Jsou věci mezi nebem a zemí, které nepochopím a druhým ženám je nesmírně závidím.
Nemyslím, že bych byla úplný shrek (s vyjimkou sobotních rán), a dokonce jsem ochotna pro módu i trpět. Přesto jsou věci, které nepochopím a druhým ženám je nesmírně závidím. Na světě je snad jen jedna věc, kterou chápu ještě míň než kvantovou fyziku. A tou je „messy bun“. Messy bun, neboli hnusně hezky česky řečeno ledabylý drdol, ve kterém je každá holka dokonalá, jen já vypadám jakobych proflámovala celou noc a pak mi ještě někdo narval hlavu do míchačky. Prostě OMFG! Jak je to do háje možný, že drdol, který ostatním zabere sotva pět vteřin, já dělám podle pěti různých youtube návodů a stejně nakonec vypadám jak Geňa? Tohle by vědci měli zkoumat!
Dobře, vlasy se mi nepovedly, ale co, můžu je schovat pod čepici. Dobrý outfit je přeci základ všeho. Pod vlivem fotek VS andílků, kterými mě vzhledem k blížící se fashion show každý den bombarduje internet (vůbec nemám depky ze svýho břicha a nechci se zabít), volím outfit „trendy“ pro tuto zimu. Nahodím crop top, džíny kratší délky, rozevlátý kabát a samozřejmě rozměrnou šálu. Nadšeně si to vykračuju do práce. Přesněji asi tak minutu nadšeně, pak smířeně a po dvou minutách pěkně nasraně, protože mi je tak kur** zima, až bych brečela. Jsem snad nějaký lední medvěd, nebo co? Nebo je Allesandra Ambrosio z jiný planety, že je v zimě schopná chodit s holým pupíkem? Snažím se celá zabalit do obří šály alias deky a už se těším na zítra, až vytáhnu svůj rolák a moira podvlíkačky.
No a pak je to tu největší inferno – podpatky. Já osobně jsem nadšená už jen z toho, že si je dokážu nazout a neupadnout u toho. Tak jak je možný, že na nich někdo vydrží celý den? Nemluvě o těch, kteří v nich dokáží chodit v centru po kočičích hlavách. A kdo vůbec nazval ty pitomý dlaždičky „kočičíma hlavama“? Vždyť jestli jim něco jde, tak je to zabraňovat nám smrtelnicím, abychom byly za kočičku. Díky bohu za tenisky!
Pak je tu další věc - make up. Nemyslím, že jsem v něm nejhorší, i když si víc rozumím s kuchyňskou linkou než s tou na obličej. Nicméně i přesto nepochopím, jak to ostatní holky/ženy dělají. Například rtěnka. I když mám jeden z těch světlých dnů (asi tak dvakrát za rok), kdy se trefím z 90 % na rty a jen z 10 % na zuby, při prvním hrnku kávy je horní vrstva nátěru pryč, při druhém byste rtěnku na mém obličeji hledali lupou. A i když nějaké ty stopové prvky zůstanou, mé rty spíš vysuší. Pak vypadám jak leklá ryba, kterou by ani babička líbat nechtěla (a to je sakra věrná fanynka!) V kombinaci s mým pokusem o kouřové stíny, které skončily na tvářích, ve výstřihu i v umyvadle, jen ne tam, kde měly, vzdávám všechny další pokusy a mám chuť se jít zastřelit.
No a pak je tu kapitola sama o sobě - nehty. Jako já nevím, ale jak to ostatní dělají? Nepatřím mezi ty, co by od rána do večera myly nádobí nebo sázely kytky na zahrádce, a přesto mé ruce vypadají jak pracky dřícího dělníka. Moje snaha hezky si je nalakovat většinou končí nasráním, kdy už fakt ale musím jít, ale nehty ne a ne zaschnout. Jediné, čeho docílím, je smrad po celém bytě a dvacetiminutové zpoždění při cestě do práce. Ve snaze ušetřit půl minuty času (a mé svaly), skáču do výtahu, kde narážím na čtyřicetiletou zahradnici, matku od pěti dětí, která má, jak jinak, dokonale upravenou francouzskou manikůru. Prostě kill me.
