Pavel Hoffmeister alias Hoff (Milan Ondrík) býval mistrem Evropy a olympijským medailistou v boxu, pak se ale stalo něco, kvůli čemu skončil ve vězení. Po návratu ven dostává šanci na comeback. Sportovní drama Bojovník vstupuje do kin.
Dokonalý průnik obliby bojových sportů, zejména MMA, marketingu Oktagonu, audiovizuálního cítění režisérské dvojice Tomáš Dianiška a Vojtěch Frič, charismatu Milana Ondríka a ne vždy úspěšné snahy vzdát hold boxerským legendám jako Rocky nebo Pěsti ve tmě – tak nějak by se dal velmi stručně shrnout nový česko-slovenský snímek Bojovník, jenž si odbude premiéru v kinech už tento čtvrtek 13. srpna.
Příběh, který už jsme někde viděli
Hoffmeisterova story přesto není na poli sportovních dramat samozřejmě ničím novým. Snaha na stará kolena dokázat, že na to člověk furt má, se v tomhle typu filmů objevuje poměrně často. Stejně tak rozvrácené rodinné vztahy, které je třeba napravit, nebo třeba protivníci, kteří v ten správný moment umí vždy zatlačit na to nejcitlivější místo.
Řada prvků v příběhu vysloužilého boxera, jenž dostane možnost vrátit se zpátky do ringu proti podobně starému, ale s touto disciplínou daleko zkušenějšímu oponentovi, je vyloženě archetypální a tvůrci ostatně ani nezakrývají fakt, že se inspirovali u všelijakých milníků tohoto žánru.
Na funkčnosti celého vyprávění tak nese lví podíl zejména dynamická režie a hlavně skvělý výkon Ondríka v hlavní roli. To, co je tenhle pán schopný uhrát například jen očima, se jen tak nevidí, a především díky němu snímek tak šlape. Zdatní herci ve vedlejších rolích jako Martin Finger (Hoffův trenér) nebo Pavel Rímský (další trenér) pak pochopitelně nejsou na škodu, protože zvládnou prodat i tu sebehorší hlášku. A že tu takových není zrovna málo.
Nová pravidla i fakt, že už to je pár let, co Hoff naposledy trénoval, zde každopádně nabízí spoustu prostoru pro všelijaké (velmi kvalitně natočené) tréninkové montáže, které čas od času proloží ještě flashback do Hoffovy minulosti, kde se postupně vracíme ke stěžejnímu momentu z jeho osobního života.
Pozvolné odhalování klíčové události, jež poznamenala vztah s jeho dcerou a vůbec celý jeho postoj k násilí a jak nakládá se svým hněvem, opět není žádným přelomovým scenáristickým řešením. Není to ani nijak závratná práce s psychologií hlavní postavy, spíše jen letmo načrtnutá berlička pro trochu vyšší dramatizaci.
Z hlediska samotného vyprávění tady zkrátka nenajdeš nic originálního, znovu je třeba zopakovat, že se jedná o napůl velmi komerční dílo se všudypřítomným product placementem i výstupy Ondřeje Novotného s milionem dalších cameo roliček menších i větších hvězd z tuzemské mediální scény.
Napůl je to ale taky viditelně od srdíčka tvořená záležitost, která sice nemá nejsilnější scénář pod sluncem a u některých aspektů člověk nejspíš bude trochu kroutit hlavou (zejména věkové rozdíly postav jsou tady přinejmenším úsměvné), ve finále však nějak záhadně magicky funguje a vytváří kýžený dramatický efekt, takže hlavní postavě držíš palce a fandíš ji, aby svůj comeback dotáhla do konce.
Skvělá akce, easter eggy i hudba
Jednoznačně nejvíc si na filmu lze cenit jeho provedení. Množství sponzorů a výše rozpočtu umožnily tvůrcům filmu vlepit opravdu vysoké produkční hodnoty, které povyšují vizuál a strkají do kapsy většinu tuzemských snah o podobně rozmáchlý akčňák.
Je to znát na kameře, je to znát na bojových scénách z ringu, je to znát i na tréninkových montážích, kterých je tu opravdu hodně. Vlastně je to znát na každém záběru a je to částečně další důvod, proč to ve finále celé drží pohromadě líp, než by asi za jiných okolností drželo.
Písničkový soundtrack, na kterém se podíleli i Pam Rabbit nebo Separ (ve filmu ještě navíc herecky debutoval Calin), pak snímku dodává na drajvu i atmosféře, kterou posléze podtrhuje i klasická orchestrální hudba skladatele Michala Šupáka. Ten pro Hoffův boj s vnitřními i vnějšími démony zvolil vcelku chytře mix elektroniky a smyčců, což jde krásně ruku v ruce s kontrastem mezi drsným světem MMA a křehkého rodinného zázemí okolo hlavní postavy.
Na závěr musím zmínit odkazy na všelijaké devadesátkové (i starší) klasiky. A tohle bude nejspíš ta nejvíc subjektivní věc, ale když nějaký film cituje Bruce Willise ve filmu Poslední skaut, automaticky má moji silnou náklonost. A není to jen tenhle. Ať už hláškami, celými scénami, nebo jen v práci s atmosférou se Bojovník odkazuje často na ikonické části kinematografie, a tahle hravost mu asi v mých očích dodává tu největší šťávu a nejvíc ospravedlňuje jeho jinak těžce komerční existenci.
Verdikt
Bojovník je zkrátka film, kterému by šlo ledacos vytknout a za různé věci ho shodit, zároveň je to ale i přímočará popcornová zábava, nejen pro fanoušky Oktagonu, s tím správným sportovním duchem, tunou cool tréninkových montáží, kvalitními hereckými výkony (s top tier cameo rolemi Jiřího Procházky i Karlose Vémoly), zdařilými easter eggy a všeobecně velmi vysokými produkčními hodnotami, takže se budeš cítit, jako bys byl*a na hollywoodském letním blockbusteru.
Přidej pár otřepaných klišé, jednu vcelku nadbytečnou vedlejší roli pro Hanu Vagnerovou, sotva funkční rodinnou linku a přepáleného záporáka, a nevychází ti z toho sice nejlepší český ani slovenský film roku, ale rozhodně je to ten typ zboží, které si své fanoušky a fanynky najde a v kině se na něm bude nudit už jen kvůli gradujícímu napětí jen málokdo.
Hodnocení: 7/10 (6, pokud jsi neviděl*a Posledního skauta)
