S blížícím se Prague Pride se vrací i tradiční festival internetové nenávisti. Zatímco stovky lidí investují svůj čas do psaní vulgárních komentářů pod fotky cizího štěstí, queer komunita stále bojuje za obyčejné bezpečí a rovnost před zákonem.
Blíží se Prague Pride a s ním bohužel i vlna nenávistných komentářů, protože někteří lidé ještě stále nepochopili, že heterosexuální orientace není jediná. Každý rok mě šokuje, kolik dlouhých elaborátů, které v sobě mají spoustu nadávek, ale žádný smysl, jsou lidé schopní napsat pod fotky šťastných lidí, kteří vyjadřují svoji identitu.
Občas mám pocit, že jsou tyto komentáře hluboko zakořeněné v tom, že komentující tajně závidí queer lidem, že jsou i přes strach z nepřijetí sami sebou.
Nikdy jsem totiž nepotkala queer člověka, který by přišel k heterosexuálnímu páru a začal po nich vykřikovat, jak je to nepřirozené, nechutné, nebo že by se měli jít léčit. Právě jsem ale pročetla asi 200 komentářů, které volají po tom, aby queer lidi zavírali do ústavů, protože jsou přece „nechutní a nemocní“.
Občas mám pocit, že jsou tyto komentáře hluboko zakořeněné v tom, že komentující tajně závidí queer lidem, že jsou i přes strach z nepřijetí sami sebou. Protože jinak si to asi nedokážu vysvětlit. Queer lidé si museli projít často velmi těžkým procesem coming outu, díky kterému ale dostali možnost poznat a přijmout svoje pravé já. Zatímco spousta komentujících možná žije v zajetí škatulek a frustruje je vidět, že je někdo svobodný.
Orientaci si nevybíráme, rodíme se s ní. Je to naše přirozenost a naše součást.
Každý z nás má právo na vlastní názor a na rozdílné hodnoty. Jenže tohle naše právo by se nemělo zneužívat jako prostředek k tomu, abychom zraňovali ostatní. Neslouží k tomu, abychom ze společnosti vylučovali queer komunitu. Každý z nás je unikátní a zakazovat někomu, aby byl queer a tlačit ho do heteronormativních škatulek, není cesta k tomu, aby se naše společnost vyvíjela. Orientaci si nevybíráme, rodíme se s ní. Je to naše přirozenost a naše součást.
Představ si, jak se asi cítí teenager*ka, který*á teprve objevuje svoji orientaci a má strach z toho, co řeknou jeho blízcí. Pak narazí na podobné diskuse, které se mu snaží nalhat, že je s ním něco špatně. Jde o krutou realitu dnešního online prostoru, kde nenávistná slova ničí lidské životy dřív, než vůbec můžou pořádně začít.
Pojďme si tedy říct, proč potřebujeme akce jako je Prague Pride. Třeba protože ve 21. století pořád existuje dvanáct zemí, kde lidem za jejich orientaci hrozí trest smrti. Jde třeba o Saudskou Arábii, Nigérii, Jemen, Mauritánii nebo Írán. Pokud jsi lesba žijící v Íránu, tak ti při prvních třech „prohřešcích“ hrozí „jenom“ sto ran bičem.
V jaké společnosti chceme žít? Přejeme si, aby se další generace skrývaly, přetvařovaly a žily ve strachu? Já osobně chci, aby se queer lidé cítili bezpečně a přijímaně.
Představ si, že se musíš celý život skrývat a přetvařovat, protože pokud se někdo dozví, že jsi queer, můžeš přijít o život. Nemůžeš být sám sebou a otevřeně milovat, protože když jsi homosexuál a žiješ v Mauritánii, tak ti hrozí smrt veřejným ukamenováním.
Nesmíme zapomínat ani na neustálé násilné útoky, kterým queer lidé čelí. Jedním z těch nejstrašnějších, který se stal kousek od našich hranic, byl útok v bratislavském podniku Tepláreň, kde o život přišli Matúš a Juraj. Na tomto případu můžeme jasně vidět, kam vede nenávist. A té je ve světě až moc.
Takže je důležité, abychom si položili jednoduchou otázku. V jaké společnosti chceme žít? Přejeme si, aby se další generace skrývaly, přetvařovaly a žily ve strachu? Já osobně chci, aby se queer lidé cítili bezpečně a přijímaně.
Queer lidé mají nárok na stejná práva jako všichni ostatní. Je vlastně neuvěřitelně absurdní, že stále musíme vést tuto debatu. Od odpůrců a odpůrkyň často slýcháme, že si LGBTQ+ komunita vymýšlí a zbytečně si stěžuje, protože jí nic nechybí. Že chce něco navíc. Nebo ohrožuje tradiční hodnoty.
Pride v Česku není jenom o průvodu, duhových vlajkách a hudbě. Je to připomínka toho, že má česká legislativa vůči queer lidem stále velký dluh. Jde o vyjádření solidarity s trans lidmi. O setkání queer rodin. A samozřejmě hlasité slavení lásky.
Je touha po tom založit s partnerem rodinu a moct si společně adoptovat dítě nějaké privilegium? A co mít možnost vstoupit do manželství? V čem jsou queer páry tak moc jiní od heterosexuálních, že jim odepíráme základní práva? A vysvětlí mi už prosím někdo, co jsou ty tradiční hodnoty?
Pride v Česku není jenom o průvodu, duhových vlajkách a hudbě. Je to připomínka toho, že má česká legislativa vůči queer lidem stále velký dluh. Jde o vyjádření solidarity s trans lidmi. O setkání queer rodin. A samozřejmě hlasité slavení lásky.
Dokud bude queer komunita nucená obhajovat svoji vlastní existenci a dokud nebudeme mít stejná práva, tak má Prague Pride smysl. Protože právo na svobodný a bezpečný život bez přetvářky nepatří jenom heterosexuálním lidem. Patří nám všem.
