následně v tzv. detenčních centrech odnímány těmto nešťastníků orgány,“ vysvětluje spisovatel.
V těchto detenční centra probíhalo mučení zajatců, kterým viníci odnímali orgány a prodávali je do západních zemí. Balkan Transitional Justice v článku přibližuje fungování takových center a zmiňuje fakt, že teprve po mnoha letech dochází k odhalování hrůzných činů, které se staly v tzv. „Žlutém domě“ u malého města Burrel, jen 40 kilometrů vzdáleného od albánského hlavního města – Tirany.
„Existovala i další místa, například Cahan, jedno z nich bylo nedaleko Valbone,“ doplnil Urban. Po odejmutí srdce, ledviny popř. dalších vnitřností z těl obětí mafie slibovala rychlý převoz na letiště v Tiraně.
„Tým našel ve Žlutém domě lékařské vybavení, včetně injekčních stříkaček, kapaček a sedativ. Tyto důkazy však později byly zničeny poté, co bylo vyšetřování přerušeno. Nebyl dostatek důkazů k zahájení stíhání,“ přibližuje článek.
Oficiálně měl objekt sloužil jako veterinární stanice. Do obchodu s orgány měl být údajně zapojen kosovský premiér Hasim Thaçi, podle svých slov s tím však nemá nic společného a jde prý o srbskou propagandu.
„Brzy mi došlo, že v oblasti hor s příznačným názvem Prokletije zmizelo mnohem více lidí. Organ trafficking již řešil soudní tribunál v Haagu v roce 2005, kdy byl Ramuš Haradinaj (bývalý velitel Kosovské osvobozenecké armády, pozn. red.), jeden z předáků UÇK, obviněn z válečných zločinů. Ještě téhož roku byl ale v tichosti propuštěn,“ vysvětluje spisovatel Urban.
Právě Haradinaj měl podle obvinění organizovat nejen obchod s bílým masem a únosy Srbů, ale právě i onen obchod s orgány. Měl mít napojení i na Hasima Thaçiho. V minulém roce bylo v Haagu řízení obnoveno.
Podrobnosti uvádí portál EU-OCS, který dokumentuje kriminalitu a korupci v Evropě: „Albánské děti, zejména z romské a egyptské komunity, jsou často nuceny žebrat nebo vykonávat jiné formy nucené práce, jako je prodej zboží u silnice. Některé albánské děti jsou posílány do zahraničí, např. do Turecka, aby vykonávaly sezónní práce.“
Podle webu se stav lepší, v rámci národní strategie bojující proti obchodování s lidmi bylo od roku 2014 vyškoleno několik stovek úředníků, soudců a policistů, kteří mají za úkol lépe identifikovat případné obchodování s lidmi, což pomáhá.
Spisovateli Urbanovi se podařilo také získat vyjádření srbského prokurátora, který měl vyšetřovat válečné zločiny. Ten měl pomocí informací od svědků odhalit tři oběti z České republiky – jednu ženu a dva muže. Žádná těla se však ani tady nikdy nenašla.
Obě rodiny jsou zmizením jejich milovaných samozřejmě dodnes otřeseny. Matka Lenky se musela léčit v Bohnicích, její otec sklouzl k alkoholu a nakonec zemřel.
Orientační časová osa pátrání po studentech
10. září 2001 – domů se měla vrátit Lenka
17. září 2001 – zahájení pohřešování Lenky
18. září 2001 – domů se měli vrátit Jan a Michal
24. září 2001 – zahájení pohřešování Michala a Jana
31. prosince 2001 – ukončena veřejná sbírka na financování pátrání
„Pokud máte spojení na někoho v Albánii, kdo by mohl dát do Čech nebo na ambasádu v Tiraně zprávu, zda neviděl někde tyto studenty, prosíme POMOZTE. V současné době stále probíhá pátrání v několika liniích. Ze srdce Vám za vaši pomoc děkují rodiče a kamarádi,“ psali zoufalí rodiče na informační plakáty. Žádná rada, která by pomohla skutečně najít jejich děti, nikdy nepřišla.
Od tragické události letos uběhne již dlouhých 19 let. Naposledy byli podle všech dostupných informací viděni ve vesnici Shala Lothaj. Tady měli navštívit mši v místním kostele.
Příběh tří studentů – Lenky Tučkové a Michala a Jana Pavelkových nám dodnes připomíná, že je obrovsky důležité být na jakýchkoli cestách obezřetní. Jejich ztráta je hořkou vzpomínkou na to, jak je život mimořádně vratký a že se takováto nešťastná událost může dotknout každého z nás.
