Perfect Strangers je počin, který možná mnohým vrátí chuť sledovat neznámé filmy.
Poslední rok s filmy nejsem až tak velký kamarád. Seriály se z nějakého důvodu staly mou alfou a omegou a kromě kino novinek a pár povinných jízd jsem se nedokázal přinutit pustit si něco jiného, staršího či méně známého. Včera jsem se však odhodlal a výsledek mě nesmírně překvapil a zároveň potěšil. Natrefil jsem totiž na loňskou italskou tragikomedii Perfect Strangers (Dokonalí cizinci). U takového názvu by vás asi nenapadlo, že snímek bude o 7 dobrých přátelích, kteří se sejdou na společné večeři. Během ní se rozhodnou, že si vyloží své mobilní telefony na stůl, přičemž každý hovor bude na hlasitý odposlech a smsky budou číst nahlas. Samozřejmě, nikdo kromě nich o tom neví. To, co následuje, otřese jejich přátelstvími, která trvají celá desetiletí a ránu pod pás dostanou i manželství.
A v tom tkví síla tohoto italského klenotu, který jste mohli vidět i v českých kinech (jak kterých, že). I když je vám jasné, že postavy nečeká nic dobrého a pravděpodobně se dočkáte důkazů o nevěře, ovšem na to, co přijde, vás nepřipraví nikdo. Děj začíná pozvolna, postupně se seznamujeme s jednotlivými páry, vedou se dlouhé dialogy a z obrazovky se na vás lepí pohodová přátelská atmosféra s popichováním a vtipy. Jakmile však začne poslech soukromých hovorů a čtení sms zpráv, atmosféra houstne a zvyšuje se napětí, stejně jako nervozita některých lidí za stolem. Vtipné hovory střídají smutné, ba až šokující zvraty. Během nich se postavy krásně vyprofilovaly a i ten, který se vám ze začátku nebude jevit sympaticky, si k vám najde cestu v zdrcující poslední třetině, kdy postavy odkrývají svou pravou tvář. Každý máme své tajemství, ale shoda náhod chtěla, že ty nejtemnější vyplavaly na povrch během 3 hodin a zapříčinily něco, co se už nedá napravit.
Neuvěřitelně silná, vtipná a podmanivá lidská sonda odkrývá častokrát přehlíženou pravdu o soukromí, jeho ztrátě kvůli nejnovějším technologickým výdobytkům a hlavně o síle přátelství. Navenek pesimistický snímek s velmi smutným, ale zároveň i trochu melancholickým finále ve vás vzbudí různé pocity, já však doufám, že se mezi nimi najdou i pozitivní. Dopomáhá tomu pointa a fakt, že i když před svými blízkými a milovanými schováváte nějaké tajemství, neznamená to, že si vašeho vztah nevážíte a danou osobu nemilujete.
Pochválit musíme v první řadě herce. Dlouhé dialogy zvládají s bravurou a působí přirozeně, až byste řekli, že jsou přáteli i ve skutečném životě. Jsou vtipní, rázní a vůbec nevybočují z tempa. Za to může pan režisér Genovese, který vám za hodinu a půl odvypráví úžasný příběh. Krátká stopáž nedovoluje scénám vyznít hluše a také se stará o rychlý spád událostí (hlavně jádro a závěr nabídnou momenty, které vámi přímo zatřesou), takže o nudě nemůžeme ani přemýšlet. Brilantně napsaný scénář se přetavil v minimalistické dílo hodné pozornosti milionů diváků. Bohužel, s největší pravděpodobností se k němu dostane jen málokdo.
Režíroval Paolo Genovese. Jde o jeho 11. film během 15 let (první natočil v pětatřiceti), přičemž několik z nich si také napsal. A i když mi jeho jméno něco říká (tuším ale, že se v Itálii nachází mnoho jeho jmenovců), včera jsem viděl jeho první počin. Pravděpodobně se to už brzy změní, do té doby budu doufat, že to nejlepší ze sebe nedostal právě u Perfect Strangers. Ne, že by to nestačilo, ale po tomto filmu chci prostě víc. Perfektně gradovalo napětí, skvělí herci, žádné slabiny a dokonalá konverzačka, která na vás padne svými hutnými tématy, zároveň vás však rozesměje, pobaví a zaujme originálním námětem. Více vědět nepotřebujete a trailer také vynechejte. Nejlepší bude, když si tento film jednoduše pustíte. 10/10
