Jak přivézt Twenty One Pilots, objevovat hudební trendy v Asii a přitom neztratit esenci zavedeného ostravského festivalu?
Loni se dostal do prestižního žebříčku Forbes 30 pod 30, ještě před třicátinami se totiž dostal do čela jedné z nejvýraznějších kulturních akcí v Česku. Filip Košťálek dnes spoluurčuje podobu festivalu, který každoročně přiváží do Dolních Vítkovic světové hvězdy i mladé kapely, o kterých většina publika slyší poprvé. V rozhovoru mluví o převzetí štafety po Zlatě Holušové, proměně hudebního průmyslu i o tom, proč podle něj festival nemůže zůstat stát na místě.
Začínal jsi na Colours of Ostrava jako brigádník. Jak ses za těch přibližně 13 let dostal až do role hlavního dramaturga a uměleckého ředitele?
První dva roky brigády pro mě byly zásadní. Postupně jsem mohl poznat všechna kolečka festivalového soukolí. Nejen že poznáš lidi, ale začneš si vážit práce, která za akcí stojí. Pochopíš, co vlastně znamená takový festival postavit. Po nějaké době z týmu odcházel kolega, který se staral o booking českých a slovenských kapel. Tím, že už jsem sám pořádal studentské koncerty v Ostravě, bylo mi to blízké. Zlata Holušová mi tehdy nabídla, abych s ní pracoval právě na bookingu českých a slovenských interpretů. A upřímně, přišlo mi to zábavnější než řešit navigaci a ploty. Produkce je často nevděčná práce. Když všechno funguje, nikdo si toho nevšimne. Když se něco pokazí, ví to všichni. Takže jsem přesedlal ke kapelám, a pak už to šlo přirozenou cestou
U českých kapel ses ale nezdržel zas tak dlouho.
Ano, zhruba po roce už jsem začal bookovat menší zahraniční interprety. Před covidem jsem se stihl dostat i k headlinerům. Se Zlatou Holušovou jsme se hodně sblížili a začali společně formovat nejen program, ale i celkovou vizi festivalu. Jak po hudební stránce, tak v rámci Meltingpotu a debat. Po pandemii jsme už pracovali ruku v ruce. Já jako dramaturg, Zlata jako umělecká ředitelka. A před rokem jsem po ní převzal žezlo a snažím se navázat na velké dílo, které v její režii vznikalo čtvrtstoletí.
Vybavuješ si moment, kdy ti Zlata Holušová předávala štafetu?
Byla to obrovská čest. Když se člověk podívá na to, co vybudovala a co všechno do Česka přinesla, je to neuvěřitelné. Zároveň jsme ale spolupracovali opravdu intenzivně asi šest let. Věřím, že jsem nasál všechno, co jsem měl, hodně jsem se naučil. Teď se snažím dívat dopředu a dělat festival tak, aby tu byl aspoň dalších 25 let.
Říká se, že v žebříčku Forbes 30 pod 30 dostávají prostor mladí mimořádní lidé. Připadáš si mimořádný?
Moje práce je rozhodně mimořádná. Já si mimořádný nepřipadám, ale možnost dělat takhle velký festival je mimořádná příležitost. Bavit lidi, inspirovat lidi a zároveň nést určitou zodpovědnost.
V čem jsou Colours of Ostrava mimořádný festival?
Především v aktuálnosti. Snažíme se reflektovat to, co se děje v hudbě a kultuře po celém světě, a přivážet do Česka kapely poprvé. Sledujeme, kdo je právě relevantní a jaké žánry jsou na vzestupu. Příkladem může být K-Pop, který jsme začali uvádět už v minulých letech a pokračujeme v tom dál. Druhou věcí je pestrost. Na jedné straně areálu můžeš slyšet velkou popovou hvězdu a na druhé straně se ponořit do úplného undergroundu. A třetí věc je, že Colours nevnímám jen jako hudební festival. Je to kulturní a společenská událost, která hudbu přesahuje. Máme Meltingpot, kde vystupují odborníci, novináři a osobnosti z různých oblastí. Potkávají se tam byznysmeni, umělci, celebrity i běžní návštěvníci. Spousta věcí se odehrává i v zákulisí. To mi přijde fascinující, protože podle mě je právě tohle role kultury a festivalů — spojovat lidi a vytvářet prostor pro zdravou společnost.
Značnou část roku trávíš v zahraničí. Kde ses v poslední době pohyboval nejvíc?
Poslední rok jsem hodně času trávil v Asii, protože to, co se tam děje v hudbě, je obrovské. Většina lidí u nás vidí jen vrcholek ledovce v podobě K-Popu, ale je to mnohem zajímavější. A nemluvím jen o popu. Dějí se tam skvělé věci v elektronice, punku i undergroundu. Byl jsem v Japonsku, do Ostravy přivezeme třeba Atarashii Gakko!. Byl jsem také v Thajsku, kde se toho děje neskutečně moc. Přiznám se, že jsem tam jel s určitou rezervou. Bral jsem to jako další pracovní cestu. Nakonec jsem přijel na konferenci s asi třemi stovkami delegátů a najednou jsem si připadal strašně malý. V Evropě máš pocit, že většinu lidí znáš nebo víš, o koho jde. Pak přijedeš do Asie a zjišťuješ, jak obrovský ten svět vlastně je. Nějaký čas jsem strávil i na Tchaj-wanu.
Když si vzpomenu na první ročníky Colours of Ostrava, festival se tehdy hodně nálepkoval jako world music. Jak bys popsal jeho identitu dnes?
Myslím si, že to pořád platí. Jen se změnila samotná hudba. Dnešní world music nebo spíš global music už často obsahuje elektroniku, různé fúze a nové vlivy. Ten původní duch tam pořád je, ale zároveň musíme reagovat na to, co se děje kolem nás. Colours byly vždy aktuální. Pro mě je ale tenhle druh hudby pořád strašně důležitý. Dotýká se něčeho hlubokého. Něčeho starého, co si předáváme z generace na generaci. Jenže pokud má festival zůstat relevantní pro současné publikum, musí se vyvíjet společně se světem.
Pokud má festival zůstat relevantní pro současné publikum, musí se vyvíjet společně se světem.
Máš za poslední roky nějaký dramaturgický přešlap?
To se samozřejmě stává. Chceme plnit sny i lidem, kteří poslouchají specifické interprety. Zároveň se snažíme většinu kapel vidět naživo ještě předtím, než je bookujeme. Řekl bych, že více než 90 procent interpretů vidíme předem. Samozřejmě i tak se může stát, že někdo nemá svůj den. Jsou to pořád jen lidé. Pamatuju si situace, kdy jsme proti sobě postavili dvě silné kapely a jedna z nich na to doplatila návštěvností. To se stává. Ale nevybavuji si moment, kdy bych si řekl: „Tohle byla chyba. Tohle jsme neměli dělat.“ Naopak mě baví testovat hranice.
Například?
Loni jsme měli na hlavní scéně Jung Jae-ila. Korejského skladatele, který dělal hudbu k Parazitovi nebo Squid Game. Najednou máš na hlavní scéně přes 20 tisíc lidí, kteří hodinu poslouchají filmovou hudbu ve stoje. A fungovalo to. To jsou momenty, kdy si říkáš, že by to nemuselo vyjít. A pak zjistíš, že publikum je mnohem otevřenější, než si myslíš.
Přemýšlíš jako dramaturg víc nad masovým publikem, nebo nad hudebními komunitami?
Obojí. A zároveň s vědomím, že se nikdy nezavděčíš všem. Lidé, kteří Colours dobře znají, si často nejvíc užívají menší scény a program pro hudební fajnšmekry. Na druhé straně potřebujeme do areálu dostat několik desítek tisíc lidí. Vždycky tam bude velká skupina návštěvníků, kteří přijdou hlavně za několika známými jmény. A i pro ně musíme festival dělat atraktivní. Mojí rolí je, aby se tyhle dva světy potkávaly. Ukázalo se to třeba u Martina Garrixe. Když jsme ho oznámili, dostávali jsme rozporuplné reakce. Jestli na Colours patří, nebo ne. Pak ale došlo na show a i spousta těch, co EDM neposlouchají, odcházeli s pocitem, že to byl fantastický zážitek.
S kým byla v minulosti nejtěžší domluva? Byl to Burna Boy?
Rozhodně Burna Boy. To je taková naše kaňka, ke které se už moc rád nevracím. Věřím, že jsme se od té doby posunuli dál. Ale každý rok se najde někdo problematičtější. V minulosti to byla třeba Grace Jones, se kterou byla komunikace opravdu náročná. A často to ani není o samotném interpretovi. Někdy je problém spíš v týmu kolem kapely než v umělci samotném. Letos zatím nikoho takového na radaru nemáme, takže doufám, že to tak zůstane.
Na koho se letos těšíš nejvíc? Předpokládám, že většinu programu už máš nakoukanou.
Velkou část ano. Popravdě se to mění podle nálady. Někdy mám chuť na Teddyho Swimse, jindy se chci vyblbnout na chorvatském umělci, který si říká Baby Lasagna. Těším se vlastně na každé vystoupení. Ale myslím si, že jeden z ikonických momentů letošního ročníku bude Moby. Vrací se po 17 letech do Česka a přijede s celou živou kapelou. A zároveň je tam jedna krásná dramaturgická spojka. Před ním vystoupí Ibrahim Maalouf, francouzsko-libanonský trumpetista a skladatel. Dva hitmakeři, jen každý v úplně jiném světě. A přesně tohle jsou pro mě Colours.
Pozornost vzbudilo i spojení Alison Wonderland a NobodyListena. To působí jako něco, co se už nemusí nikdy opakovat.
Zrovna z tohohle mám obrovskou radost. S Nobodym se známe už několik let. Hrál u nás na Fresh Stage a tehdy to úplně rozbil. Bylo to fantastické. Pak jsme přemýšleli, jak ten příběh posunout dál. Já si totiž opravdu myslím, že čeští interpreti mají na to prorazit ve světě. Že mají na to obstát vedle světové špičky. Jakub má s Alison Wonderland přátelský vztah, začali jsme se o tom bavit a nakonec jsme tu příležitost dokázali dotáhnout. Není běžné, aby český interpret sdílel pódium s někým z nejvyšší světové ligy. Bude to navíc úplný závěr programu na naší druhé největší scéně. Stage design připravuje Matyáš Vorda, takže věřím, že to bude i vizuálně mimořádný zážitek.
Co máš na své domovské Ostravě nejradši, když poodstoupíme od hudby?
Ostrava je zelená a máme tam spoustu míst, kde si člověk může odpočinout. Pořád platí, že je to takové neorané pole, co se týče nápadů, kultury a kreativity. Když má člověk chuť něco udělat, má velkou šanci být první a může budovat něco velkého. V Praze je to kvůli konkurenci mnohem složitější, Ostrava pořád čeká na ten skutečný boom.
Možná proto tam tolik vynikne, když se otevře dobrý hudební klub nebo objeví nová výrazná kapela. Těží z toho i Colours of Ostrava?
Částečně asi ano. Můj sen je, aby se Ostrava stala místem, které bude proslulé kulturou a kreativitou. Ona už taková vlastně je. Máme tam největší festival v republice, skvělá divadla, silnou hudební scénu, ale pořád ještě málokdo přemýšlí o Ostravě jako o kulturní metropoli. A myslím si, že by se to mělo změnit. Nemyslím si, že je to daleko. Vezmi si kapely a osobnosti, které jsou z toho regionu. Ewa Farna, Mirai, Kryštof, Tomáš Klus a mnoho dalších.
Ty sám jsi příkladem člověka, který se vypracoval od brigádníka až k vedení jednoho z největších festivalů u nás. Co bys poradil mladým lidem, kteří se chtějí prosadit v hudební branži?
Hlavně být zapojený. Vím, že je to náročné. A umělci to mají často ještě složitější než lidé kolem nich. Ale věřím na píli a konzistenci. Každý den vstát a pokračovat, protože právě to člověka nakonec posune dál. A u hudby to platí dvojnásob. Musí to být vášeň a součást životního stylu. Tohle se podle mě nedá dělat napůl.
A co bys vzkázal lidem, kteří letos na Colours vyrazí poprvé?
Připravit se dopředu a projít si program. Ale zároveň být připravený ten plán zahodit. Když vás někde něco chytí, zůstaňte tam. To nejkrásnější na festivalech často vzniká náhodou. A druhá věc je neuhnat se. Jsou to čtyři dlouhé dny, takže je potřeba si odpočinout a užít si celý areál. A rozhodně doporučuju fórum Meltingpot. To je jedna z věcí, která nás odlišuje. Náš festival nezačíná v pět nebo v šest odpoledne. Začíná už dopoledne. Tisíce lidí sedí na přednáškách, workshopech nebo divadelních představeních a užívají si úplně jiný rozměr festivalu.
Máte letos v programu Meltingpotu někdo, koho by si návštěvníci a návštěvnice rozhodně neměli nechat ujít?
Určitě bych upozornil na blok debat, který připravil Andreas Papadopulos z České televize. Bude se věnovat Blízkému východu a tomu, jak současné dění mění svět kolem nás. Těším se také na Báru Stárek z Díky, že můžem, která bude mluvit o proměnách české společnosti. Velmi zajímavá bude podle mě i debata s guvernérem České národní banky Alešem Michlem. A na úplně opačné straně spektra třeba Nina Špitálníková, která dlouhodobě přibližuje témata spojená se Severní Koreou. Právě tohle mám na Meltingpotu rád. Na jednom místě se prolínají témata, která by se jinak často vůbec nepotkala. A vlastně je to podobné jako s hudbou. Smyslem kultury je spojovat lidi, kteří by se za normálních okolností možná nikdy nesetkali. A vytvářet prostor, kde spolu můžou vést dialog.
