S ředitelkou Otevřené společnosti jsme si povídali o rasismu, postavení Romů v Česku, ale i o politice v Polsku a zákazu potratů.
Marta Smolíková stála u zrodu organizace Otevřená společnost, která již od devadesátých let pomáhá kultuře, genderové rovnosti, ale také postavení Romů ve společnosti. V roce 2020 se mimo jiné stala i předsedkyní České ženské lobby, která hájí práva žen a zaobírá se problematikou potratů v Polsku.
Proč jste se rozhodla založit Otevřenou společnost?
V devadesátých letech jsem pracovala v Nadaci Open Society Fund Praha. Poskytovali jsme granty na různé občanské iniciativy, na transformaci institucí a zprostředkovávali k nám zahraniční zkušenosti i dobrou praxi. Měla jsem na starosti umění a kulturu, podporovali jsme například nově vznikající nezávislá divadelní a taneční představení, kulturní časopisy, překlady knih, ale zejména mezinárodní kulturní spolupráci. Posílali jsme české umělce na různé festivaly, výstavy a akce, a naopak zajišťovali účast umělců, uměleckých manažerů a kurátorů ze zemí bývalého východního bloku, včetně zemí střední Asie a Mongolska, na akcích u nás.
Po vstupu do EU nadace omezila svoji grantovou činnost. Část nás přešla do Otevřené společnosti, kde jsme překlopili své zkušenosti do vlastních projektů. Založila a vedla jsem ProCulture, což u nás bylo první centrum pro kulturní politiku, otevírali jsme odbornou debatu o roli umění a kultury ve společnosti, zdůrazňovali jsme, že to je něco, o co musíme pečovat, poněvadž kultura neexistuje nezávisle na našem úsilí, a navíc podmiňuje kvalitu našeho života.
Pro ministerstvo kultury jsem po dva roky zpracovávala první strategii podpory umění, kterou vláda schválila pro roky 2007–2013. Vedle toho jsme založili centra s názvy ProEquality prosazující genderovou rovnost, ProPolice, které usilovalo o zavedení konceptu komunitní policie do praxe, nebo jsme v rámci našeho nejstaršího a poměrně známého Infoprogramu, dodnes prosazujícího právo občanů na základě Infozákona, nabádali občany ptát se úřadů na jejich práci.
V roce 2011 jsem si z Otevřenky „odskočila“ a stala se ředitelkou Knihovny Václava Havla. V té době se upustilo od názvů center, aby to neštěpilo identitu organizace, širší tematický záběr ale zůstal. Do vedení jsem se pak opět vrátila v roce 2016.
Úspěšně jste rozjeli projekty Step by Step, Slovensko-český ženský fond… Na čem dalším pracujete?
To je opravdu historie. Z posledních let bych ale zmínila mapu exekucí, která navázala na naši mapu kriminality, nebo genderovou mapu. Tím, že jsme názorně ukázali, kolik a kde je u nás lidí v exekucích, se otevřela veřejná debata o potřebě řešit náš drakonický exekuční systém, který mnoho lidí dovedl k bídě.
Také jsme se stali zakládající organizací Romanonetu, který zastřešuje romské a proromské organizace. Po několik let jsme se podíleli na občanském monitoringu politiky romské integrace. Bohužel zásadní pozitivní změny se moc nedaří. My ale pouze nekritizujeme, snažíme se hledat cesty, jak systém lépe nastavit a Romy více zapojit do řešení problému. Jiné naše projekty se týkaly sociálního podnikání nebo přístupu k bydlení…. Snažíme se odhalovat společenské problémy, reagovat na ně, poněvadž věříme, že občané se mají podílet na správě věcí veřejných nejen v politice, ale především v občanském životě.
Otevřeně kritizujete ombudsmana Stanislava Křečka, který letos v lednu prohlásil, že Romové „devastují bytový fond a přeměňují část obcí ve vyloučené lokality“. Zároveň jste vyzvali premiéra Andreje Babiše (ANO) a poslance, aby se od jeho výroků distancovali. Dočkali jste se již odpovědi?
Zatím ne, dopis jsme posílali začátkem minulého týdne. Vyšlo i několik článků, neboť je to rok, co je pan Křeček ve funkci. Úřad veřejného ochránce práv by měl systémově předcházet diskriminaci a navrhovat antidiskriminační opatření. Bohužel ale jeho představitel veřejně odmítá, že diskriminace u nás je problém. Jak se pak na takový úřad mohou lidé s důvěrou obracet?
Stereotypy a předsudky jsou jednou z příčin rasismu a nenávisti.
Jak velkým problémem je rasismus v České republice?
Za větší problém považuji stereotypy a předsudky, které provází právě třeba Romy, že jsou líní, nechtějí chodit do školy, nechtějí pracovat… právě to hlásá pan ombudsman Křeček. Stereotypy a předsudky jsou jednou z příčin rasismu a nenávisti. Společnost, která taková paušální vyjádření toleruje z úst veřejných osob, si koleduje o velké problémy.
Většina lidí sice nechodí a nehlásá předsudky o Romech, ale jejich jednání je předsudky a stereotypy ovlivněno. Proto se obecně Romům hůře získává bydlení, práce, dobré školy pro děti, a i proto žijí v těch vyloučených lokalitách, poněvadž vymanit se z nich není snadné.
Pozorujete zlepšení v přístupu Čechů k menšinám?
Určitým způsobem ano. Vymizely případy z devadesátých let, kdy docházelo k otevřenému násilí vůči Romům a romské děti byly spolu s mentálně postiženými dávány do zvláštních škol. Čeká se na odškodnění romských žen, které se u nás v 80. letech nezákonně sterilizovaly, je tu určitá snaha vyrovnat se s minulostí a je fajn, že návrh zákona o odškodnění konečně leží ve sněmovně.
Despekt a diskriminace ale v různých formách přetrvává, a naopak se často poukazuje na bezproblémové Vietnamce, jak se dobře integrovali. Popravdě si ale myslím, že na jejich problémy se nikdo neptá a vídám, jak jim Češi v krámu drze tykají. Také vzpomeňme na paniku spojenou s migranty, kteří k nám měli být umístěni, a přitom málokdo nějakého skutečného migranta u nás viděl na vlastní oči.
Registrujete zlepšení, ale zároveň otevřeně protimigrační strana SPD podle posledního volebního průzkumu získala 10,5 %. Proč tomu tak je?
Ukazuje to především na to, že na předsudky, stereotypy a jednoduchá řešení slyší hodně lidí. To by mělo být velkým varováním.
Proč myslíte, že jsou u nás Romové vnímáni negativně?
Je to dané historicky a popravdě to neřešíme pouze u nás. Romové měli dlouho odlišný životní styl, kulturu, žili ve vlastních komunitách. Více lidí na ně má určitý „názor“, než že by s nimi měli vlastní osobní zkušenost. Určitě nepřispívá ani negativní zobrazování v médiích.
Byly doby, kdy se s oblibou v Černé kronice uvádělo „pachatel romského původu“, zatímco u jiných případů se nepsalo nic. V televizi opakovaně ukazují nevyvezené haldy odpadků a rozbitý Chánov zastínil, že existuje spousta romských spořádaných a čistotných rodin. Stále se dozvídáme málo o tom, co se Romům podařilo, čeho dosáhli, jak si žijí atd.
Takže skrze média by se dalo docílit toho, aby společnost změnila pohled?
Určitě, média naše názory formují. Také je třeba, aby se více Romů a Romek objevilo v politice a bylo vidět, že jsou zapojeni do veřejného života.
Prostě aby nebylo handicapem být ženou, kterou když znásilní, tak se stydí, že si za to může sama.
V rámci Otevřené společnosti jste koncem měsíce ledna vyhlašovali ocenění Genderman roku 2020, které získal František Kopřiva (Piráti). Co je pro vás při udělování tohoto ocenění klíčové?
Oceňujeme muže, kteří veřejně vystupují ve prospěch genderové rovnosti. Koneckonců, pokud muži převažují v rozhodovacích pozicích, jsou těmi, kdo se mohou či musí zasadit o to, aby jejich ženy a dcery braly za stejnou práci stejnou odměnu, aby mohly postupovat v kariéře a naplňovat svoje ambice podle svých schopností, aby tu byla řádná prevence a ochrana před sexuálně motivovaným násilím, což se u nás neděje. Prostě aby nebylo handicapem být ženou, kterou když znásilní, tak se stydí, že si za to může sama.
Pan František Kopřiva je vlastně první politik, kterého jsme ocenili, poněvadž se v parlamentu dlouhodobě zasazuje o práva žen a rovnost. Lze to vysledovat i z jeho práce ve výboru úřadu vlády pro účast žen ve veřejných funkcích. Kritizuje kolegy za sexistické a vulgární výroky na adresu žen, vyzval premiéra, aby ČR pomohla polským ženám po zpřísnění potratového zákona...
Proč myslíte, že v Česku, zejména ve vyšší politice, stále neplatí genderová rovnost?
Ano, ženy jsou spíše v lokální politice, zejména v neplacených funkcích, o které není takový zájem. Starostek v malých obcích je dost, stejně tak jako i práce, na kterou navíc občané zblízka vidí. Na ty vyšší, zejména placené pozice, je třeba mít ostré lokty. Začíná to i celkem banálně u stranických schůzí, které jsou často nekončící, zatímco ženy už potřebují být doma s dětmi. I proto se méně účastní následných neformálních setkání v hospodách, kde se politika takříkajíc často peče. Odpadávají už na začátku. I proto ve vyšších funkcích, kde jsou peníze, už tolik žen nenajdete.
Je za tím jistě i přetrvávající stereotyp, že muž je živitel rodiny a peníze prostě potřebuje, zatímco žena by měla mít manžela, který ji živí. I to nakonec hraje roli v nominačních procesech, stejně jako i energie, kterou jsou muži ochotni investovat pro získání funkcí.
Otcové dnes jeví větší zájem o podílení se na péči o děti. Jezdit s kočárkem a mýt nádobí už není důvodem k posměchu.
Co může každý z nás udělat proto, aby rovnost mezi oběma pohlavími opravdu nastala?
První krok by měl nastat doma v rodině, v partnerských i pracovních každodenních vztazích. Leccos se mění. Otcové dnes jeví větší zájem o podílení se na péči o děti. Jezdit s kočárkem a mýt nádobí už není důvodem k posměchu. A pro své dcery chtějí mít stejné startovní podmínky, jako mají jejich spolužáci.
Proč je pojem „feministka“ částí české společnosti vnímán negativně?
Myslím, že se jedná o pozůstatek z doby komunismu, kdy režim po válce potřeboval lidi na pracovním trhu a prosazoval určitou falešnou rovnost. Ženy mohly být jeřábnice, bagristky, mohly dělat celou řadu tradičně mužských profesí, studovat technické obory… Bohužel se ale nezměnily role v rodině, žen jako hospodyň a vychovatelek a mužů, kteří přichází unaveni k prostřenému stolu a ráno ze skříně vyndají nažehlené oblečení. Tehdejší politická, ekonomická a společenská emancipace žen a diskuze o právech se stala součástí komunistické propagandy a ta ji zkompromitovala.
To, že v Polsku potraty prakticky zakázali, je projev licoměrnosti patriarchální společnosti.
Z pozice předsedkyně České ženské lobby jste se v posledních měsících také vyjadřovala k problematice potratů v Polsku. Před pár dny vzešlo v platnost rozhodnutí polského soudu, že předčasné ukončení těhotenství pro jakékoliv vývojové vady plodu je v rozporu s Ústavou, čímž zrušil jednu z mála výjimek, proč ženy v Polsku mohou absolvovat interrupci. Co si o tom myslíte?
Doba se změnila, dnes existuje celá řada lékařských možností, jak plod, i když je slabý či poškozený, udržet při životě. Je tedy otázka, co je dnes přirozené těhotenství a co umělé udržování plodu před samovolným potratem. Dříve mnoho žen umíralo u porodu i při potratech, ty se dělaly vždy a se zákazy nezmizí. Pro mne je nemyslitelné, že společnost, která má velmi rozvinutou medicínu a odhalí vývojovou vadu plodu, odkáže ženy prakticky na samovolný potrat nebo ilegální andělíčkářky, v lepším případě si ti bohatší mohou dovolit odcestovat na kliniku do zahraničí.
Nechci soudit situace, kdy chce žena podstoupit potrat ze sociálních důvodů, ale jsou i takové složité životní situace, kdy se žena stará o další děti, své rodiče, nemocného partnera, sama má limity a péči o další a dítě nemusí zvládnout. Ne každý se s takovou situací dokáže vyrovnat. To, že v Polsku potraty prakticky zakázali, je projev licoměrnosti patriarchální společnosti. Legalizace potratů má především ochránit zdraví žen. Pokud jde o otázku zodpovědnosti, tu považuji za osobní věc, kterou nelze soudit paušálně. Ale nakonec na dítě jsou zapotřebí dva.
Z průzkumu portálu Wyborcza vyplynulo, že zpřísnění potratů v Polsku podporuje jen 13 procent lidí. Kvůli komu nebo pro koho tedy tamní Ústavní soud rozhodl, že se mají podmínky interrupcí zpřísnit?
Co vím, tak to bylo na základě dohody s polskou katolickou církví, která podpořila vládu při vstupu do Evropské unie pod podmínkou, že v Polsku budou potraty zakázané.
Zákazem potraty nezmizí, kriminalizací se z nich pouze stane předmět výnosného obchodu, na který doplatí chudé a sociálně slabé ženy.
Polské ženy mohou v současné chvíli absolvovat potrat pouze v případě ohrožení života matky nebo v případě incestu či znásilnění. Lze očekávat, že dojde ke zpřísnění i v těchto dvou výjimkách?
Doufám, že nedojde. Zpřísnění potratů v Polsku provázely největší protesty od roku 89. Zákazem potraty nezmizí, kriminalizací se z nich pouze stane předmět výnosného obchodu, na který doplatí chudé a sociálně slabé ženy.
Téměř úplný zákaz interrupcí. Poláci jsou kvůli zpřísnění zákona opět v ulicích
28. ledna 2021 21:15
Někteří europoslanci tento přístup Polska odsoudili, neboť se podle nich jedná o porušení ženských, respektive lidských práv, což je v rozporu s unijní smlouvou. Mají podle Vás pravdu a opravdu se jedná o porušení lidských práv?
Člověk by měl mít možnost rozhodovat sám o sobě, svém těle a svém životě. Vedou se debaty, zda těhotná žena rozhoduje o sobě nebo o nenarozeném dítěti, které nemá možnost se bránit. Jde o rozhodnutí, na které asi nikdo není hrdý, ale může jej udělat jen žena, nikoli plod.
Německý europoslanec Maximilian Krah z pravicové Alternativy pro Německo oponoval, že také existuje právo na život. Co si o tom myslíte?
Ano, ale život není jenom černobílý a často jde o rozhodnutí typu lepší a horší. Nejde jen o rozhodování o plodu či nenarozeném dítěti, ale především o celé rodině a situaci, která je individuální. Když hrozí, že se ženě narodí velmi postižené dítě a ona nebude mít možnost věnovat péči dětem, které už má, pak dělá rozhodnutí také o dětech, které již má.
Polské ženy mohou absolvovat umělé přerušení těhotenství v jiných státech včetně České republiky. Jaký dopad může mít toto rozhodnutí na naše vztahy s Polskem?
Přístup většiny okolních států je liberální. Nemyslím, že by to vztahy narušilo.
Nehrozí, že nyní budou chtít i další země kráčet ve stopách Polska?
Potraty se bohužel staly politickým tématem, což můžeme pozorovat například i ve Spojených státech, kde odpůrci dokonce organizovali na potratové kliniky teroristické útoky. Ostatně bývalý prezident Donald Trump byl finančně podporován od protipotratového hnutí, ale s příchodem administrativy Joea Bidena zákazy nehrozí.
