Parťáci z pekla. Děsivá vražedná dvojice během 26 hodin zavraždila čtyři lidi a rozpoutala hon napříč Československem

Obě dívky v nočních hodinách viděly na kraji Plzně přijíždějící auto a stoply si ho. Netušily, že nastoupily do auta dvojici, která před pár okamžiky vraždila. Podezřelé bylo už to, že Kott zajistil zadní dveře dětskými pojistkami, takže dívky se nemohly dostat samy ven. Dita a Sylvie si všimly pohozené uniformy a zkraje odlehčená konverzace se stočila k policejní práci. Kott s Kutílkem svorně tvrdili, že jsou policisté, vyšetřovali nedaleko případ a nyní se vracejí do Prahy. Zvídavost dívek tím znásobili – začaly se ptát, zda pánové objasňují i vraždy.

Kott jim začal vyprávět o znásilňování a vraždách stopařek a dokonce je, alespoň podle pozdějších výpovědí Kutílka, instruoval, aby si dávaly pozor a nestopovaly neznámé řidiče. Pak s nimi, pod další smyšlenou historkou, že jen něco vyzvednou u kolegy, odbočili z hlavní cesty a zamířili do křivoklátských lesů. Zastavili, svázali je a pak pokračovali dál. Zhruba dva kilometry za obcí Líšná zastavili na silnici za křížením s lesními cestami.

Oba vystoupili z auta a Kott prohlásil: „Tady to sfouknem,“ a směrem ke Kutílkovi poznamenal: „Naučím tě zabíjet.“ Kutílek jej požádal o pistoli, ale Kott mu odvětil: „Na ženský je škoda náboje, ty srovnáme nožem.“

Poslal Kutílka pro černovlasou dívku a nařídil mu, aby s blondýnkou zůstali v autě. Ditu pak odvedl do tmy. „Ptala se, co jako bude, a já jí řekl, že to rozhodne kapitán,“ popsal situaci v autě Kutílek. Kapitán v tu chvíli o pár desítek metrů dál opakovaně bodal do již bezvládného dívčího těla – zasadil jí nožem tři bodné rány do krku a 32 bodných ran do zad.

Asi po pěti minutách se Kott vrátil a houkl na Kutílka, aby šel s druhou dívkou za ním; i on si vyměnil boty. Vyděšená dívka se ptala, co se stalo s kamarádkou. „Přivázal jsem ji ke stromu a zalepil jí pusu, aby nekřičela,“ odsekl Kott.

Pak společně pokračovali hustým porostem až k travnatému ďolíku v zemi. Tam Silvii přikázal, aby si lehla na břicho, a podal Kutílkovi, který stál u její hlavy, nůž: „Zabij ji.“ Kutílek se zdráhal, požádal ho o pistoli, že ji raději zastřelí, ale Kott, sám vyzbrojen druhým nožem, jí podřízl hrdlo, dvakrát bodl do krku a pobízel kumpána, aby se přidal, zatímco stál rozkročený nad bezvládnou dívkou.

„Bodej pořádně, sráči, cos mi slíbil,“ zaznělo prý z Kottových úst. Kott pak, dle Kutílka, olízl zakrvácený nůž, zabodl ho do ženy a chtěl po něm, aby udělal to samé. Kutílek se prý bál, že by ho Kott mohl zabít, a proto provedl, co mu nakázal, a krev z nože slízl. „Bylo to něco tak hnusnýho, že mít pistoli u sebe, tak bych Kotta zastřelil a asi i sebe,“ popsal s odstupem času moment, v němž mu prý došlo, že ho Kott chce zapojit do vraždění a kompromitovat. Ale nešlo cuknout. Dívky nechali na místě a odjeli ke Kottovi na statek a Kutílek následně domů do Tachova. Sešli se opět večer. 

Smrt taxikáře a postřelený Angličan

Krvavá jízda pokračovala – nejdříve vyrazili na vytipovanou adresu, chtěli okrást Milenu Ch. Když jim otevřela, měla u sebe svou dceru a z bytu dvojice zaslechla hlasy – mysleli si, že je uvnitř více lidí a tak pod smyšlenou historkou, že jí chtějí vrátit ukradený prsten a ať se zastaví na služebně, vycouvali.

Rozhodli se, že okradou taxikáře, vybrali si ho náhodně. Devětatřicetiletého řidiče následně zastřelili ranou do hlavy na opuštěném místě v zahrádkářské kolonii, z auta ukradli peníze a taxikářovy hodinky značky Orient, které se později staly jedním z klíčových důkazů — manželka zastřeleného taxikáře je bez sebemenších pochyb identifikovala.

Pak je napadlo zastavit na dálnici nějakého řidiče, ideálně cizince. Provoz byl hustý, tak se k plánu neodhodlali. Ovšem jejich pozornost upoutal na odpočívadle stojící žlutý kamion s nápisy Camel. A uvnitř spal šestadvacetiletý řidič Michael Marsden. V březnu 1990 nastoupil do nové práce v reklamní společnosti a byl na pracovní cestě, vracel se z Ruska do Curychu, poslední noc na cestě. Věděl, že by nedojel, proto se rozhodl, že přespí na odpočívadle, nemohl sehnat žádný motel. S sebou měl v autě žluté autíčko, model Land roveru, dárek pro svého tátu, sběratele. Uprostřed noci mu někdo zaklepal na okýnko a vytrhl ho ze spánku. Stál tam muž v uniformě. Kutílek.

Rozespalý řidič otevřel, za uniformovaným mužem si všiml ještě siluety další postavy. „I’m Czechoslovakian police, this is not perfect parking,“ řekl mu Kutílek. A pak vytáhl na řidiče pistoli a požadoval „many many“.

„Vracel se z Moskvy. Když uviděl Kutílka v uniformě, vzpomněl si hned na Rusko – tam policajti také chtěli pořád peníze. Tak si říkal, že je stále ještě na východě, kde je to asi běžné. Ale když viděl bouchačku, došlo mu, že je něco špatně,“ vzpomínal vyšetřovatel případu František Pešl.

Marsden dal Kutílkovi peníze, ten se šel do tmy radit s Kottem a pak se vrátil. Sebrali mu kufr a pak na něj Kutílek namířil zbraní. „Vystřelil a já ztratil vědomí,“ vypověděl Marsden. Zázrakem přežil, když se probudil z bezvědomí, dostal se z kamionu, plazil se po asfaltu, mával na projíždějící vozidla – marně. Pak narazil na opodál stojící kamiony. Zaklepal na první a nic. Až druhý mu otevřel. Probral se až v nemocnici v Rokycanech. Výsledek 26 hodinové jízdy Kotta a Kutílka: čtyři mrtví a jeden vážně zraněný.

Zatčení a žluté autíčko

Kriminalisté v té době věděli o vraždě v Nýřanech, záhy se k nim dostala informace o střelbě na řidiče – balistickou expertizou bylo potvrzeno, že se střílelo z jedné zbraně, z té z Nýřan. „Vyžádali jsme si od firmy soupisku bývalých a současných zaměstnanců, koukal jsem na ni a najednou viděl jméno Josef Kott. A v tu chvíli mi sepnulo, že by to klidně mohl být on. Ukázal jsem na něj prstem, to byl první impuls,“ doplňuje bývalý kriminalista Ivan Horejš, který v minulosti Kotta už jednou zatýkal.

Zajeli za Kottovou manželkou, zda tam náhodou nebude a dozvěděli se, že je na statku u své babičky. „Má s sebou malou dcerku, stará se o ni a nemá auto. Říkali jsme si, jak by se dostal do Nýřan? To nám nesedělo, ale chtěli jsme si jeho alibi raději ověřit,“ doplnil Pešl. Tehdy byl Kott jedno ze jmen na seznamu lidí, se kterými chtěli mluvit. Vše se rychle změnilo.

Když dorazili na usedlost ve Skupé u Rakovníku a Kotta odvezli na nedalekou služebnu. Zatímco s ním jeden z kriminalistů mluvil, vydali se zpět do Skupé. Navštívili dědečka a babičku, ti jim ukazovali, co tam Hojer má za věci – uniformu ale nikde nenašli. Pak jim jeho dcera začala ukazovat hračky. A tehdy jeden z operativců v rukou pětileté Žanety spatřil žlutý model land roveru s nálepkami Camel – značky, pro kterou jezdil postřelený britský řidič kamionu. „Od koho jsi dostala tak pěkné autíčko?" zeptal se jeden z kriminalistů. „Od tatínka,“ odpověděla bezelstně dívka. „Takové autíčko se u nás tehdy nedalo koupit. Byl to kvalitní kovový džíp, tak jsme ho vzali s sebou,“ doplňuje bývalý operativec Vlastimil Fiala.

Jeden z kriminalistů okamžitě odjel s modelem land roveru do plzeňské fakultní nemocnice, kam řidiče mezitím přeložili. Ošetřující lékař ho pustil k Michaelu Marsdenovi a přestože stále nebyl schopen plynulé řeči, doktor mu přetlumočil prosbu policistů, aby na důležitý dotaz odpověděl alespoň kývnutím hlavy. Když se ho zeptali, zda je autíčko jeho, Marsden přikývl. Byli na správné stopě. Výslech ale doktoři ten den nepovolili. „Dokud jsme nespatřili holčičku Josefa Kotta s hračkou ukořistěnou z inkriminovaného kamionu, měli jsme dojem, že v tom nejede,“ řekl jeden z policistů.

Vzájemné obviňování a hra o čas

Z Kotta pak rychle dostali, s kým trávil poslední dny. Ještě během odpoledne sebrali Kutílka – vycházel z domu své přítelkyně v Tachově. „Stáli proti mně tři muži. Dotaz zněl: Kutílek?“ zavzpomínal na zadržení. Následovaly domovní prohlídky a výslechy. Kott už v autě policistům řekl o mrtvém taxikáři. A jakmile jej začali vyslýchat, začal vše házet na Kutílka. Během výslechu pronesl zásadní větu: „Ale já ty holky nezabil.“ Policisté nevěděli, o čem mluví. „Mluvil o pěti vraždách, skoro se nám to nechtělo věřit, mysleli jsme si, že kecá, ale přes operační jsme zjistili, že se ve vedlejším kraji opravdu pohřešují dvě holky,“ doplnil Fiala.

Hned za rozbřesku se rozjela pátrací akce. Kott mlžil, chvíli to vypadalo, že by dívky mohly být naživu. Eskorta s ním v lesích najezdila sem a tam zhruba 300 kilometrů. „Kroužili jsme pořád dokola, zda to dělal schválně, nebo si prostě nevzpomněl, nevím,“ říká Horejš. Těla nenašli, ty jim později ukázal až Kutílek – který vše následně házel na Kotta. „Oni to považují za úhyby, já pohotově dodávám, že spíše než stopařky hledal Kott prostor pro útěk,“ dodal Kutílek.

Rekognice

Vrazi netušili, že jejich řádění přežil Marsden, proto byli překvapeni, když je odvezli do nemocnice. „Jsem převlečen do policejní uniformy a postaven do řady s jinými, uniformovanými policisty. Proč tohle vše se dozvídám po chvilce, když přivážejí na pojízdném křesle řidiče kamionu,“ vzpomínal Kutílek. Stál v řadě, v ruce číslo 2. Marsden byl podruhé za krátkou dobu Kutílkovi tváří v tvář. „Vypadal žalostně, vůbec nevzdoroval,“ vzpomínal řidič. Pak řekl „two“. Identifikace bez zaváhání. Kotta však nepoznal, stál tehdy ve tmě, viděl jen siluetu.

Vyšetřování se táhlo měsíce, spis narostl na 2,5 tisíce stran. Kott i Kutílek se navzájem obviňovali. „Chlapi mi říkali: ‚Franto, věř tomu, že je neodsoudí. Jestli to budou takhle házet jeden na druhého, ty neprokážeš, kdo z nich zmáčkl spoušť.' Ale na spolupachatelství jsme je utáhli, byla mezi nimi dohoda, ať se týkala peněz, nebo zbraně,“ upozornil Pešl. Vše, co kriminalisté zjistili z výslechů, rekonstrukcí, ohledání, závěrů znalců i pitev a výpovědí, však nahrávalo verzi Kutílka. 

Vyšetření v Bohnicích

Během pobytu v psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde se podrobovali znaleckému zkoumání, se oba předháněli v šílených historkách. Kutílek o Kottovi tvrdil, že chtěl podřezat děti na pionýrském táboře a plánoval si pořídit chalupu, kde by ženám sekal hlavy a do odříznutého krku strkal svůj penis. Kott zase o Kutílkovi prohlašoval, že ho vzrušuje ženské utrpení. Kott navíc mluvil o hlasech, které ho pronásledují od 12 let, o tom, že se proti němu spiklo peklo v čele s Luciferem. Jindy tvrdil, že mu Ďábel zakázal další krveprolévání. Závěr lékařů byl jednoznačný: snaha o simulaci duševní poruchy.

Přípravné řízení se samozřejmě neobešlo bez excesů obviněných – oba se pokoušeli ve vazbě držet hladovku, Kutílek vyhrožoval zabitím spoluobviněného na cele, oba se pokusili o sebevraždu a nechyběly ani pokusy o útěk. „Kott mi psal dopisy na rozloučenou, končil je slovy: ‚Protože jsem šachista, dávám sám sobě mat, pokládám krále,'" vybavuje si Pešl. Činy to byly demonstrativní, ale snahy o útěk z vězení naopak velmi konkrétní. Kott v Bohnicích pečlivě piloval mříže.

„Byl tam s pedofilem Jaroslavem Oplištilem, který tehdy zavraždil a znásilnil malou holčičku. A nevydržel to s nervama a Kotta prásknul. Mříže držely už jen taktak. Přesunuli ho jinam, nábytek dali pryč, nechali tam jen matraci, vyřízli okénko ve dveřích a posadili tam strážného, hlídal ho čtyřiadvacet hodin denně. Kamery tenkrát nebyly,“ popsal jeden z pokusů o vrahův útěk Pešl. „Přivezl s sebou plát železa uschovaný v konečníku, kterým pak ukroutil dráty z drátěnek v posteli a těmi postupně piloval mříže,“ vyklopil policistům pedofil.

Soudní proces a boj o spravedlnost

Soudní proces začal v červnu 1991 a byl ostře sledován veřejností i médii. Atmosféru v soudní síni popsal sám Kutílek: „Stál jsem proti řadě soudců a cítil jejich pohledy. Viděl jsem v některých opovržení, chlad, ale i mnoho dosud nevyslovených otázek. V zádech pohledy pozůstalých a chtivé veřejnosti, nabuzené spáchaným i tiskem. Pohledy soudců přejíždějí řady přítomných a soustřeďují se za mými zády, odkud se ozývají dušené vzlyky jedné z pozůstalých.“

Rodiny obětí požadovaly nejvyšší trest. Matka zavražděné Silvie zmiňovala, jak ji případ doživotně poznamenal: „Když mám chytit mouchu, tak mi to dělá problémy, ale s těmi vrahy bych si věděla rady a dovedla bych je potrestat. Moje dcera také měla právo na život a přišla o něj. Chtěla bych, aby trpěli a aby poznali, co moje holka zkusila. Ve spravedlnost nevěřím, vlastně už nevěřím nikomu.“

V říjnu 1991 padl první rozsudek: Kott dostal doživotí, Kutílek 25 let. Soud přihlédl k tomu, že Kutílek spolupracoval při vyšetřování. Trest smrti už dostat nemohli. „Ani po letech jsem nezměnil názor. Kottovi bych nejspíš neměl problém dát trest smrti za ta zvěrstva, co provedl,“ zmínil s odstupem soudce Eduard Wipplinger, který dvojici v roce 1991 soudil. Oba se ale odvolali a Nejvyšší soud rozsudek zrušil a museli se vypracovat nové psychiatrické posudky – ten původní tvrdil, že je Kott sadista.

Nakonec vyvázl z mírnější diagnózou. Podle znalců Kott netrpí duševní chorobou, ale má psychopatickou poruchu osobnosti s anetickými, agresivními a histrionskými rysy. Sexuologické vyšetření odhalilo sadistické tendence, nikoliv však strukturovanou deviaci. Znalci konstatovali plně zachovalé rozpoznávací i ovládací schopnosti – tedy trestní odpovědnost. Jeho osobnost označili za trvale nebezpečnou a nereformovatelnou, resocializaci za nemožnou.

K obdobným závěrům dospěli i ohledně Kutílka. Egocentrický psychopat s histrionskými a agresivními rysy, bez sexuální deviace, s minimální sebekritikou. Společensky extrémně nebezpečný, s vysokým rizikem recidivy. Resocializace je považována za nemožnou.

V roce 1995 tak padl definitivní verdikt: doživotí pro oba. „Je to soudní fraška s praporem Satana,“ prohlásil o soudu Kott.

Smlouva s ďáblem

Případ se zdál být uzavřen, ale v roce 2006 přišel šokující zvrat. Vrazi požádali o obnovu procesu a Kutílek přišel se zcela novou verzí. Začal tvrdit, že všechny vraždy spáchal sám a Kott je nevinný. Nejvíce šokující bylo jeho vysvětlení motivu vraždy stopařek. Označil ji za satanistický rituál. „Chtěl jsem provést invokaci a požádat Satana o pomoc, aby dal Kottovi energii, která by ho postavila na nohy, proto jsem provedl rituál,“ vysvětlil. Že je satanista zmiňoval už při soudním procesu dříve, ale tehdy vše házel stále na Kotta.

V roce 2006 popsal, že obě stopařky ve skutečnosti zavraždil on, bodal do nich levou rukou a mumlal při tom zaklínadla. Ve svém písemném doznání napsal o vraždě jedné ze stopařek:

„Černou tmu rozřezává svit baterky a osvětluje kruhovou paseku, jakési lesní náměstí, a tak se rozhoduji. Zde se TO stane. Vracím se k vozu. Otevírám dveře a odvazuji z madla první již oběť. Provlékám ruku jejím podpažím a odvádím ji na palouk. Cestou se ptá, co se bude dít, a tak odpovídám, že ji zde přivážu a nechám, ať ji někdo najde. Věří, či nevěří? To už je jedno. A je tu střed palouku. Říkám jí, aby si lehla na břicho. Baterku si vsunuji pod výložku uniformy a v úzkém výseči světla se svět scvrkává do jednoho bodu, v němž leží, zcela ztichlá, ona. Moje první lidská oběť. Vytahuji nůž… ‚Satane, Lucifere, pane můj, vládce světa…‘ nořím se do vzývání a hladově očekávám odezvu. ‚Dej mi ji… dej, dej!‘ Mé ruce už nejsou mé ruce, ale jeho ruce – jsou to poslušné nástroje, obepnuté látkou a rozsévající smrt mnoha ranami. ‚Jsem tvůj poslušný sluha a dávám ti tuto oběť.‘ Rány zní dutě. Jakýsi buben smrti, oslavující knížete temnot… oslavující zmar a záhubu… oslavující naši smlouvu… ‚Žádám tě o pomoc, ochranu, sílu pro mě a Kotta.‘ Rány pokračují v rychlém sledu.“

Tvrdil, že u soudu prý vše může popravdě vypovědět až teď, protože se díky argentinské vymítačce dostal ze spárů Satana, jak sám popsal: „Zůstal mně dluh, a to můj vztah ku Kottovi a má lživá obvinění vůči jeho osobě. Několikrát jsem již napsal doznání o tom, jak to vše bylo, ale nenašel jsem sílu a pokoru, abych zmíněné odeslal. Bylo něco ve mně, co bránilo, abych se vzdal tohoto hříchu," vylíčil.

Právě v té době navrhl Kottovi, aby se pokusili zvrátit trest doživotí. „Mojí ambicí bylo, že u soudu vše vyznám… Když však po čase začalo přelíčení, byl jsem náhle zahlcen takovou nenávistí, že mě to samotného zaskočilo. Nedokázal jsem pravdu uvést. Můj mistr Satan mě nechtěl propustit. Líčení bylo odročeno. Pochopil jsem, že vlastními silami se nedokážu zbavit rezidua zla, které ve mně zůstávalo. V modlitbě jsem požádal Boha o pomoc. Vyslyšel mou modlitbu způsobem vskutku neuvěřitelným. Manželé, kteří stáli na počátku mé nové cesty, jsou zkušení Kristovi bojovníci s tím zlým. Požádal jsem je proto o zásah, kterému se říká vymítání,“ popsal a doplnil:

„Povolali zkušenou exorcistku Marii Elenu až z Argentiny. Vedení věznice, kterou naštěstí řídí osobnosti s širokým intelektuálním záběrem, pochopilo a povolilo návštěvu. O průběhu vymítání se nebudu zmiňovat. Marie Elena ze mě doslova vyrvala ty zbytky zla, pýchy, nenávisti a odehnala mého mistra Satana. Od té chvíle jsem prostoupen neuvěřitelným pokojem, klidem a mírem. U soudu, po čase pokračujícím (pozn. v prosinci 2006), jsem již bez zábran mohl uvést vše tak, jak se stalo.“

Podle očitých svědků ho opravdu ve věznici navštívila evangelikální misionářka. „Vzhledem k tomu, že pracovníci věznic označovali Michaela Kutílka jako ‚domestikovaného', nebyl až takový problém požádat o specifickou návštěvu cizího státního příslušníka za účelem vymítání – dílem asi i proto, že byli zvědaví, co se bude dít,“ popsal další svědek události a dodal: „Kutílek byl během vymítání schoulený, bylo vidět, že je pod tlakem, ale jinak se neprojevoval. Po skončení služby deklaroval úlevu a říkal, že se cítí osvobozený.

Soud však jeho verzi neuvěřil a obnovu procesu zamítl. Později se Kutílek pokusil z vězení dostat podmíněně a přál si odejít do kláštera. Ani to mu povoleno nebylo. Zemřel v roce 2017 na rakovinu. Josef Kott se o obnovu procesu neúspěšně pokouší dodnes. „Mám dvojnásobnou radost – že jsem přežil a že jsem je pomohl zastavit,“ pronesl po letech na jejich adresu Marsden.