Kdy jsi naposledy byl*a turistou ve vlastním městě? Praha je plná míst, která denně míjíš, aniž bys tušil*a, co se za nimi skrývá. Víš, proč se Výtoň jmenuje Výtoň a že možná každý den chodíš kolem skrytého paláce, ve kterém hrál Beethoven?
Nemusíš jezdit daleko, aby ses dozvěděl*a něco nového. Stačí se zastavit tam, kde se normálně nezastavuješ, a podívat se na město, které si myslíš, že znáš. Praha ukrývá desítky míst, která na první pohled nevypadají nijak zvláštně, ale jejich příběhy by vydaly na román. Vybrali jsme tři z nich: všechna jsou dostupná, všechna mají vstupné za cenu kávy a všechna jsou součástí sítě Muzea města Prahy, které se stará o to, aby pražská historie nezůstala jen v učebnicích.
Podskalská Celnice na Výtoni
Dnes osamělá budova, kterou míjí každý návštěvník náplavky a málokdo se nad ní pozastaví, bývala dříve důležitou součástí vorařské infrastruktury. Právě na vorech se po Vltavě převáželo dřevo, které bylo ve středověku velmi důležitým stavebním materiálem a zdrojem příjmů jak pro panovníka, tak pro obchodníky. Již v patnáctém století na Výtoni vznikla tato budova jako celnice – čtvrť se jmenuje Výtoň právě proto, že se zde „vytínala“ část nákladu. Každý dvanáctý kmen byl vyťat jako clo.
Výtoň se v průběhu staletí stala důležitým centrem obchodu se dřevem, ale i dalších řemesel, která více nebo méně souvisela s Vltavou. Kolem dnes samostatné budovy dříve stály další objekty ze všech stran. V 19. století ale vodoplavbu vystřídaly jiné způsoby dopravy – zejména železniční, a v rámci asanace byly okolní budovy zbourány. Proto celnice nyní stojí sama uprostřed volného prostranství.
Uvnitř celnice se nachází výstava o vorařské minulosti Vltavy. Můžeš ji navštívit každý víkend mezi 10. a 18. hodinou. Vstupné tě vyjde na pouhých 80 korun, pokud je ti méně než 27 let, platíš jen 50 korun.
Clam-Gallasův palác
Clam-Gallasův palác pravděpodobně pravidelně míjíš cestou od Městské knihovny na Staroměstské náměstí, ale možná sis ho ani nevšiml*a. Zvenku nenápadná šedá budova v sobě ale ukrývá jedno z vrcholných děl pražské barokní architektury. Zejména je skvělou ukázkou každodenního života a bydlení tehdejší aristokracie. Postaven byl v 18. století podle návrhu rakouského architekta Johanna Bernharda Fischera, který navrhl také třeba vídeňský Schönbrunn. Šedou barvu měl palác už při svém vzniku.
Dynastie Gallasů má své počátky za třicetileté války, kdy se podkoní Matyáš Gallas vypracoval až na velitele v císařské armádě. Ten pak v souboji v Chebu zradil vrchního velitele armády, Albrechta z Valdštejna, který byl zavražděn i se svým pobočníkem Vilémem Kinským. Jejich panství, včetně paláce, který stál v těchto místech, poté císař přidělil právě Matyáši Gallasovi.
Během pruského obléhání a obsazení Prahy v roce 1744 byl palác zcela vyrabován. Gallasové tu měli čtyři sta obrazů, nezůstalo zde nic. V paláci se nacházelo také soukromé divadlo. Postupně se z něj stalo významné kulturní a společenské centrum, vystupoval zde Ludwig van Beethoven a snad i skladatel Wolfgang Amadeus Mozart a operní pěvkyně Josefína Dušková. Odehrávaly se tu i prestižní bály.
Pokud tě zajímá více o historii paláce, můžeš ho navštívit na komentované prohlídce od úterý do neděle. Vstupné tě poté vyjde na 250 korun s průvodcem nebo na 180 korun s audioguidem. I zde nabízí sníženou cenu vstupného pro návštěvníky mladší 27 let.
Rothmayerova vila
Na břevnovské ulici U Páté baterie stojí nenápadná fasáda, která skrývá perlu moderní meziválečné architektury. Její autor, Otto Rothmayer, byl žákem a spolupracovníkem slovinského architekta Josipa Plečnika při přestavbě Pražského hradu. Když Plečnik roku 1921 definitivně odešel do Lublaně, Rothmayer převzal veškerou jeho práci na Hradě a stal se mimo jiné autorem subtilního vřetenového schodiště v Tereziánském křídle, které je dodnes jedním z nejpůsobivějších prvků celého areálu. Doma si pak postavil vilu ve středomořském stylu přímo podle vzoru Plečnikovy vlastní lublaňské vily – jako hold svému učiteli i jako osobní manifest toho, jak má vypadat moderní bydlení.
Vila nebyla nikdy vyvlastněna, díky čemuž v ní došlo jen k minimálním stavebním zásahům a zachovalo se mnoho původních prvků. Rodina tu žila až do roku 2008, kdy architektův syn Jan vilu prodal městu Praze pod podmínkou celkové rekonstrukce a zpřístupnění veřejnosti. Dnes je tu muzeum, a to poměrně výjimečné. Dům je plný předmětů z Rothmayerovy sbírky a točité schodiště zdobí artefakty z Pražského hradu, které si kdysi architekt donesl z práce domů. Na zahradě pak najdeš vázy od skláře René Roubíčka a stopy po návštěvách fotografa Josefa Sudka, jehož pozoruhodná série fotografií zátiší zahrady patří k jeho nejznámějším pracím.
Vilu můžeš navštívit úterý, čtvrtek, sobotu a neděli. Prohlídky probíhají vždy v celou hodinu a je nutné si je předem rezervovat. Základní vstupné je 250 korun, pro návštěvníky do 27 let pak 180 korun.
