Hvězda Oktagonu: Nemusíš se chovat jako deb*l, aby se z tebe stala superstar. Conora McGregora hodně lidí kopíruje (Rozhovor)

Tentokrát jsem ho nenavštívil. Zítra (rozhovor proběhl ve čtvrtek 17. března) odjíždím na Slovensko a budu v Trnavě trénovat ve Spartakus Fight Gymu u Attily Végha.

O Jiřím Procházkovi jsem byl vždy přesvědčen, že je to velký bojovník. Líbí se mi, jak se chová před zápasem, během zápasu i po něm. Je skromný a je velmi uctivý ke svým soupeřům. Je to skutečný válečník. Bojovníky tohoto typu respektuju a obdivuju.

Sám se považuju za velkého fanouška Jiřího Procházky, obzvláště po tom, co všechno se mu podařilo dokázat v posledních letech v Japonsku a teď v UFC. Jeho zápas o titul si rozhodně nenechám ujít, jsme zvědavý, jak se mu povede. Tím, jak žije svůj život, si myslím, že už je opravdový šampion nyní, takže nebudu vůbec překvapený, pokud získá pás UFC.

Před svým posledním zápasem jsem trénoval v jeho domovském Jetsaam Gymu, protože mám moc rád jeho kouče Martina Karaivanova. Je to výborný člověk a trenér. Není divu, jak úspěšným bojovníkem se Jiří Procházka stal, když má vedle sebe takového trenéra. Jsem velký fanoušek obou z nich a pokud budu mít znovu příležitost si s nimi zatrénovat, tak jí určitě využiju.

V rámci OKTAGONu vše řeším se svým kamarádem Ondrou (Novotným, pozn. red.), který zařizuje, kde budu ubytován a kde budu trénovat, takže před tímto zápasem jsme zvolili Spartacus Fight Gym, protože je to blíže do Šamorína, kde proběhne turnaj. Jsem vždycky otevřený tomu vyzkoušet něco nového a Attilu navíc znám už z minulosti. Trénovali jsme spolu v American Top Teamu, když ještě zápasil v Bellatoru. Mám ho moc rád a těší mě, že můžu jeho gym navštívit a podívat se, jak jeho svěřenci trénují.

Snažím se o to, aby mým trash talkem byl můj styl boje. Chci být známý svými boji a pomáháním druhým. Mladým lidem chci předat pozitivní příklad, aby se k sobě chovali s respektem a pomáhali si.

Mluvil jsi o tom, že Jiří Procházka je velmi uctivý ke svým soupeřům, ale to jsi i ty. Co si myslíš o bojovnících, kteří se snaží být jako Conor McGregor a soupeře uráží? Bude trash talk vždycky součástí MMA? Co si o tomto fenoménu myslíš?V Srbsku máme přísloví, které bych přeložil tak, že každá kukuřice má pár špatných zrnek. V našem sportu vždycky bude několik špatných příkladů. Co je podle mě na tomto fenoménu zajímavé, je to, že u Conora McGregora, alespoň podle knížky od jeho trenéra, vycházel trash talk z toho, jak vyrůstal a jak se choval na ulici. Nedělal to proto, že si myslel, že bude mít víc peněz, dělal to proto, že takový prostě byl a bylo to upřímné. Byl sice drzý a sprostý, ale na nic si nehrál. Byl prostě takový, jaký je, a pro lidi to bylo přitažlivé. To mu pomohlo získat takovou slávu.

Ostatní fighteři se to ale snaží kopírovat proto, aby dosáhli stejného výsledku. Je to ale strašně očividné, když to někdo hraje. Je tady spousta lidí, kteří se snaží být jako Conor McGregor, ale nikdy nebudou mít to, co má on, protože nejsou upřímní. Ať už děláš v životě cokoliv a chceš v tom být úspěšný, musíš být upřímný. Já jsem takový, jaký jsem a chovám se v souladu s tím, jaký příklad chci předat mladším generacím. Nemusíš se chovat jako debil, aby se z tebe stala superstar.

Když jdeš do klece bojovat, tak to, že jsi hvězda a skvělý bojovník, můžeš dokázat mnoha jinými způsoby. Nemusíš sprostě nadávat a chovat se k ostatním jako kretén, abys byl zajímavý a slavný. Já se snažím o to, aby mým trash talkem byl můj styl boje. Chci být známý svými boji a pomáháním druhým. Mladým lidem chci předat pozitivní příklad, aby se k sobě chovali s respektem a pomáhali si.

To je jediný způsob, jak můžeme zastavit války, covid a další špatné věci, které se v dnešním světě dějí. Dokážeme to, jen pokud tomu budeme čelit spolu a budeme sjednocení. Pak můžeme změnit spoustu věcí k lepšímu. To považuju za svoje poslání. Šířit dobro, upřímnost, lásku a ukázat, že jsem skvělý bojovník. To je podle mě důvod, proč mě Bůh přivedl na tento svět.

Neříkám, že by se ostatní lidé měli přestat chovat tak, jak se chovají. Ať každý činí to, co považuje za důležité, aby se stal úspěšným. Chci jen zdůraznit, že pokud nejsi upřímný a hraješ si na něco, co nejsi, dříve nebo později to každý pozná a budeš všem jen pro smích.

Nejdřív jsem trénoval jen proto, abych se vymanil z ulice a bláznivého životního stylu, jaký jsem tehdy vedl. Po pár měsících jsem v tom našel ale něco víc.

To je skvělý přístup. V Česku tě lidé znají jako bývalého bojovníka UFC a jako jednoho z nejlepších zápasníků veltrové váhy, neznáme ale tak dobře tvůj příběh. Mohl bys pospat, jak jsi s bojovými sporty a s MMA začal?S bojovými sporty jsem začal, když mi bylo 11 nebo 12 let. Začal jsem trénovat judo, protože ho dělal i můj otec. Byla to pro mě výzva a chtěl jsem vyzkoušet, jestli na to mám. Do bojových sportů jsem se ale okamžitě zamiloval, naučily mě v sobě pěstovat dobro, upřímnost a pokoru.

Moje tehdejší trenérka byla evropská šampiona v judu, byla to ohromně hodná žena a v jistém smyslu byla skoro jako moje máma. Učila nás nejen to, jak být dobrými sportovci, ale zároveň taky jak být dobrými lidmi a jak pomáhat druhým. Pod jejím vedením jsem trénoval tři nebo čtyři roky a potom, když jsem byl teenager, jsem se začal zajímat o další věci. Bavil mě skateboarding, breakdance a další šílenosti. Chodil jsem na fotbalové zápasy Partizanu Bělehrad a žil jsem trochu bláznivě.

Potom jeden z mých přátel, který dokonce chvíli žil i v České republice, otevřel gym na muay thai a kickbox, tak jsem u něj začal trénovat. Nejdřív jsem trénoval jen proto, abych se vymanil z ulice a bláznivého životního stylu, jaký jsem tehdy vedl. Po pár měsících jsem v tom našel ale něco víc. Uvědomil jsem si, že bych mohl zápasit a že v tom mohl být úspěšný. Chtěl jsem tedy zkusit, jak mu to půjde. Prvních sedm nebo osm zápasů jsem vyhrál, většinu z nich na knockout nebo technický knockout, tak mi trenéři řekli, že bych to měl zkusit dělat profesionálně.

V kickboxu a thajském boxu jsem měl dohromady asi čtrnáct zápasů a pak jsem přešel k MMA. Jeden z mých kamarádů, který zápasil v Bellatoru, mi řekl, že proběhne reality show, něco jako The Ultimate Fighter, tak jsem se tam přihlásil. Bylo tam čtrnáct bojovníků ze Srbska, Bosny, Chorvatska a já celou show vyhrál. Odměna pro vítěze byla letenka do Spojených států a zápas pod tamní organizací Ring of Fire. Reality show, kterou jsem vyhrál, se jmenoval Road to the Ring of Fire. Všech 18 nebo 19 epizod je možná ještě pořád na YouTube.

Jako vítěz celé show jsem tedy dostal možnost odcestovat do Ameriky a zápasit v Ring of Fire. Přípravu jsem podstoupil v American Top Teamu na Floridě a zápas jsem vyhrál v prvním kole na knockout. American Top Team mi proto nabídl pětiletý kontrakt, abych jejich akademii mohl dál navštěvovat a trénovat v ní. Takto začala moje cesta ve Spojených státech.

O něco později jsem jel zápasit do Denveru v Coloradu, kde jsem poznal své současné trenéry. Ti mě pozvali, abych přijel na pár týdnů trénovat a naprosto jsem si to zamiloval. Colorado má nádherné hory a počasí je tady hodně podobné jako v Evropě. Naopak na Floridě je pořád teplo a je tam velká vlhkost vzduchu. V Denveru mi navíc lidi připomínají známé ze Srbska. Všichni jsou tu skromní, pomáhají si. Například když jsem někam jel, nabízeli mi přespání zadarmo nebo půjčení auta. Cítil jsem se tady jako doma, tak jsem se sem rozhodl přestěhovat. To bylo v roce 2015 a od té doby zde žiju.

A když jsi začínal, měl jsi i nějaké oblíbené bojovníky?

Ano, měl. Bojovníků, které jsem vždycky obdivoval, bylo hned několik. Tím prvním byl Fedor Emelianenko, dál Georges St-Pierre, Jon Jones, když byl mladší, a Anderson Silva. To jsou mí největší oblíbenci.

V OKTAGONu nevydělávám tolik peněz, abych mohl jen trénovat. Život ve Spojených státech je daleko dražší než v Evropě. Potřebuju tři až čtyři tisíce dolarů jen na pokrytí účtů, pojištění, na benzín a podobně.

Když jsme si psali, tak jsi říkal, že z tréninku jedeš do práce. Kromě bojování máš teda ještě nějaké zaměstnání? Pochopil jsem to dobře?Ano, musím pracovat. V OKTAGONu nevydělávám tolik peněz, abych mohl jen trénovat. Život ve Spojených státech je daleko dražší než v Evropě. Potřebuju tři až čtyři tisíce dolarů jen na pokrytí účtů, pojištění, na benzín a podobně. S penězi z OKTAGONu bych vystačil jen na pár měsíců, takže musím pracovat. Dělám ale to, co mě baví. Ve své společnosti dělám koordinátora pro fitness, pomáhám lidem s výživou a dostat se do formy. Nabízím také soukromé tréninky v kickboxu a džiu-džitsu a v akademii, které trénuju, vedu skupinové BJJ tréninky třikrát týdně.

Než jsem začal zápasit, studoval jsem na škole se zaměřením na kulinářství a práci v restauracích, takže se snažím rozjet tento i byznys v rámci své společnosti. Chceme otevřít něco jako food truck nebo malou restauraci, takže když netrénuju, trávím na tím spoustu času.

Na Instagramu jsem taky viděl, že jsi lovec. Mohl bys nám k tomu říct víc?Přesně tak, chodím tady v Denveru na lov s lukem a šípy. Střelné zbraně nepoužívám. Je tady nádherná příroda. Hory a lesy v Coloradu patří mezi ty nejkrásnější na celé planetě. Žijí tu zvířata jako jeleni, wapiti (elk, pozn red.), medvědi, vlci, divocí krocani. Já lovím jen jeleny, losy a medvědy.

Oktagon je velmi nebezpečné místo. Na druhé straně klece proti tobě stojí muž, který tě nechce zabít, ale chce tě zbít a porazit. Cítit nervozitu a strach je nejen normální, ale taky nezbytné.

A lovíš kvůli trofejím, nebo masu?Kvůli trofejím vůbec ne, lovím kvůli masu. Dnes je těžké najít opravdu kvalitní maso. Nedá se to vůbec srovnat s masem ze zvířete v lese, které se živí jen tím, co najde nebo uloví v přírodě.

Zatím jsem měl maso jen z jelena, protože medvědi a wapiti (elk, pozn. red.) mají vysoce vyvinutý čich a je těžké se k nim dostat nablízko. A když používáš jen luk a šípy, tak se musíš dostat co nejblíž – například na vzdálenost 20 až 40 metrů, abys je mohl ulovit. Není to jako lov s puškou. S tou se dá lovit i na vzdálenost 300 až 400 metrů. Nebo i víc, záleží jak dobrý jsi střelec. S lukem a šípem se musíš umět před zvířaty dobře skrývat, musíš vědět, jak a čím si potřít kůži, aby tě necítila… V podstatě musíš být v lese jako nindža, abys byl jako lovec úspěšný.

Na lovu mám rád i to, že vkuse strávím 5 nebo 6 dní v lese. Bez signálu, bez internetu, bez hudby. Většinou si vezmu nějakou knihu a medituju. Pokud chce člověk zjistit, kým opravdu je, měl by strávit nějaký čas o samotě a vnímat jen své myšlenky. Možná to zní moc poeticky nebo filozoficky, ale já to mám rád.

Je to asi i proto, že jsem z domova do Ameriky odešel, když mi bylo 21 nebo 22 let a v tu dobu jsem neměl příliš vybudované sebevědomí. Ale díky tomu, že jsem do Spojených států přišel sám a sám jsem čelil velkým výzvám, mi pomohlo stát se tím, kým jsem dnes. A taky zjistit, kým vlastně jsem. Předtím jsem se na věci nedíval tak jasně jako teď. A i věci, které dnes dělám vedle sportu, mi pomáhají v růstu.

Jak se takto zkušený bojovník jako ty cítí před zápasem? Cítíš strach, napětí nervozitu, vzrušení? Je pro bojovníka normální se bát?Je to směs všech pocitů, které jsi vyjmenoval. Někdy se cítím velmi uvolněně, jindy jsem nervózní a cítím strach. Oktagon je velmi nebezpečné místo. Na druhé straně klece proti tobě stojí muž, který tě nechce zabít, ale chce tě zbít a porazit.

Cítit nervozitu a strach je nejen normální, ale taky nezbytné. Alespoň pro mě. Strach a nervozita je něco, co mi pomáhá být více ve střehu ve chvílích boje. Když se takto cítím, tak podávám lepší výkon.

Jak jsi zmínil, mám už hodně zkušeností a zažil jsem i zápasy, kdy jsem byl velmi uvolněný a myslel jsem si, že jasně vyhraju, ale pak jsem prohrál. To proto, že jsem neměl naostřené smysly a nešel jsem do toho na 100 procent. Když cítíš trochu strachu a nervozity, tak se pak líp hýbeš a víc si všímáš to, co se kolem tebe děje. Dneska jsem proto za tyto pocity rád. Vím, jak s nimi pracovat, kontrolovat je a pozitivně je využít.

A to je něco, co ses naučil ze zkušeností, nebo ti v tom někdo pomohl?Jen ze zkušeností. Po každém boji se snažím zpětně analyzovat, jak jsem se cítil, jaký výkon jsem předvedl, v čem to bylo jiné v porovnání s předchozím zápasem a podobně. Jsou to tedy jen zkušenosti.

Skvělé, děkujeme za rozhovor. Máš na závěr nějaký vzkaz pro fanoušky? Co můžou v sobotu očekávat?Nesmírně se těším, že budu moct znovu zápasit před českými a slovenskými fanoušky. Jak jsem předtím říkal, jsem za tuto možnost opravdu vděčný, protože fanoušci OKTAGONu jsou úžasní a velmi si vážím jejich podpory. Na internetu jsem se začal učit trochu česky, abych si s nimi mohli trochu promluvit. Nevím, jestli to už půjde, ale za pár měsíců se v češtině určitě zlepším.

Mám za sebou výbornou přípravu a pro mě i Mátého to bude skvělý zápas. Fanoušci si to stoprocentně užijí. Těším se, že divákům budeme moct dát pořádnou bitvu. Kdo vyhraje, to nevím a nerad cokoliv předpovídám. Já i Máté máme ale oba hlad a oba chceme novou šanci na boj s Davidem Kozmou. Dostane ji ten, kdo bude lepší. Uvidíme, kdo z nás dvou to bude.