Kapela Good Times Only vydává třetí studiovou desku a my jsme se zastavili u jejich bubeníka Matěje Boudy v jeho rodinné dílně. Pobavili jsme se o novém albu Tohle mi ještě nikdy nikdo nedělal, ale i jeho práci, kterou u nás skoro nikdo už nedělá.
Jelikož se bubnováním s Good Times Only neživí, věnuje se stále rodinnému řemeslu. Matěj pochází z dlouhého uměleckého rodu a v profesním životě šel ve šlépejích svého otce – stal se litografickým tiskařem a spolu tisknou v litografické dílně v Říční ulici. Sama dílna má údajně historii ještě delší, než 150 let a i s kapelou ji využili na zajímavou live session v roce 2022.
S Matějem jsme se v rozhovoru bavili o tom co je litografie, jak probíhá jeho běžný den nebo kde jsou vidět tisky, které mu prošly pod rukama, ale i o nové studiové desce kapely Good Times Only s názvem Tohle mi ještě nikdy nikdo nedělal a jejich dalších plánech. V létě můžeš kapelu slyšet živě třeba na festivalech Colours of Ostrava a Pop Messe.
Takže, co tady celé dny děláš v té dílně? Co je náplň tvé práce?
Jsem litograf, litografický tiskař. Ve zkratce.
Jak ale probíhá litografický tisk? Snažil jsem se to pochopit, ale moc se mi to nepodařilo.
Dobře, vlastně je to velmi jednoduché. Ten základní princip je, že litografie funguje na odpuzování vody a mastnoty. To je ta základní teze. Slovo litografie je řeckého původu – litos znamená kámen a grafein je psát – v češtině se to překládá jako kamenotisk. Ten kámen je hlavní matrice, se kterou se tiskne. Kamenná deska je porézní, dokáže do sebe vsát mastnotu i vodu, obojí.
Právě speciální vlastnost toho kamene je, že si to umí zapamatovat. Takže výtvarník přijde, něco mastnou tuškou namaluje na ten kámen, ten kámen si to zapamatuje a ty potom, co ten kámen navlhčíš vodou, v těch místech, kde máš něco mastného, to tu vodu odpudí a naopak na ta mastná místa přilne tiskařská barva.
Takže na tomhle chemickém principu to celé funguje a ty z toho můžeš vytisknout několik kusů. Ne kopií — to slovo nemám rád — každý tisk je originál, ale takhle vlastně reprodukuješ edici těch grafik.
Jaký kámen používáte?
Při litografii se používá jenom vápenec. Jedná se o speciální druh vápence, říká se mu solnhofenský vápenec, podle místa největšího ložiska, které je v Solnhofenu v Bavorsku.
Na co všechno se dá tisknout?
Dá se v podstatě tisknout na co chceš, ale jelikož ty kameny jsou ploché, tiskne se hlavně na papír. Je to i z důvodu, že celý ten proces probíhá pod velkým tlakem a nemůžeš lisovat jakýkoliv materiál, potřebuješ, aby byl rovný.
Dřív se tisklo takzvaným přímým tiskem, což znamená, že se papíry přikládaly rovnou na ten kámen a protáhlo se to pod velkým tlakem. To se dnes dělá méně — my tady u nás používáme kontrapresové nátiskové offsetové stroje, které mají takovou modrou gumu. Ta přenáší obrázek mezi kamenem a papírem přes jedno otočení, takže tisky pak nejsou zrcadlově obrácené.
Tím pádem tam jde dát i třeba tričko, nějaká textilie, nebo i dřevěná či kamenná deska, ale pořád to není na to ideální — ten tlak je pořád docela výrazný.
Využívali jste to nějak s kapelou?
Využívali jsme to s kapelou. K albu Pěkný chvíle jsme udělali remixed verzi a tu jsme vydali i na kazetách. Ty kazetky měly obal od Michala Škapy, výtvarníka, se kterým tady spolupracujeme už nějaký ten pátek. On nám vytvořil jeden velký print, který jsme rozřezali na velikosti těch krabiček a vkládali jsme to do bookletů klasických kazetek. Máme pár posledních. Jsou to jedinečné, unikátní tisky.
Kolik vás tu na dílně pracuje?
Vlastně jsem to já, můj táta, který mě to naučil, a můj nejlepší kamarád Štěpán Keprta.
Dělíte si práci jako manufaktura, nebo má každý své projekty?
Ne, má každý svoje projekty. Ono to tady nejde úplně jako manufaktura — tady je jeden tiskař a jeden stroj a výtvarník. Máme ale dva stroje, a vždy na stejný čas tady můžou pracovat buď dva výtvarníci na dvou strojích, anebo jeden výtvarník na dvou strojích, čímž ušetří čas.
Jak dlouho takhle funguje dílna?
Dlouho jsme si mysleli, že dílna funguje od roku 1911, ale později jsme našli zmínky ještě z 19. století, skoro z roku 1850 — což z ní dělá jednu z nejstarších fungujících dílen na světě. A pořád se tady tiskne tím stejným způsobem.
Dílnu z těch nejstarších zmínek nebo zdrojů založil František Tocl a v té době to byla průmyslová dílna. Tiskly se tady ceniny, kolky, etikety, plakáty, pozvánky, svatební oznámení, všechny možné listiny a papíry — a to vše litografií, dokud z litografie nevznikl offsetový tisk.
Co tě na tom procesu baví nejvíc?
Asi ta spolupráce s těmi lidmi, kteří zrovna v tu dobu to se mnou tvoří. To je to, co se pro mě mění a co je občas nové. To je pro mě asi ta nejlepší část celého procesu, protože každý je jiný — máme tady velká jména, menší jména, prostě všechny druhy lidí. Někdo se bojí, někdo je naopak hodně egoistický a do toho jde s vervou.
Odkud berete ty kameny?
Ony vydrží strašně dlouho. Tady většinu těch kamenů máme od založení té dílny. Ale tu vrstvu, která se pomaluje, neustále zbrušuješ a ten kámen se používá znova a znova pro různé výtvarníky. Takže jestli teď tady tvoří vedle nás Petr Ptáček a budou tam polonahé slečny a nějaké pin-upky, tak za týden tam může být malba od Richtera a nikdo nic nepozná.
Když tam něco nakreslíš a pokazíš to, dá se to vygumovat nebo to musíš brousit?
Nedá se to úplně jako vygumovat, ale spíš lokálně odbrousit. Máš různá rydla, škrabátka, a tu mastnotu musíš jednak odškrábnout a pak musíš použít kyselinu dusičnou, abys odstranil část té mastnoty, která se už vpila do porézní vrstvy kamene.
Jak vypadá tvůj běžný den?
Přijdu ráno do práce, udělám si kafe, pak udělám kafe výtvarníkovi. Pak většinou první věc, co se vytváří, je takzvaný nátisk v jedné dané barvě, který většinou stíháme za dopoledne. Takže vytvoříme ten nátisk, což je asi hodinová činnost plus řešení s výtvarníkem, jestli se bude někam posouvat tón, jestli tam bude nějaká retuš, co se odškrabuje nebo ne. Většinou stíháme dvě barvy — jednu před obědem, jednu po obědě.
Jakmile tohle vyřešíme a uděláme ten správný jeden nátisk, který mi výtvarník schválí, musím dotisknout zbylý počet kusů, který máme spolu zvolený. V tu chvíli má výtvarník volno, může odběhnout, něco si vyřídit a já mám oběd, dotisknu to, pak musím připravit stroj na další barvu.
Takže musím zbrousit kámen, natisknout na něj takzvaný astralon, obtisk toho, co jsme dělali, aby výtvarník viděl, kam má nakreslit další barvu. Pak musím umýt stroj. On přijde, nakreslí další barvu a celý proces se opakuje. Na konci se řeší příprava na další den.
Kde může člověk vidět něco, co ti prošlo pod rukami?
No, nejradši bych řekl po celém světě. Tiskneme tady lidi jako Honza Kaláb, Octavi Arrizabalaga alias Aryz z Barcelony, Kurt Stimmeder z Rakouska, Veerle Van Gassen z Belgie — a od všech těchto lidí z celého světa se ty grafiky dostávají ještě k jejich sběratelům, kteří jsou ještě víc worldwide.
Kurt představoval naše litografie na konzulátě v Japonsku a v Pekingu, stejně tak Michal Škapa, takže opravdu bych řekl po celém světě.
Dá se vůbec litografie normálně studovat někde?
Dá se studovat v Novém Mexiku v Albuquerque v Americe. Tam je dokonce obor, kde můžeš mít master degree z litografie. Ale jinak v podstatě nikde moc. Třeba naše Akademie výtvarných umění má normálně litografii v těch tiskařských odvětvích, ale jsi tam spíš ten člověk, který se učí, jak dělat na kámen, ne jak být tiskař.
U vás v rodině se to předává generačně?
Litografii nebo celkově tisku a grafice se věnovali úplně všichni. Dokonce i Tavík František Šimon. Jeho grafiky jsou strašně známé a skvělé. Byl hrozně dobrý v hlubotisku, v suché jehle a v těchto tiskařských technikách, ale věnoval se i litografii. Pradědeček Cyril grafikou žil, takže dělal spousty grafik a děda úplně nejvíc — skrz dědu se dostal i můj táta do této dílny.
Ale všichni byli výtvarníci. Nebyli tiskaři. Až můj táta se jako první stal tiskařem tady v té dílně, poté co chodil na brigádu sem s dědou a mohl koukat, jak dědeček tvoří. Stejně jsem se k tomu dostal i já. Chodil jsem sem na brigádu, obdivoval jsem to, co dělají, a postupně se to učil.
Litografii má vaše rodina tedy v krvi. Jak je to s hudbou? Věnoval se někdo z rodiny i té?
Věnoval, docela hodně. Děda hrál na housle, táta hraje na klavír, ale měli hudbu spíš jako koníček. Jediná mamka není výtvarnice, ale je hudebnice — hraje v orchestru, druhé housle a je skvělá houslistka. Já jsem hrál 8 nebo 9 let na violoncello, pak ovšem přes chodbu od violoncella byly bicí a já přešel takhle od paní Pražákové, která mě učila na violoncello, k Tomáši Konupkovi na bicí. Máma z toho nebyla moc nadšená, ale v pubertě byly bubny zajímavější.
Zkoušel jste někdy violoncello v Good Times Only?
Ne. (smích)
Budete?
To nevím, ale já hrozně dlouho přemýšlím nad tím, že si nějaké staré koupím, abych se k tomu zase vrátil. Hrál jsem na něj úplně od malička do třinácti nebo patnácti let. Ale hrál jsem na něj dle všeho velmi dobře, takže jsem si vždy říkal, že to musím zase začít a něco si na to zahrát. Mám v plánu si nějaké pořídit a zase to zkusit.
Jak jste dali Good Times Only dohromady — kdy jste začali?
Vlastně to bylo na popud našeho baskytaristy Kryštofa, který řekl: „Hej, uděláme kapelu a budeme zpívat česky.“ V tu dobu kluci — Kryštof s Filipem — hráli ještě v kapele Known as Brooklyn, ale tam jim to nějak nefungovalo.
Tak začal tenhle projekt. Ze začátku jsem jenom hrál na cajon, Kýša hrál na kytaru a Filip zpíval a dokonce jsme byli schopní hrát Evropskou noc nebo něco podobného s covery. Pak jsme začali dělat svoje písničky, Kryštof šel na basu, Filip začal hrát na kytaru, přibrali jsme Zdendu na kytaru a potom Lukáše na klávesy.
A teď vydáváte třetí desku. A po třech letech jsou všechny od sebe. Je to záměrné, nebo náhoda?
Fakt tři roky, jo? Bude to náhoda, řekl bych. Ale asi to nějak vyplývá z toho, jakým způsobem tvoříme.
Trvá to ideálně tři roky, napsat desku?
Asi jo. Někdo to určitě umí rychleji, ale nám to takhle asi vyhovuje. Nikdo z nás se neživíme hudbou, ale něčím jiným. Takže to vycházelo takhle: po vydání desky, nebo těsně před vydáním, je největší nervozita — co to udělá, jaké to bude, kolik bude koncertů. Pak ji člověk vydá a odjíždí s ní koncerty, což trvá tak nějaký ten rok. A pak přijde takové období „musíme začít něco dělat". No a pak je ten poslední, třetí rok, kdy už člověk ví, začne mít nějaký koncept, dává to dohromady a pak to vydá. Takže vlastně jo, tři roky na desku je ideál.
S touhle deskou se ale stalo hodně věcí, co se labelové a bookingové stránky týče. Dostali jsme se pod booking Bumbum Satori a hodně nám pomohl Daniel Trávníček z X Production, který nám dal — dalo by se říct — zelenou, že to vyjde pod nimi. A poskytl nám potřebné finance k tomu, abychom tu desku vůbec dopsali, což nám strašně moc pomohlo a dodalo to i nějakou kuráž. A nakonec jsme spojili se Supraphonem, který nám desku bude distribuovat.
Nic z toho jste doposud neměli?
Nene, starala se o nás jenom naše manažerka Kristina Kratochvilová a veškerý booking, PR a cokoliv jsme si dělali sami.
Kde jste desku nahrávali?
Počátky toho nahrávání jsou u mě na chatě, kterou máme všichni moc rádi. Vždy jedeme na třídenní soustředko a mega tam zamakáme. Tam si myslím, že vznikla hlavní neforemná koule nápadů, které se pomalu začaly formovat do těch devíti písniček, které jsou teď na albu.
Samozřejmě nápadů tam bylo mnohem víc. Ale tam si myslím, byly položeny ty základní kameny a pak jsme ji nahráli u nás ve zkušebně a studiu v jednom.
Jak probíhá den na chatě při skládání desky?
Kristina nám udělá palačinky, vzbudí nás, jdeme všichni běhat, potom vlezeme společně do potoka, nalijeme panáky a jdeme makat. (smích) Celý den tvoříme, třeba do pěti do rána a pak je pain in the ass vůbec jít spát. Většinou jsme do toho tak zabředlí, že se nikomu nechce.
Tím pádem furt má člověk pocit, že když máš ty tři dny, které tam jedete využít na maximum, tak se nikomu nechce jít spát. Určitě by bylo lepší jít spát dřív a vstávat dřív, ale to se nám moc nedaří.
Ale zjistili jsme, že je důležité dávat si limity, jak dlouho se věnujeme jedné písni. Nastavíme si budík na písničku a jedeme. Třeba dvouhodinový interval, protože člověku se stane, že na nějakém nápadu se zasekne hrozně dlouho a pak vlastně spíš udělá blbosti — to není efektivní.
Stane se ale i to, že naopak jsi v něčem dobrém, děláš něco dobrého, zazvoní budík a z toho nejde jít pryč, protože jsi zrovna v zóně. Půlka kapely pak říká: „Musíme přejít dál, musíme jít na další song.“ A někteří zas, že to musíme dodělat.
Je nějaká nevýhoda v tomhle nahrávání na chatě?
Je, jednou se nám stalo, že asi ve tři ráno nám došlo pivo. Obvolávali jsme všechny taxikáře v okolí Horního Bradla a Chrudimi, aby nám někdo dovezl pivo. (smích)
No a nakonec ho přivezli. To ani nevíš, jak to tam vypadá. To je uprostřed ničeho a taxikář říká: „Kamaráde, všechno je jen otázka peněz.“
Jaký track z desky je tvůj nejoblíbenější?
Dneska jsem chtěl říct, že jsem to změnil, ale nezměnil jsem to. Pořád je to Až zase bude ouvej, což je vlastně první song z desky. A nebudu to měnit. Přemýšlel jsem o tom, chtěl jsem říct Slzy — ale dneska jsem to slyšel asi třikrát a zůstanu u Až zase bude ouvej, protože se mi ten track prostě líbí víc.
Čím to je?
Asi tím, jak hned začne kopat a tepat — prostě do tebe takový song začne hned sázet a nepřestane. Tam jsou sice chvilky, kde je to klidnější, ale furt má člověk tu rychlou hi-hatku, je to track, který furt jede a to mě prostě baví, nenechá vydechnout a furt pokračuje dál.
Na desce máte na featu například Mata213 – objeví se na ní ještě někdo?
Objeví se tam ještě někdo — bude tam Anička Vaverková. Anička Vaverková tam bude na tracku Střípky a má tam super sloku, takovou zasněnou. Přijde mi to hrozně pěkné.
S Aničkou se vlastně známe hrozně dlouho, protože nám předskakovala na nějakých koncertech. Ona nás měla moc ráda už od začátku. Koupila si od nás desku a já jsem jí tu desku přinesl přímo z dílny, když hrála tady kousek na United Islands.
S kým se ti v hudebním světě spolupracovalo nejlíp? S umělci, nebo s producenty?
Tak to určitě s naší manažerkou Kristinou. (smích) (manažerka Kristina celý rozhovor sledovala, pozn. red.)
Jinak fajn spolupráce byla s Fiedlerskim, který s námi spolupracoval na GTFO. To je vlastně takový jediný větší producerský dohled — jinak jsme byli úplně bez producenta a zvládli jsme to sami. Fiedlerski má rád podobné věci jako já — Linkin Park, System of a Down a kapely, na kterých jsem vyrostl. Takže i ty reference byly podobné a třeba Deftones, kteří ovlivnili píseň GTFO nejvíc.
Vy jste tady v litografické dílně i hráli, nepletu se?
To je pravda, měli jsme tady jednu live session, kterou nám dělal Marek Ulrich. Toho mám taky moc rád, s tím se taky skvěle pracuje. Toho bychom chtěli jako svého zvukaře, ale ten toho má hodně. Zvučí třeba Calina nebo Milion+ koncerty.
Nemáte v plánu tady udělat v budoucnu další session?
Zatím ne, ale myslím, že je to otevřené. Původně jsme tady chtěli udělat poslechovku desky — ale z toho nakonec sešlo, protože jsme si řekli, že bude ještě zima. Budeme mít ale Radio Wave Studio Session, takže svou na dílně teď úplně neřešíme.
Bojíš se příchodu AI, ať už v rámci litografie nebo hudby?
V rámci litografie určitě ne. AI nastupuje do uměleckého světa a samozřejmě když tam přijde výtvarník, který si něco nechal vygenerovat AI a bude to přetvářet na litografii, tak ať si to klidně udělá. Já si budu myslet svoje, ale mně to práci tiskaře nesebere, takže z tohohle pohledu mi to nevadí.
V hudbě je to samozřejmě trochu větší problém, protože hudba je teď hlavně digitální a na fyzické nosiče se dostává spíš ze sběratelských důvodů nebo jsou jako merch. Tam si myslím, že ten problém je větší.
Ale líbilo se mi, co jeden kluk na Instagramu říkal — a zapomněl jsem, jak se jmenuje. Velký, dlouhý vlasy, fousatý kluk z nějaké kapely, se kterou hrajeme občas…
Schnaubee z Prázdnin?Yes — on říkal moc hezkou věc. Vlastně když přišla fotografie, tak ten hyperrealismus, který malíři tvořili, najednou postrádal smysl, protože fotografie byla dokonalejší a jednodušší a výtvarníci se uchýlili k „divnějším“ žánrům.
A myslím, že se to teď třeba stane v hudbě, budou tvořit třeba něco méně konkrétního, méně dokonalého, méně strojového — právě z toho důvodu, že to dokonalé udělá AI. Protože ta samozřejmě bude umět udělat dokonalý popový hit. Ale myslím si, že lidský vliv se nikdy úplně nevytratí. Čím větší divnost, o to autentičtější to bude.
Co máte v plánu po vydání desky?
Po vydání desky máme v plánu hrozně moc hrát a mega se na to těším. Máme teď docela nabité léto — budeme hrát na Colours of Ostrava, v Plzni na Inspiral Garden, v Brně na Pop Messe, na Povalči, v Kamenici a na Budějovickém Majálesu. (čte Matěj z připraveného taháku a směje se pozn. red.)
A nejblíž po vydání desky je Vektor, který se bude dít 28.5. To je akce zadarmo v Dejvicích, kam srdečně všechny zvu! Nebudem tam ale hrát ještě celou desku, protože ji pokřtíme až 28. listopadu v Meetfactory.
Tour k vydání desky bude až po křtu nebo kolem toho. Předtím máme ještě zastávku v Brně a pak jedeme poprvé za hranice: jedeme na Slovensko! Naše třetí deska nám otevřela dveře na východ — na Slovensku budeme hrát 8. října. To bylo naše dlouholeté přání.
