Alexander Pičuškin vraždil nedaleko Moskvy několik dlouhých let.
Alexander Pičuškin se narodil 19. dubna 1974 ve městě Mytišči v Rusku. Jako malý byl společenský a milý. To se však změnilo po incidentu, při němž Pičuškin spadl z houpačky a tvrdě se udeřil do čela. Odborníci se později shodli, že mohlo dojít k poškození frontální kůry mozkové, které může vést k impulsivnímu chování a agresi. Po zotavení byl chlapec nepřátelský vůči okolí a stáhl se do sebe, načež se jeho matka rozhodla, že pro něj bude nejlepší, když opustí klasickou školu. Začal tedy navštěvovat vzdělávací instituci pro děti s poruchami učení. V návaznosti na jeho přechod se však strhla jak fyzická, tak i psychická šikana jeho osoby ze strany bývalých spolužáků, kteří jej zesměšňovali a nazývali ho “retardem“. Ani to pochopitelně nepřispělo k Pičuškinově rostoucí nenávisti. Změny nastaly až ve chvíli, kdy si jeho dědeček z matčiny strany uvědomil, že jeho vnuk je inteligentní a svým vrozeným talentem plýtvá ve škole zaměřené na postižení.
Dědeček nechal vnuka žít ve svém domě a po příchodu ze školy se s ním věnoval i klasickému učivu. Jenže ten si v jeho přítomnosti oblíbil především jednu z nejstarších her – šachy. Ty ho dědeček pečlivě naučil hrát a později ho zavedl na soutěžní klání v Bitcevském parku. Zde se ukázalo, že z Pičuškina během krátké chvíle vyrostl nadaný šachista, který snadno porážel daleko starší a zkušenější hráče. Možná právě v šachových bitvách nalezl Pičuškin prvně prostor k vybíjení své agrese a potřeby být dominantní. Bohužel ani v tomto období šikana neustala a pokračovala napříč celým jeho dospíváním, které pro něj skončilo asi tou nejkrutější možnou emocionální ranou. Pičuškinův dědeček totiž zemřel.
Zůstal sám a byl tak nucen se navrátit zpět do matčina domu, odkud před lety odešel. Smrt dědečka ho silně ovlivnila, a tak ve snaze potřít své stále agresivnější sklony a tupou bolest ze ztráty, začal konzumovat vodku ve velkém množství. Ani po tragickém skonu svého dědečka však nepřestal hrát šachy, snad jako připomínku jeho památky, snad jako jediný druh zábavy, který mu přinášel alespoň nějaké potěšení ze života. V tomto období si vymyslel zábavu, která mu přinášela daleko větší potěchu. Kdykoli, kdy věděl, že přijde do styku s dětmi, vzal si sebou kameru a chystal se jim ubližovat. Na jednom z dochovaných videí drží malého chlapečka za nohu ve vzduchu a do kamery říká: „Teď tě mám ve své moci... pustím tě z okna... a budeš padat 15 metrů než zemřeš...“ Podobných snímků natočil více a pak si je doma s potěchou přehrával, aby potvrdil svou dominanci. Nicméně, roku 1992 mu přestala tato praxe stačit.
Netrvalo dlouho a spáchal svoji první vraždu. Od toho momentu začala jeho vražedná pouť, při níž se zaměřoval především na starší muže bez domova, které lákal na láhev vodky. Poté co s nimi nějakou tu chvíli popíjel popadl kladivo a mnohačetnými údery do hlavy je usmrtil. Jeho poznávacím znamením se stala prázdná lahev vodky, kterou obětem zarážel hrdlem do zející díry v hlavě. Kromě bezdomovců cílil i na ženy a děti. Na ně vždy útočil zezadu, aby oběť usmrtil ještě než si uvědomí, že se něco děje a začne se bránit. Dle svých slov se během vražd cítil jako Bůh, který může rozhodovat o životě a smrti druhých. „Ve všech případech jsem vraždil z jediného důvodu. Zabíjel jsem proto, abych mohl žít, protože když vraždíte, chcete žít,“ prohlásil při jednom rozhovoru. „Pro mě je život bez vraždy jako život bez jídla pro vás. Cítil jsem se jako otec všech těch lidí, protože jsem to byl já, kdo jim otevřel dveře do jiného světa.“
Jeho konec přišel až na jaře v roce 2006, spolu s jeho poslední obětí Marinou Moskalyovou (36). Její tělo bylo nalezeno v Bitcevském parku spolu s jízdenkou na metro, což policisty donutilo důkladně prohledat záznamy z kamery v metru, kde ji na záběrech nalezli spolu s Alexandrem Pičuškinem jen pár hodin před její smrtí. Policistům už stačilo málo k tomu, aby ho identifikovali a došli si k němu až domů. Zatčen byl dne 16. června 2006, a odsouzen dne 24. října 2007 ze 49 vražd a tři pokusů o vraždu. Sám pak soud poprosil o přidání dalších 11 obětí a třech přeživších obětí k rozsudku. V soudí síni se navíc doznal k tomu, že se chystal zavraždit 64 lidí, aby jejich počet vystačil k zaplnění šachovnice. Později ale toto tvrzení vyvrátil a prohlásil, že by vraždil dokud by nebyl zastaven. Během procesu byl pro vlastní ochranu umístěn do skleněné klece. Přečíst jen rozsudek trvalo soudci Vladimiru Usovi hodinu a finální verdikt zněl: doživotí s prvními 15 lety strávenými v samovazbě, které si momentálně 42letý vrah odpykává v moskevské věznici.
