Rozhovor s gamblerem, který ztratil všechno
Nervozita, zoufalství, beznaděj, alkohol, drogy, dluhy, podvody, nesplněné sliby. S tím se dnes a denně potýká každý člověk závislý na hazardu. Jedním takovým byl i Martin Svoboda. Úspěšně podnikal, měl profitující tenisovou školu. Potom se dostal do finančních problémů, které ho nakonec zahnaly do heren. Za dva a půl roku stihl prohrát 8 milionů korun a ztratit šestiletý vztah. Jeho matce se kvůli těmto problémům po dvaceti letech vrátila rakovina a do roka zemřela. Tady je jeho příběh.
Jak se z úspěšného podnikatele stane gambler?
Přes trénování tenisu jsem měl známého, se kterým jsme dost často po práci končili v herně. Moc mě to tehdy nebavilo, ale určitě mě trochu fascinoval pohled na lidi, který si odnášeli desetitisíce, statisíce korun za večer. Tehdy jsem tam jen tak koukal, jak tam známýmu padaj ty třešničky, pomeranče, citróny, poseděl a šel domů.
Kdy přišel ten zvrat?
Vedle trénování jsem měl i vedlejšáky. V roce 2006 se mi pokazil jeden kšeft, partneři nás obrali o dost peněz. Byly v tom peníze i jinejch lidí a ti je pak chtěli po mně. Nebylo to nic příjemnýho. Musel jsem ty peníze někde sehnat. Takže jsem hodně pracoval a v práci končil, když už všichni spali. Jednou v noci jsem si řekl, že bych mohl skočit do herny, kam jsme s tím kamarádem občas chodili, a dát si pivo. S barmanem se dalo celkem rozumně pokecat a mě pak napadlo hodit pár stokorun do rulety. Co čert nechtěl, zafungovalo to. A při dalších návštěvách se to opakovalo. Během dvou měsíců jsem na hazardu „vydělal“ asi čtvrt milionu korun.
Co se vám honilo hlavou?
Nebyl jsem tak naivní, že bych si myslel, že to takto půjde pořád dál. Ale uvěřil jsem, že by to tak mohlo jít ještě chvíli. Půl mega už by byla o něco relevantnější částka. Samozřejmě dlouho mi to nevydrželo. Během dalšího měsíce jsem o všechny vyhrané peníze přišel. Nechtěl jsem uznat porážku a začaly mizet další peníze. To, co jsem vydělal, jsem hodil do rulety. Taky všechny úspory, věci, který se daly prodat, vysněný auto. Potom začaly docházet vlastní zdroje a já si musel půjčovat od svých přátel.
Oni věděli o vašem problému?
Nevěděli a byli zvyklí, že já peníze mívám. Neměli důvod mi nevěřit a nepůjčit mi. Takhle jsem se zadlužil všude možně a následně i u různých finančních institucí. Bankovní, nebankovní půjčky, všude věřitelé. Bál jsem se exekucí. Všechno jsem si sepsal na papír a zjistil jsem, že veškeré peníze dávám do hazardu. Nejedl jsem, nespal, nežil.
Ale občas jste i něco vyhrál. Jak jste si užíval výher?
Ten pocit štěstí je tam jen do určitý míry. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem ještě nehrál a jen sledoval a ty lidi se ani nedokázali radovat. Z čeho taky? Nechali tam už 300 tisíc a teď vyhráli osmdesát. Do tejdne je to stejně zase obere. Pár výhrama na tu pozitivní rovinu člověk nikdy nedojde. Takhle jsem to měl i já. Radost z výher byla jen ze začátku, kdy jsem z osmi set udělal dvacet tisíc za pár hodin a podobně. Pak už ne. Jde vyhrát, nejde vyhrávat.
V herně není světlo, člověk nemá pojem o čase. Máte představu, kolik hodin jste tam proseděl nejdéle?
Hraní hodně souvisí s nespaním. V herně jsem klidně dokázal strávit i několik dní v kuse a vůbec mi to nepřišlo. Potom se stává, že z toho lidi kolabují. Znám případ, kdy gambler ve třiceti dostal srdeční příhodu a zemřel. Nechal za sebou manželku a tři děti. Takové věci se z toho stresu a neřízenýho stylu života bohužel stávají. Nejdelší hazardní session – která obsahovala kolečko, při kterém jsem hrál, dařilo se mi, začalo to vypadat nadějně a pak jsem to zase prohrál, musel rychle sehnat další peníze, které jsem zase prohrál – trvala 6 dní. Během tý doby jsem pospával za pochodu v autě. Vždycky jen na krátkou chvíli.
Jde to hraní potom vůbec vnímat?
Nejde. Lidský mozek se na hru dokáže soustředit jen pár hodin. Podle nějaké studie po deseti hodinách hraní na automatu člověk vlastně spí. Vůbec nevnímá, co se na obrazovce automatu vlastně děje a z toho důvodu třeba nemyslí racionálně, a když má nějakou větší výhru, nevybere ji a neodejde.
Může na sobě gambler poznat, že je závislý?
Závislost jde poznat tak, že člověk místo toho aby šel třeba do práce, jde do herny. Žije dvojí život. Lže okolí. Zničehonic nechodí hrát jen jednou za čtrnáct dní, ale jednou tejdně a pak třeba třikrát za tejden. Najednou není pánem svého času, automat organizuje člověka sám. Nejednou jsem odvolal trénování tenisu nebo jiné povinnosti a šel hrát. Nic takového jsem do doby, než mi do života vstoupil hazard, nikdy neudělal. Práce prostě pro gamblera ztrácí smysl, když si uvědomí, že prohrál za poslední den třeba několik desítek tisíc a pak má jít odtrénovat pár hodin za 2 nebo 3 tisíce.
Kolik jste vlastně celkem prohrál?
Gambling mě stál osm milionů korun. Prohrál jsem je za necelé tři roky. Především mi ale obrovsky zasáhl do života. Ztrácel jsem pojem o realitě, nevěnoval se partnerce, rodině, kamarádům. Dodnes se některý přátelství už nedokázaly obnovit. To jsou ty největší daně. U rodiny to bylo nejsilnější.
Jak na to reagovali?
Když už to nešlo vydržet a já stál na Nuseláku za zábradlím a chtěl to ukončit, myslel jsem právě na svou mámu a na to, že přece s ní jsem vždycky všechno řešil. Přítelkyni jsem se rozhodl o svý bezvýchodný situaci neříkat, protože to byla mladá chytrá holka, co měla všechno před sebou a já se bál, že by do toho spadla se mnou. I proto jsme si potom přestali důvěřovat, celý to pokroutilo náš vztah a ten po šesti letech skončil. Nemusel. Šel jsem za mámou a ta se rozhodla mi pomoct.
Asi to nebylo úplně jednoduché rozhodnutí…
Dal jsem mámě čas na rozmyšlenou a ona se rozhodla mě v tom nenechat. Prodali jsme rychle byt, samozřejmě dost pod cenou. Dostal jsem z toho nějakou část, asi 400 tisíc a těmi penězi jsem zaplatil ty nejneodkladnější resty. Začal jsem pracovat ve třech zaměstnáních, živelně všechno splácet a chtěl se zařadit zpátky do života. Bohužel přišla další rána a věc, kterou si do teď vyčítám – mámě se po dvaceti letech, kdy měla absolutní klid, vrátila rakovina a do roka zemřela.
Jak to bylo dál?
Moje ségra se po mámině pohřbu odstěhovala a nemluvili jsme spolu pět let. Rozhodl jsem se napsal knihu Já, hráč a o problému veřejně mluvit. Před deseti lety, kdy jsem začínal hrát, nebyly dostupné absolutně žádné informace a hazard v Česku vzkvétal. V roce 2010 jsem založil iniciativu Občané proti hazardu a dal jsem si za úkol hazard co nejvíce omezit, zasadit se o změnu pravidel jeho provozování. To se v posledních letech daří.
Máte chuť si ještě zahrát?
Já mám trochu jinou pozici než klasický gambler, který je anonymní. Kdybych chodil hrát, tak se to ví a všechno bych tím pokazil. Pokud bych nebyl veřejně známá osoba, tak možná by tam ty tendence byly výraznější. Navíc je potřeba říct, že mě až na ty první nečekané výhry hraní vlastně nikdy moc nebavilo. Já si připadal jak blázen, přišlo mi to úplně nesmyslný. Velkou roli tam hrála ta vidina rychlejch peněz a situace, ve který jsem začal hrát.
Koho jste potkával v hernách?
Gamblerství se sice z většiny týká sociálně slabých lidí, ale najdou se i výjimky. Znám z prostředí heren podnikatele, který řídili velký firmy, znám lidi, který mají tři vysokoškolský tituly, právníky. V rámci iniciativy jsem se začal setkávat s vojáky, kde má velké procento také problém s hraním. V herně nezáleží na tom, jaký má kdo postavení. Každý nakonec zpravidla skončí jako nula. Sám tomu pořádně nerozumím, co jsme tam vlastně dělali a proč. Narkomana na ulici poznáte, gamblera ne. Ten do sebe hodí několik antidepresiv, má svoje stavy a funguje v zásadě normálně. A to je velký problém. Dá se to dlouho skrývat před společností i nejbližším okolím.
Hrají i ženy?
V omezenějším měřítku ano. Poměr oproti mužům je asi 1:10. Tam je ten příběh pak o to silnější, že to jsou často i matky a shánějí peníze třeba ne v podvodech apod. jako muži, ale v prostituci. Zažil jsem, že dobře vypadající žena kolem čtyřicítky odcházela s hráčema, kterým se v herně zrovna dařilo. To jsou pak takový nehezký konce, no.
Kdo jsou zač provozovatelé heren? Co je to za lidi?
Kdyby někteří gambleři věděli, koho hraním živěj, tak by možná radši přestali. Jsou to bývalí veksláci, různý balkánský skupiny, který jsou řízeny z venku a podobný typ lidí. Těží z lidského neštěstí a lidský nemoci. Občas mi vyhrožují.
Jak vám vyhrožují?
Vysvětlují mi, že se mám věnovat něčemu bezpečnějšímu. Občas si počkají, když jdu na procházku se psem a naznačují mi, že mám hezkýho psa a že bychom si měli dát pozor, aby se nám něco nestalo. Abych v rámci Občanů proti hazardu nechodil na důležitý schůzky, při kterých se projednává zákon atd. Já se těchto lidí nebojím, máme své vlastní kontakty a dokážeme ty věci v mezích možností řešit.
Dá se na automatu nastavit, kolik bude dávat?
U současných videoloterijních terminálů to nejde. Už nefunguje ta stará klasika, jak se dřív říkalo „ten je nakrmenej, ten vyberu“. Současný automaty jsou napojeny do celého systému, který velmi dobře pracuje s lidskou psychikou. Program si v reálném čase přesně propočítává, jak člověk zvyšuje sázky, snižuje, vybírá, atd. Každou chvilku se najde někdo, kdo si myslí, že to nějak spočítá, oklame. A ten program ho v tom ještě podpoří. To neporazíte.
Proti hernám v iniciativě aktivně bojujete, jaké jsou výsledky?
Do budoucna chystáme udělat nějakou prezentaci, kde budou fotky uzavřených heren. Je zajímavé sledovat, jak se prostoru ujme normální podnikatel a vznikne tam třeba kavárna. Bohužel uzavírání heren je hrozně pomalej proces, nejde to ze dne na den. Herny hodně vydělávají a jsou schopny platit klidně několikanásobně vyšší nájem než běžné provozovny. Těm se pak velmi těžko konkuruje. Změny veřejného prostoru se ale v posledních letech daří a spolu s hernami mizí i zastavárny a bazary. Díky rušení problematických provozoven se v těch místech taky velmi snížila kriminalita. Člověk z toho má dobrý pocit, když se může přímo účastnit těchto změn a ovlivňovat je. V rámci našich aktivit se zabýváme taky prevencí, pořádáme besedy po školách apod.
Máte představu, jakou podobu bude mít hazard v České republice za pět let?
Doufám, že bude dotažena legislativa a dořešený centrální registr hráčů. V obojím jsme zatím na mezicestě. Sice se podařilo přes obrovské tlaky hazardní lobby přijmout nový zákon, ale pořád není dokonalý. V některých ohledech jej bude potřeba novelizovat. Taky si do budoucna představuji další snížení počtu povolení provozu heren a fungující prevenční program. Nastartováno je to dobře. Má to smysl. Ozývají se nám bývalí gambleři a pracujeme s nimi. Není jiná cesta než herny zavírat a varovat před tím, co způsobují.