Bojové sporty mají úžasnou schopnost spojovat. Pod špatným vedením lidí, kteří nedomýšlejí důsledky, se ale mohou stát i nástrojem k přiživování nenávisti. Red Face se teď bude muset hodně snažit, aby si napravila jméno. Kauzu komentuje Ondřej Jarůšek.
Jsou bojové organizace, které si zakládají na budování příběhů. Bojovníky, kteří svému sportu zasvětili život, ukazují jako lidi z masa a kostí a fanouškům dávají nahlédnout za oponu toho, co tito válečníci a válečnice prožívají na cestě neúprosně vedoucí do klece. Jak trpí, jak krvácí. Jak se i přes všechnu bolest a odříkání každý den vrací do gymu. Proč? Protože to milují.
Kromě toho, že jsou díky tomu do soubojů více zainvestovaní i samotní diváci a divačky, kteří své oblíbené bojovníky podporují, je v takto lidské a často i docela intimní prezentaci zápasníků i kus záslužné práce. Příliš dlouho bývaly zápasy v kleci u velké části veřejnosti vnímány jako barbarská zábava a na fighters, kteří si zaslouží stejný respekt jako lidé v jakémkoliv jiném sportu, se nahlíželo jako na odpad společnosti.
Dnes už je ale pověst zápasů přece jen podstatně lepší než dřív. Především právě díky práci osobností, kterým se úroveň bojových sportů u nás podařila vynést ze zchátralých sokoloven do největších arén v Česku.
A pak jsou tu organizace, které hledají zkratky, jak si cestu k úspěchu usnadnit, přeskočit roky oddané práce a z koláče popularity bojových sportů si za každou cenu urvat kus pro sebe. Jak? Pořádáním zápasů, které moc nemají hlavu a patu a jejichž hlavním smyslem je vyvolat reakci lidí na internetu. To se nyní podařilo i organizaci Red Face, ale ne tak, jak by si přála. Sama místo toho dostala facku.
Co nejrychleji zaujmout
Zápas Ukrajinci vs. Romové ve stylu dva na dva v kleci, který se měl konat v Praze, je nejhorším příkladem takového laciného pokusu o přilákání fanoušků. „Bitva bez pravidel, avšak fair-play,“ lákala organizace. Nedomyslela ale důsledky.
Sdružovat lidi s vášní pro bojové sporty jde i bez takto zoufale působících zápasů.
Je totiž těžké nevidět zápas jako nechutnou snahu těžit z napjaté atmosféry v českém prostředí, kde v poslední době mezi Ukrajinci a Romy došlo k několika násilným konfliktům. Jednalo se navíc i o nezodpovědný krok, protože takový zápas by mohl vést k další eskalaci.
Není divu, že odpor fanoušků a fanynek na sebe nenechal dlouho čekat. Organizace se okamžitě ocitla pod palbou ostré kritiky a někteří fanoušci ji obvinili, že chce parazitovat na společenském napětí. Zápasem by totiž chtě nechtě přilila olej do ohně.
Podle organizace jsme to ale jen špatně pochopili. V prohlášení stálo, že myšlenkou organizátorů bylo dát Ukrajincům a Romům možnost urovnat vztahy prostřednictvím boje, ne na ulici se zbraněmi. Je ale zcela oprávněné se obávat, že by jejich „zápas bez pravidel“ nejspíš přinesl pravý opak.
Bojové sporty nejsou jen o tom, kdo vyhraje a kdo prohraje. Mají totiž mimo jiné schopnost spojovat a sbližovat, stavět mosty a z nepřátel dělat přátele. V minulosti jsme to ve světě viděli již nesčetněkrát. Pod nesprávným vedením lidí, kteří nedomýšlí nebo přehlíží důsledky nevhodně postavených zápasů, se však i sport může změnit v nástroj šířící nebo prohlubující nenávist.
V tom už pak není žádný přínos pro bojové sporty a žádná snaha vytvořit něco hodnotného.
Teď záleží jen na organizaci Red Face, jaké ponaučení si z celé situace vezme a jak se rozhodne pokračovat dál. Sdružovat lidi s vášní pro bojové sporty jde i bez takto zoufale působících zápasů. A příklad si možná vezmou i některé jiné organizace, když uvidí, jak snadno si lze v honbě za popularitou vylámat zuby.
Tím se vracím zpět na začátek. Jsou to totiž právě zápasy tohoto typu, které mohou zničit, co je na bojových sportech krásné a co tu jiní celé roky budovali. Pokud nebudou organizace domýšlet důsledky ve snaze co nejrychleji zaujmout, může se stát, že veřejné vnímání bojových sportů začne pomalu sklouzávat zpátky tam, kde bylo před dvaceti nebo třiceti lety. Nedovolme jim to.
